Teatralita je principem díla Witolda Gombrowicze i jeho osobnosti. V Polsku jeho pojetí vidění světa dodnes ovlivňuje nejen literární a divadelní vědu, ale i psychologii, sociologii, antropologii – a (tu živější) reflexi politiky.
Polský spisovatel a dramatik Witold Gombrowicz (1904–1969) byl v českém prostředí dlouho neznámý. První překlady jeho díla do češtiny vydávala v cyklostylové podobě od sedmdesátých let Dilia, jednalo se tedy o dramatickou tvorbu, která se ojediněle hrála i v divadlech. Od devadesátých let jsme se postupně mohli seznamovat s jeho prozaickou a esejistickou tvorbou (především zásluhou vynikající překladatelky Heleny Stachové). Počátkem letošního roku vyšla první reedice, román Pornografie (první vydání Torst 1997, nyní Argo). Zatím se však u nás neobjevila žádná knižní monografie ani teoretické pojednání o autorově díle (kromě zmínek v esejích Milana Kundery). V Polsku je však dění kolem odkazu tohoto autora stále mohutné, divoké, ba teatrální.
Bestiář a souboj na ksichty
Gombrowiczovská literatura v Polsku dosahuje stovek svazků a bezpočtu článků. Krakovské Wydawnictwo literackie vydává Gombrowiczovi už několik let sebrané spisy, které by mu mohl závidět leckterý, i nežijící český spisovatel. V této edici je každé autorovo dílo obaleno obrovskou sumou doplňujících textů: autorovými komentáři, výkladovými dodatky, pečlivě popsanými změnami textu, dobovými kritikami a v případě divadelních her nechybí vyčerpávající seznam všech inscenací. Například román Ferdydurke, jenž čítá v běžném vydání kolem dvou set padesáti až tří set stran, nabobtnal do téměř tisícistránkového monumentu.
Jiný typ odborné literatury představuje Gombrowicz: Bestiarium (Gombrowiczův bestiář, 2004) Jerzyho Jarzębského, kde lze najít fundovaně zpracované téma „Gombrowicz a fauna“ s precizním seznamem zvířat, která se v autorově díle objevují, řazených do indexů podle rodů a řádů. Poláci Gombrowiczovo jméno skloňují také na univerzitách: nejen při výuce dějin literatury a divadla, ale používají jej v přednáškách ze sociologie, psychologie, antropologie a dalších oborů.
Z Gombrowicze se za určitých okolností stává politikum: vzpomeňme na diskutovaný index literatury z roku 2007, který chtěla prosadit toho času vládní strana Liga polských rodin. Její předák a tehdejší ministr školství Roman Giertych sestavil seznam (pro školáky) závadné četby, kde nemohl chybět kontroverzní Gombrowicz – jednalo se konkrétně o romány Ferdydurke (Torst 1997) a Trans-Atlantik (Společnost pro Revolver Revue 2007). Část polské veřejnosti na takové jednání odpověděla originálně tím, že Giertycha vyzvala k souboji „na ksichty“, což je motiv z Gombrowiczova Ferdydurka (inspirovaný mimochodem Rabelaisem). Deník Gazeta Wyborcza vybral některé obzvlášť povedené fotografie ministra školství a čtenáři byli vyzváni, aby v odpověď zasílali své fotografie s výrazem jasně vypovídajícím o tom, co si o Giertychovi myslí.
Gombrowicz je prostě veličina, neustále interpretovaná, hodnocená a znovu definovaná.
Potvornost v sociálních vědách
Výzkum a vůbec problematika recepce Gombrowicze se rozběhly už v dobách totality a dnes dosahují téměř šíře vědního oboru. S pojmem gombrowiczologie se u našich severních sousedů pracuje už bez nadsázky, kterou bychom možná čekali. Můžeme podotknout, že se Poláci pouze drží své tradice vyzdvihování literátů na piedestal národních hrdinů. Ale u Gombrowicze je i tento moment poněkud paradoxní, neboť jedním z jeho témat bylo strhávání model velikánů – příkladem je známá školní scéna z Ferdydurka, která paroduje uctívání Słowackého jakožto „velkého básníka“. Téma polská kultura versus Evropa (nebo lépe: Polsko a jeho marginální pozice v Evropě) je u Gombrowicze jedním z hlavních témat esejistické části jeho tvorby.
Gombrowiczologie má však hlubší kořeny. Jde o to, že náš autor je pozoruhodně komplexní. Svět jeho románů a dramat je chytře promyšlená struktura, která funguje podle vlastních pravidel a zákonů. Tato pravidla se nápadně podobají výdobytkům moderních sociálních věd a všemu navíc vládne jakási zvláštní grotesknost (část badatelů se přiklání k termínu „potvornost“).
Jak tedy gombrowiczovský svět vypadá? Gombrowicz vychází především z premisy, že člověk je utvářen člověkem. Tato deformace má dvě základní „básnické“ podoby: jeden člověk druhému nasazuje buďto držku nebo zadničku. Nasazování držky znamená obdařit druhého jinou tváří, než je ta jeho, a tím ho znetvořit. Nasazování zadničky znamená, že se k někomu chováme jako k dítěti a tím z něj dítě děláme. Člověku ale nevládne jen druhý člověk, vždy se pohybuje pod nadvládou určité situace, kterou autor nazývá Formou. Dominance Formy, již ovšem mezi sebou vytvářejí právě lidé, ovládá člověka a mezilidské vztahy, o které jde u Gombrowicze v podstatě vždy na prvním místě. Zajímavé je, že co najdeme v Gombrowiczových dílech zesílené až do absurdní grotesknosti, má naprosto čitelnou paralelu v sociální psychologii, totiž v teorii sociálních rolí. Jedná se vlastně o představu světa jako divadla, kde je člověk nucen přijmout fakt, že se nemůže chovat způsobem, jakým by chtěl, ale vládne za něj vždy situace vzešlá z rituálů mezilidské komunikace. Člověk je člověkem v interakci, tvrdí moderní sociální vědy. Podobně se vyjadřoval i Gombrowicz, když říkal, že člověk není jenom člověkem, ale že se jako člověk chová. Hrdina dramatu Svatba Jindřich pochybuje celou hru o tom, zda je to opravdu on, kdo cítí, myslí, a jestli je to opravdu on sám, kdo o sobě rozhoduje. Dochází k tomu, že se lidé mezi sebou tvoří navzájem, pozorují se jako v zrcadlech a jsou odsouzeni před sebou navzájem hrát svou roli.
Arcidílo
Jednání mezi lidmi nabývá ritualizovaných forem, což autor ještě zdůrazňoval. Třeba i tím, že do všech svých tří dramat vnesl motiv ceremoniálu na královském dvoře. Ostatně, drama Svatba vypovídá o rituálu už názvem a zároveň paradoxně končí rituálem opačným, pohřbem.
Zůstaneme-li u Svatby, která bývá často nazývána Gombrowiczovým arcidramatem, bude dobré poznamenat, že při jeho psaní neměl autor nijak malou ambici. Chtěl totiž napsat „velké drama“ a vzorem mu nebyly hry o nic menší než Shakespearův Hamlet či Goethův Faust, tedy dramatická díla se silným filosofickým akcentem. Svatba bývá vykládána pomocí hned několika filosofických systémů. Existují rozsáhlé interpretace, které čtou text téměř větu po větě jako aluze na Descartovu Meditaci o první filosofii, jiné v ní spatřují vliv Kanta a Nietzschemu zase odpovídá moment světa bez Boha, který Gombrowicz nazývá „lidskou církví“: Bůh je mrtev a člověku už zbývá jediná církev, ta, která je zbudovaná na mezilidských vztazích.
Hry v kavárnách
Jiní u Gombrowicze vyzdvihují téma hry. Jerzy Jarzębski, který u něho herní principy „objevil“ v publikaci Gra w Gombrowicza (Hra na Gombrowicze, 1982), totiž tvrdí, že spisovatel se svým čtenářem hraje velice sofistikovanou hru. Principu hry si Gombrowicz cenil natolik, že mu podobně jako myslitelé Johan Huizinga (1872–1945, autor knihy Homo ludens, 1938, česky 2000) či Eugen Fink (1905–1975, Hra jako symbol světa, 1960, česky 1993) přisuzoval zásadní místo v kultuře. Ostatně, mystifikace a psychologické hry s okolím byly Gombrowiczovi blízké od raného mládí: jako nezapomenutelnou lekci dialektiky hodnotil, jak v dětství provokoval matku tím, že obracel a popíral vše, co řekla. Pokud například tvrdila, že je venku hezky, Witold namítl, že prší. Tyto hry s okolím později přenesl do varšavských literárních kaváren, kde bylo jejich cílem na základě argumentů nachytat toho druhého, a hra se změnila v boj o intelektuální převahu.
Řada gombrowiczologů se shoduje, že vlastně celý Gombrowicz je teatrální. Hry v kavárnách byly v podstatě výstupy, kdy si neustále zakrýval tvář nejrůznějšími maskami, pomocí nichž de facto hledal svůj umělecký výraz. Mistrovským kusem divadelnosti bytí je patrně autorův Deník (Torst 2004). V jeho třech svazcích se odehrává dokonalé představení sebeprezentace a autokreace literáta, který ukazuje čtenáři neustále nové a nové tváře: Gombrowiczů je zde tolik co témat, jimiž se zabývá. Chvíli na sebe bere roli učitele národů a mudrce, podruhé bezstarostného turisty a jindy zase angažovaného spisovatele či bláznivého provokatéra.
Do divadla nechodím
Jiný aspekt divadelnosti ukryté v Gombrowiczových prózách lze nalézt v tom, že jednotlivé scény v románech jsou konstruovány jako prostorově uzavřené „theatrum“ s určitými herci a diváky, kteří se do akce zapojují nebo z ní naopak utíkají (jedná se především o známé scény z Ferdydurka, jako je příchod profesora Pimka do Jozífkova domu, scéna na školním dvorku, lekce latiny i zmiňovaný souboj „na ksichty“).
Gombrowiczovy texty jsou navíc konstruovány jako mnohovrstevnatý systém rolí. Ve všech prózách je sám autor hrdinou i vypravěčem (a v každém ze tří dramat najdeme postavu či postavy, které s ním mají cosi společného). Hlavní hrdina románů Trans-Atlantik, Pornografie a Kosmos nese buď autorovo jméno nebo příjmení. Ve Ferdydurkovi se zase Gombrowicz představuje jako autor Památníku z období dospívání (česky pod souhrnným názvem Bakakaj, Academia 2004) a poznáváme ho v něm podle řady životopisných dat. Podobně je tomu v románu Trans-Atlantik se situací jeho hrdiny-spisovatele, který se stejně jako Gombrowicz plaví na parníku do Argentiny a tam jej zastihne zpráva o vypuknutí války.
Jedním z mnoha gombrowiczovských paradoxů je přitom skutečnost, že autor dramat Ivona, princezna burgundánská, Svatba, Operetka a bohužel nedokončená Historie divadlo v podstatě nesnášel a téměř do něj nechodil. Ovšem na divadelnosti jeho díla se shodne většina gombrowiczologů, ať už autora komentují z pozic kterýchkoliv společenských věd.
Post scriptum: Připsáno 13. dubna 2010
Hádala jsem se s kamarádem, profesionálním provokatérem, o kondolencích za oběti sobotní tragédie ve Smolensku. Tvrdil, že v rámci Facebooku jsou kondolence „spam sui generis“ a že Gombrowicz se tomu z nebe určitě směje. Pokud jde o něho, o nebi nemůže být v jeho „lidské církvi“ ani řeč, ale Gombrowiczův smích je skoro jistý. Zdaleka ne proto, že v letadle TU-154 zahynulo mimo jiné mnoho představitelů konzervativní strany Právo a spravedlnost, která vedla právě tu vládní koalici, jež zamýšlela onen nechvalně známý index literatury. Ostatně na záměr tehdy reagovala vdova po spisovateli Rita Gombrowiczová slovy, že takovým indexem by se její zesnulý muž bavil a byl by jím poctěn.
Gombrowiczův smích by patřil něčemu jinému než tragické smrti. Ve Vzpomínkách na Polsko najdeme autorovu reakci na zprávu o smrti Józefa Piłsudského, která jej spolu s některými intelektuály a umělci zastihla na jakési oslavě. Poté se spěchalo k paláci, kde Piłsudski sídlil a kam v tu chvíli přijížděla řada cadillaků. Gombrowicz si Piłsudského vážil, a jak píše, jeho smrt jím otřásla, „ale pohled na elitu polské inteligence shromážděné před Belvederem, tisknoucí se k sobě jako hejno koroptví, zkroušené, třesoucí se, vyděšené, neschopné pohybu, jako by nezemřel člověk, ale nadčlověk, mne rozčílil stejně tak nečekaně jako prudce (…). Vztekle jsem pohlédl na bledé tváře několika kolegů spisovatelů a nahlas jsem přímo před sebe řekl: Krásná auta!“
Autorka je studentka divadelní vědy FF UK a absolventka kulturologie a historie tamtéž.