Výsledkem průzkumu kulinární stránky tvorby tří českých literárních velikánů – Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala a Milana Kundery – je mimo jiné kontrast mezi obžerstvím a snobským nechutenstvím.
Když vstupuje do děje Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války Baloun, má to samozřejmě hned souvislost s jídlem. Nadporučík Lukáš vyčítá účetnímu šikovateli: „Vybral jste mi opravdu znamenitého pucfleka, děkuji vám srdečně za to milé překvapení. První den si ho pošlu pro oběd do oficírsmináže, a on mně ho půl sežere.“ Baloun je na pozici vojenského sluhy náhradníkem či lépe řečeno nástupcem Švejka, který se právě vrací k batalionu po problémech vzniklých v důsledku připletení se sapéra Vodičky ku předávání milostného dopisu nadporučíka Lukáše paní Etelce Kákonyiové.
Stejně jako poprvé je pak i naposledy v románu zmínka o Balounovi v souvislosti s jídlem: „Jurajda uhodil ho přes ruku, takže Balounův krajíc chleba spadl do omáčky, jako když plavec skáče na plovárně z můstku do řeky. Nedaje mu příležitosti, aby mohl vytáhnout lahůdku z pekáče, chytil ho a vyhodil ze dveří.“
A právě v době zabijačky se vrací ke své marškumpanii Švejk – opět z vězení, poté, co si oblékl ruskou uniformu: „Zdrcený Baloun viděl ještě oknem, jak Jurajda vytahuje vidličkou ten krajíc chleba, který se do hněda nasákl omáčkou, a jak jej podává Švejkovi a přidává k tomu ještě kousek seříznutého masa s povrchu pečeně se slovy: ,Jezte, můj skromný příteli!‘ ,Panenko Marjá,‘ zabědoval za oknem Baloun, ,můj chleba je v hajzlu.‘ Klátě dlouhýma rukama, šel shánět něco na zub do vsi.“ Tímto srdceryvným obrazem se čtenář s Balounem loučí.
Ještě než se ale v Brucku nad Litavou objeví na scéně Baloun, v Budějovicích se do arestantského vagonu natlačí jiný rozpapaný sympaťák: „Páter Lacina, pohodlně natažen na lavici, počal vykládat: ,Ragú s hříbkami, pánové, je tím lepší, čím je víc hříbků, ale hříbky se musí napřed smažit na cibulce a pak se teprve přidá bobkový list a cibule… Všechno záleží na koření, jaké koření se do toho dá a v jakém množství. Nic se nesmí přepepřit, přepaprikovat…‘ Mluvil čím dál pomaleji a tišeji: ,Pře-hře-bíč-kovat, pře-citro-novat, pře-novo-oko-řenit, pře-mušká…‘ Nedopověděl a usnul, hvízdaje chvílemi nosem, když občas přestal chrápat.“
Ale přece jen ještě dejme páterovi na chvilku slovo: „Byl přerušen výkřikem ze spaní vrchního polního kuráta: ,Více omáčky!‘ ,Spi, spi,‘ řekl dobrácky Švejk, podkládaje mu pod hlavu cíp pláště, který padal z lavice, ,ať se ti zdá zas pěkně o žrádle.‘„
Karle, nemuč se a sežer ten salám
Často se hovoří o blízkosti děl Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Co se týče jídla, lze tuto příbuznost potvrdit. Stačí si ve Slavnostech sněženek nalistovat povídku Na zahrádce, kde pan Karel, plející záhonek, říká: „…a já takhle o půlnoci se vzbudím a přede mnou od stropu jakoby visí zlatej salám, ten salám, kterej visí v průvanu ve světlíku na záchodě, ten salám září a třpytí se jako korunovační klenoty, a já si zacloním voči, ale ten salám tou krásou mě tak láká, že si říkám, školíš ho pro kamarády, školíš ho pro kamarády, ale najednou vstanu a řeknu, hovno!, a jdu na záchod, uříznu půlku, a tak ten salám žeru, až ho sežeru v posteli, a manželka ze spaní mi jen řekne, Neumasti peřiny… a spí dál, já taky usnu, ale za hodinu se mi zjeví zase ten školenej salám, ten salám, kterej se první den školí, a já to nevydržím a vstanu, pak si zase lehnu, a tak už už začínám vítězit sám nad sebou, už ještě chvilku a už překonám tu velikou chuť sežrat ten salám, ten zbytek, až nakonec, když jsem myslel, že jsem zvítězil, tak jsem si hluboce oddychnul a manželka se zdvihla a řekla mi, Karle, nemuč se a sežer ten salám… a já na to každej den, každou noc čekám, a sežeru ten zbytek salámu a pak spím jako břeně…“
Jediný román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále se pak cele odehrává v gastronomickém prostředí. Nechybí tak opulentní popis přípravy plněného velblouda, ale je tu také postava z rodu balounovitých – obchodní cestující pan Walden: „…opravdu, tak tlustýho člověka jsme ještě neměli, pan šéf mne pochválil, a vybral pro něj pokoj, ve kterým pak ten cestující vždycky spával, specielní postel, pod kterou ještě podomek dal čtyři špalky a postel vzepřel dvěma fošnama…“ Objem obchodního cestujícího samozřejmě není jen tak, musí o své tělo řádně pečovat: „…on pak večeřel vždycky tak, že si vzal jídelní lístek, podíval se na něj, jako by si nemohl vůbec nic vybrat, a pak řekl: Tak kromě těch plíček na kyselo mi neste všecko hlavní jídlo, jedno za druhým, tak jak budu dojídat první, noste druhý, až řeknu dost. A když se najedl, snědl vždycky deset obědů, pak se zasnil a řekl, že by to chtělo něco na zub…“
Popis gastronomie v Hrabalově románu se týká doby před komunistickým pučem. I pan Karel ze Slavností sněženek zmiňuje ještě protektorátní uherský salám, když však mluví o současnosti, je řeč už jen o salámu turistickém. (Ostatně Slavnosti sněženek jsou v určitém smyslu reprezentantem normalizačních „chatařských“ próz, přičemž tato nálepka nemusí být nutně pejorativní…) Rozdíl mezi předúnorovou a poúnorovou gastronomií je evidentní. A naznačují ji i Hrabalova díla – ovšem nepřímo, a zároveň tento rozdíl zahalují, neboť nymburskému patriotovi bylo jaksi přirozeností psát o jídle a pití pod dojmem okouzlení.
Místo, které bylo nepolité
Pokud Slavnosti sněženek jsou jednou z „chatařských“ knih, pak první prózy Milana Kundery mají jiný cíl, co se týče dosažení soukromí – a to je možnost pobývání v garsonce, malém bytě, kde člověk může být sám (sebou) či s někým a dělat si co chce. U Bohumila Hrabala možnost volného nadechnutí nekončí na verandě či u branky, ale lze jej učinit rovněž ve veřejném prostoru, třeba v restauraci Hájenka. Ve Směšných láskách a Žertu, vzniklých v jiné, dřívější době než Slavnosti sněženek, privátní prostor – těch šťastných, kteří ho mají – končí již na samém prahu garsonky.
Veřejné prostory jsou tak v prvních prózách Milana Kundery nevlídné. Potvrzuje se v nich tedy rovněž prudká proměna k horšímu, co se týče tuzemské gastronomie. V povídce Zlaté jablko věčné touhy čteme: „Našli jsme jakýsi dům, nad nímž byl nápis KAVÁRNA. Vešli jsme, ale uvnitř byla jen samoobsluha; kachlíčkovaná místnost, z níž čišel chlad a cizota; šli jsme se postavit k pultu, koupili si od nevlídné paní nabarvenou vodu a odnesli si ji pak ke stolu, který byl polit omáčkou a vybízel nás k rychlému odchodu.“ Ve Falešném autostopu zas: „Mladík otevřel dvířka auta a zavedl dívku do restaurace. V hluku, špíně a kouři objevil jediný volný stolek v koutě.“
Hned na první straně Žertu je bývalý černý baron Ludvík Jahn nemile překvapen nevábností hotelového pokoje. V pátém díle románu je nucen absolvovat marnou odyseu za dobrou snídaní. „Sešel jsem dolů do kavárny, avšak našel jsem tam jen zástup židlí, jež trčely žalostně nohama vzhůru odloženy na neprostřených stolcích, a babku ve špinavé zástěře, která se mezi nimi ploužila.“ O samoobsluze říká: „Zde se mi snídat nechtělo.“ Nakonec dojde do mléčné jídelny: „Stoupl jsem si tedy do fronty a po třech minutách popocházejícího čekání jsem si koupil sklenici kakaa a dva loupáčky, postavil se pak k vysokému stolku, na němž stálo asi šest dopitých sklenic, vyhlédl jsem si místečko, které bylo nepolité, a tam jsem postavil svou sklenici. Najedl jsem se v zarmucující rychlosti: snad za tři minuty byl jsem již zase na ulici…“
Ve Valčíku na rozloučenou pak Milan Kundera přináší – již nijak dobově podmíněné – znechucení člověkem jakožto bytostí pořádající, přežvykující a polykající. Takto popisuje proměnu vnímání Růženiných úst v Klímově mysli: „Jenomže právě proto, že ho tehdy ta ústa vábila, vnímal je skrze mlhu touhy a nevěděl nic o jejich skutečné podobě: jazyk se v nich podobal plameni a sliny byly opojným nápojem. Teprve ústa, která ho nevábila, byla náhle skutečnými (pouhými) ústy, oním snaživým otvorem, jímž do dívky už vstoupily metráky knedlíků, brambor a polévek, kde zuby měly své malé plomby a slina nebyla opojným nápojem, nýbrž rodnou sestrou plivance. Trumpetista měl plná ústa jejího jazyka, jako by to bylo nechutné sousto, jež nemůže spolknout a nesmí vyplivnout.“
Zavři pusu a jez
Vida, křehká Růžena a metráky knedlíků… O jakém množství by bylo třeba mluvit v souvislosti s Balounem, páterem Lacinou, panem Karlem či panem Waldenem? Ústa jsou stejně dobrá k vyprávění jako k pojídání, jako by říkali velcí čeští autoři. Abychom pořád nejedli, občas taky vyprávíme. Případně: když už nemáme co jíst, alespoň vyprávíme… A když nemůžeme vyprávět všechno, co bychom chtěli, tak se aspoň nadlábneme – od čeho máme pusu?
Ale sedí to? A je to možné vnímat jako nějaké české specifikum? Je tu přece Ignácius Reilly ze Spolčení hlupců, popíjející svěženku dr. Nuta, mající problémy se záklopkou a jako prodavač pojízdného Rajského občerstvení obstarávající také veškerou konzumaci. A je tu rovněž nedostižný válečný zásobovač Milo z Hlavy XXII… Těm tedy alespoň na dálku máváme nadívanou prasečí nožičkou.
Autor je redaktor Hospodářských novin.