Hostem festivalu Multiplace byl také hudebník a autor zvukových instalací Michal Cáb, pro jehož tvorbu, jak ukazuje následující text, je hluk stejně důležitý jako ticho. Zvuková produkce je součástí meditace, experimentu nebo rituálu. Nízkovýkonné vysílače šířící „měkké zvuky“ mění své okolí. Zvuk je místem proměny.
Možná máte rádi šumy, šelesty, skřípoty, vrzání, praskání, zkrátka hluky všech druhů a barev. Přitom zpravidla nejde o zvukové vzorky, které jsou jednou provždy zaznamenány a připraveny k přehrání na nosičích jakéhokoli typu, ale právě o malé záchvěvy balancující na okraji vjemu, které jen letmo pohladí ušní bubínky a pak se ztratí. Některé z nich jsou nepředvídatelné a jedinečné, jiné se periodicky vracejí, čímž otevírají možnost uspořádání „koncertu“. K jeho realizaci v zásadě stačí prostředek k zesílení oněch křehkých vzorků – tedy fonendoskop (optimálně preparovaný tak, že svádí různé zvukové zdroje), dále objekt s vhodnou akustickou kvalitou (datel navštěvující strom, koleje, úl) a samozřejmě mysl vyladěná v duchu Johna Cage (recenze jeho knihy viz A2 č. 7/2011).
Zvukové oázy
K vylaďování se na okraje zvukových podnětů a následujícímu naslouchání nás může přivést například pobyt v prostředí, jehož zvukové spektrum je nějak stereotypně zúžené (obývací pokoj s televizním přijímačem nebo ulice, kterou každý den procházíme). Naše uši pod náporem stimulujících signálů nepozorovaně znecitlivují. Občas se nicméně podaří bezútěšnou situaci zpustošených receptorů nahlédnout a vymezit se vůči ní. Jak ale zúžený sonický prostor rozšířit, jak vyzvednout uši zpod nánosu zvuků, pod kterými jsou pohřbeny?
Sonická guerilla v ulicích zamořených reklamami, vedená pomocí silnějších aparátů nebo maskovaná šumem, by dosáhla jen zvýšeného zamoření veřejných prostor. Jako reakce na sonické znečištění ulic se tedy spíše nabízí alternativa ve formě vytváření sítě skrytých světů za pomoci nízkovýkonných vysílačů permanentně šířících „měkké zvuky“ – výsledkem by bylo vysílání namířené proti vykalkulovaným, vnucovaným zvukům (tj. proti zvukům obchodů a reklamy). Městský chodec by při toulkách ulicemi ve svém radiopřijímači mohl poslouchat signály, které by tvořily jakési zvukové oázy, vybízející k zastavení a občerstvení. Využití takové sítě vysílačů v sobě nese další možnosti: od soukromého naslouchání poezii přes společnou procházku až k určité formě tiché demonstrace (nastíněný utopický projekt bude v ulicích Prahy do dvou měsíců skutečně realizován).
Cesty purifikace
Jinou cestou k purifikaci ušního aparátu je prostá meditace zevšedněvšího zvuku. Obvykle stačí obětovat hodinu soustředění se na zdánlivě nezajímavé nebo „opotřebované“ zvuky. Už tím, že se jim dostane pozornosti, se jejich kvalita začíná proměňovat a po nějaké době se v nich objeví praskliny, skrze něž se nám zvuk začne dávat jinak – z náhodně projíždějících aut se stane pravidelně tepající kompozice.
Anebo se v putování za jiným slyšením vydáme cestami in extremis: navštívíme mrtvou komoru (např. na FEL ČVUT), jejíž stěny jsou uzpůsobeny tak, že neodrážejí žádný zvuk. Pokud v této místnosti mluvíte, je to, jako by stěny vaše slova hned pozřely – nic se k vám nevrátí. Nízkou ani vysokou frekvenci (tj. nervový systém a krevní oběh) jsem v ní osobně neuslyšel, ale i tak je to zkušenost hodná doporučení. Druhým krajním pólem je oblast, kde se zvukový vjem dotýká vjemu haptického. Vnoření hlavy či jiných částí těla do basových beden, které si někteří posluchači na hlučných koncertech dopřávají, tuto vášeň pro haptiku zvuku celkem přesně ilustruje.
Bílý šum
Můžeme připomenout, že zraňování se a překonávání prahu bolesti je obvykle součástí šamanských rituálů, při nichž hraje roli přechodníku do světa, v němž jsou k zahlédnutí a uslyšení skutečnosti jinak nepřístupné. V této souvislosti lze zmínit tzv. bílý šum (white noise) a z něho vycházející hudební styl noise, který bývá vnímán jako kontrapozice, vymezení se vůči popu (ve prospěch tohoto faktu svědčí i to, že noiseová estetika zatím nebyla anektována reklamou), a to už od doby, kdy Luigi Russolo sepsal manifest Umění hluku. Noise je ale možné uchopit i jinak: pochopit bílý šum jako analogii světla, které obsahuje plnost barevného spektra, tedy jako signál zahrnující vše – včetně onoho paradoxu, že tuto plnost interpretujeme jako chaos. Hypotézu, že k nám skrze šum promlouvají bytosti z transcendentních světů, nelze potvrdit, ale ani vyvrátit.
Autor studuje postgraduálně AVU, věnuje se hudbě a teologii.