V koutě nonstopu stály opřeny nějaké meče. Dost možná popravčí. Na vzdálenost dvou a půl metru nebylo lze v šeru rozeznat, z jakého materiálu jsou (a to už jsme v literatuře): zda jenom z papíru anebo z pravého, zvonivého kovu. Nonstop měl brzy zavírat; za chvíli zůstane naživu už jen náš stůl. Naproti mně sedí ostravský básník Petr Hruška a klidným hlasem vede řeč. V kouři a půlnoční vřavě tu končí jeho dvoudenní „pražské turné“. Zatímco včera četl v Café Fra, dnes držel v Galerii Jiří Švestka přednášku o svém oblíbeném obraze, totiž expresivním portrétu noční benzinové pumpy od Jakuba Špaňhela. Výseky z toho obrazu doprovázejí i Hruškovu poslední, předloňskou sbírku Auta vjíždějí do lodí. Teď sedíme v nonstopu u Nádraží Střed, my čtyři zbylí, a kalná scéna zdá se korespondovat s „drzými“ cákanci Špaňhelových blízkých i vzdálených dálničních majáků. Ale i mistři Rembrandt či Munch, zmínění v Petrově přednášce, jsou tu nějak přítomni. Znenáhla se sami vpravujeme do obrazu, najednou fyzicky obklopeni tím, o čem se v galerii během přednášky jen mluvilo. Nejsme sice nikde na dálnici, zato šerosvitu je zde až až. Jakož i cákanců tváří, neurčitých pohybů, drzých i nevinných propadlišť za okrajem scény. Je tu plno tmy nenávratně temné, ale též, tam kdesi vzadu za barem, tmy chladně rozzářené, podobně jako na Špaňhelově benzince září „mrazák“ myčky, o jejíchž osudových kartáčích se Petr v přednášce zmínil. I tady lze z postupující noci vycítit, že rotující kartáče jsou nedaleko. Stejně jako otázka, zda z naježených spárů vyvázneme či ne.
Šlo by kolovrátkově vzlykat nad tím, jak poezie (literatura) ztratila svůj status, jak ji nikdo nečte, ač pomalu každý ji píše, a tak dále. Ale kdyby člověk chtěl, mohl by co den navštívit nějakou literární akci. Tam má navíc šanci sledovat autory naživo, zaposlouchat se do jejich hlasu, odezřít něco z jejich gest a uvidět, že své texty myslí třeba ještě jinak, než je čteme. Že jsou živoucími osobami, pro něž je prostor slov podivuhodným prodloužením těla, mysli anebo rovnou osudu, jehož nenápadně vzácnou momentku máme teď možnost zahlédnout.
Povídání básníka o oblíbeném obrazu v cyklu Literární sklony, organizovaném Petrem Borkovcem, je skvělý nápad. Je až úlevné sledovat, jak se básník tentokrát zaobírá cizím, ne svým obrazem, jak tento obraz nicméně vplétá do kontextu osobního vidění a postupně z něj činí zas obraz svůj, k němuž však dospívá ne spontánním vychrlením (tady máte metaforu a dělejte si s ní, co chcete), ale úvahou, zdůvodněním, odhalením širších souvislostí. (Vůbec bych někdy před samotnými texty dal kacířsky přednost tomu, aby básník mluvil o tom, co, kudy a kam ho při psaní vedlo, jak ho to či ono napadlo.) Nekunsthistorik Hruška nechal svou přednášku předem trochu viset ve vzduchu a spolehl se na to, jak k němu Špaňhelova benzinka v dané chvíli promluví. Takže jsme měli možnost sledovat básníka, kterak obraz znovu „čte“, noří se do jeho nitra a vtahuje nás s sebou. Ale i předchozí Hruškův večer ve Fra (tam jsem nebyl) měl pozoruhodné zadání. Jmenoval se Viděli ste ducha opravdicky? a básník tu své nové texty konfrontoval s ukázkami ze svých dětských románů, napsaných před čtyřiceti lety po vzoru milovaných mayovek. Hruška, jeden z mála básníků, který umí citlivě psát o dětech a pro něhož jsou děti podstatným motivem, na chvíli nabídl sám sebe v dětské podobě.
Teď si v zešeřelém nonstopu vyprávíme o dávných dětských spisovatelských dobrodružstvích. Osobně přiznávám, že mám na kontě vinnetouovský opus se vším všudy, s pokrevním bratrstvím, smyšlenou indiánskou řečí i důkladnými přírodopisnými vysvětlivkami pod čarou. Jak snadné je v určitém věku být znalcem Divokého západu! Básník Pepa Straka se zas vyznává z vášně ke všem pětašedesáti verneovkám. A Petr Hruška vynáší větu ze své dětské mayovky (cituji po paměti): „Byl to chlapík s neobyčejně velkou hlavou a vynikající střelec.“ A teď to nejfantastičtější: tento pozoruhodně vystižený trapper (nadrozměrná hlava!), nadto s výtečným dramatickým potenciálem (vynikající střelec!), se v románu mihne – právě v jediné větě. Po této zmínce navždy zmizí z příběhu a už o něm nikdy neuslyšíme.
Kam se poděl? Proč se o něm autor zmínil – a vzápětí ho macešsky opustil, zmarnil tolik slibného hrdinu? Choulíme se v nonstopu, v koutě se matně lesknou papírové meče, ještě chvíli myslíme na muže s velkou hlavou. Fascinuje nás „drzá“ grácie, s níž pohrdl dějem a vytratil se z něho. Opájí nás „stará dobrá exprese“ chlapského odchodu z obrazu. Měl snad zálesák svůj lepší příběh k prožití? Máme ho vnímat jako připomínku věčné autorské „slepoty“, toho, že kouzlem psaní je často právě fakt, že autor nedohlédne za osobní horizont, kolem něj utažený? Jde o úlevné memento, že ať autor zamýšlí, co chce, některé vize či motivy mu zkrátka prchnou za obzor a nechají po sobě jen lákavou, nevysvětlitelnou stopu? Na chvíli je zálesák symbolem síly i slabosti psaní, jež dokáže objevit vábná rozcestí – a nevyhnutelně se na nich též minout s úžasnými, nikdy nenaplněnými možnostmi. Na chvíli je zálesák vtělením reality fascinující i nepolapitelné.
Řeč běží dál, ale já jsem se na chvíli zamiloval do trappera s velkou hlavou. Představuji si jeho závratný život daleko za kulisami románu, jeho vysvobození z literatury jen proto, že autor na něj v dětinské horečce prostě zapomněl. Celých čtyřicet let plných hrdě nezaznamenaných událostí trvalo, než se střelec na chvíli blahosklonně zjevil v zaplivané pražské knajpě.
Nonstop končí, servírka se kysele usmívá. Všechny drze rozmázlé baconovské tváře odešly do noci. Jsme tu poslední. I meče z kouta zmizely, někdo je odnesl, aniž by nám co vysvětloval.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.