Sice to spíš jaksi vyšlo, než že bych si dal novoroční předsevzetí, ale stalo se: letos hodlám být optimistou. Alespoň co se divadla týče. Zatím mi to docela jde, v prvním čtvrtletí už se mi poštěstilo vidět skoro stejné množství povedených inscenací jako za celý loňský rok dohromady. Komu by něco takového nezvedlo náladu? Málo platné, i divadelní kritik je svým způsobem tak trochu člověk a má sklon užívat si raději zážitky příjemné než nepříjemné (přestože divadelníci bývají bláhově přesvědčeni o opaku).
Do mých libých pocitů se ovšem skřípavě zařízl bojový pokřik Miroslava Bambuška v podobě komentáře v Divadelních novinách. Bambušek píše, jako když od boku střílí, a svůj cíl zasahuje s nemilosrdností ušlechtilých indiánů v německých filmových mayovkách: „Každý rok vyplivne DAMU další a další zombies – ,šikovné herce a režiséry‘. Proboha, kam s nimi? To se musí zakládat stále nová a nová divadla?! Co s nimi? Vždyť nemají zas tak moc co říct… Navíc úmrtnost divadelníků je dost nízká oproti jiným povoláním. (…) Kamenná divadla by nemusela být v takovém loji, v jakém jsou, ale asi to chce, aby ještě hodně lidí umřelo a hodně lidí se narodilo… (…) Pro ozdravění českého divadla a především české společnosti je třeba důsledně pracovat na tom, aby zkostnatělé české divadlo bylo pohřbeno.“ Dodnes si vzpomínám, jak rudoši na konci druhého dílu Vinnetoua pálili do černě oděného padoucha jeden šíp za druhým, jak se padouch bezmocně svíjel a jak jsme mu to my, správní kluci ze čtvrté Cé, z celého srdce přáli. Jako jeden prepubertální muž.
Z vinnetouovek jsme naštěstí skoro všichni vyrostli a také přepjatost pisatelů, kteří mají obdivuhodně jasno v tom, jak jedině má životaschopné divadlo vypadat a kdo by měl naopak zamířit co nejrychleji do kytek, není nutné brát úplně vážně. Bambuškova okázalá radikalita mi připadá trochu pitomá a vlastně se mi ani moc nechce dělat mu zbytečnou reklamu polemikou; zároveň ale nelze nevidět, že zdaleka nekřičí sám. A že se takové hlasy vezou na vlně, která se nevzedmula jen tak z ničeho.
My jsme tady taky!
Atmosféra v českém divadle se začíná výrazně měnit a zdá se, že právě nyní probíhá sice nenápadná, ale o to výraznější proměna jeho základů, stejně důležitá jako ta na začátku devadesátých let. Po pádu minulého režimu se v zažitém systému „oficiálních“ divadel částečně obměnila posádka a jako nový fenomén nastoupila poněkud nepřehledná smečka komerčních divadel. Posledních pár let pro změnu zažíváme boom nezávislých scén, tvořených lidmi (ať už s profesionálním divadelním školením nebo ne), kteří se na rozdíl od svých předchůdců velmi samozřejmě zabydlují mimo zaběhnuté divadelní struktury, vystupují v prostorách divadelních jen částečně a docela přirozeně se pohybují na zrádné půdě grantů i finančně nejisté existence. Miroslav Bambušek patří však již mnoho let k zasloužilým průkopníkům právě tohoto způsobu divadelní tvorby (to mu budiž naopak přičteno k dobru), a může se tudíž do jisté míry oprávněně považovat za samozvaného mluvčího či alespoň rezonátora. Což samozřejmě neznamená, že jeho texty, napsané stylem „my ano, oni ne“, musí nutně dávat nějaký smysl.
Stejně jako neexistuje přesně vymezitelná hranice mezi „komerčními“ a „nekomerčními“ divadly, nelze dost dobře oddělit ani divadla „oficiální“ a „alternativní“ – už jen proto, že řada herců a tvůrců mezi oběma oblastmi volně prochází. To však neznamená, že by nevznikalo pnutí a potřeba se vůči sobě více či méně ostře vymezovat. Nebo více či méně inteligentně, abych se ještě jednou vrátil k Bambuškovi (ale slibuji, že naposled). Zatímco komerční a nekomerční scény si svůj zatím největší střet odbyly v rámci (před)loňské grantově-finanční krize, vypadá to, že se nyní – i když méně spektakulárně – pozvolna schyluje k bitvě mezi divadelníky „oficiálními“ a „alternativními“ (respektive mezi jejich více či méně povolanými mluvčími). Velmi příznačně se však v tomto případě nebojuje o peníze, ale spíše o pozornost a uznání.
Gaussovu křivku neokecáš
I pro „neoficiálního“ divadelníka je důležité být slyšen, být viděn a být reflektován, jinými slovy strhnout na sebe alespoň část pozornosti, která je zvykově vyhrazena „oficiálnímu“ proudu. Což může být snaha obtížná, ne-li přímo frustrující. Jenže zdaleka ne jen proto, že všechny mediální kanály ovládají zapšklí a zkostnatělí konzervativci (co jen mladých, nebojácných a otevřených pisatelů se najde kupříkladu v takové Ádvojce, viďte?). Neoficiální scéna je nepřehledná, špatně odhadnutelná a z podstaty věci menšinová; sledovat ji v celé šíři je prakticky nemožné a psát o performanci, která zajímá jen pár spřízněných duší není vždy to úplně nejrozumnější (i když to účinkující obvykle vidí trochu jinak). Navíc by bylo hodně naivní se domnívat, že zrovna v „neoficiálním“ divadle neplatí tzv. Gaussova křivka: hodně průměru, na jednom okraji několik málo propadáků, na druhém pár mimořádných úspěchů. Stejně jako u tolik opovrhované „oficiální“ konkurence. Čímž se dostáváme hezky zpátky na začátek.
Bylo by krásné se v závěru dopracovat k pronikavě inteligentnímu shrnutí, které by celou věc razantně a definitivně rozetnulo. A to pokud možno na věčné časy. Jenže kam seknout, když je to celé tak zamotané, že bezproblémové jasno mohou mít kromě černobílých radikálů jen ti, kteří o věci nevědí zhola nic? Zkusím to tedy podle dávné babičkovské rady: „Když už se ti nedaří být pronikavě inteligentní, snaž se alespoň vypadat pozitivně.“ Takže: čtveřice mých letošních nejpříjemnějších divadelních zážitků se pravidelně a spravedlivě rozdělila přesně dle oficiality místa vzniku. Oficiálně-kamenný Oidipus v Národním divadle moravskoslezském, polooficiálně-komorní Muž bez minulosti v Dejvicích, alternativní Lamento v Roxy a studentský Pixy v DISKu. S optimismem sobě vlastním jim všem přeji dlouhý divadelní život a radikálové ať zuří.
Autor je divadelní kritik.