Komiksová vyprávěcí forma se ústy svých apologetů už po desítky let snaží přesvědčovat nevěřícné okolí, že může být plnohodnotným prostředkem, formou či médiem, zprostředkovávajícím umělecký prožitek. I český trh už nabízí dostatek příkladů, které toto úmorným opakováním snad až otravné (srov. Vojtěch Čepelák – Comics: válka v ČR, Živel 31) proklamování v zásadě potvrzují. Samostatnou podkategorií – na českých knihkupeckých pultech hojně zastoupenou – jsou pak komiksové adaptace a často to mohou být právě ony, po čem neznalý čtenář (či snad někdy neznalý rodič znalého, leč nezletilého čtenáře) sáhne nejprve.
Mistr a Markétka v podání Andrzeje Klimowského a Danusii Schejbalové (BB art 2009, viz A2 č. 29/2009) neskrývá vysoké ambice – elegantní vydání v pevné vazbě ale nabízí jen nepovedený soubor náčrtků a ilustrací. Autoři ignorují téměř všechna specifika, která sekvenční vizuálněverbální vyprávěcí forma nabízí, a předkládají nezajímavé, interpretačně až banální převyprávění originálu. To Albatrosem od roku 2009 vydávaná edice Manga Shakespeare (viz A2 č. 16/2009) přistupuje k převodu odvážněji a progresivněji. Proč však domovský nakladatel SelfMadeHero přizval k dílu autory, kteří si na východní výtvarný styl spíše jen hrají, těžko usuzovat – pravděpodobně byli dostupnější a jistě levnější. Komiksových adaptací Shakespearových her vzniklo mnoho a některé z nich jsou i velmi povedené. Otrocká doslovnost, nenápaditost a parazitování na populárním, autory však nezvládnutém módním manga stylu ale takový úspěch zaručeně zhatí. Chceli jakýkoli autor převádět Shakespeara tak, aby i v „novém“ médiu zůstával věrný duchu textu a přitom nabízel trvalejší prožitek, nesmí k tomu přistupovat jako k zakázce „nějak to překreslit“ a „do bublin vecpat slavné repliky“, nesmí šetřit prostředky ani silami. Jinak ať nechá ostrovního dramatika spát. Nebuď labuť nebo nebuď labuť avonskou.
Podívejme se nyní na něco domácího a zcela aktuálního. Švejk komiks Petra Vyorala, vydaný nakladatelstvím XYZ, obsahuje vše výše kritizované. Doslovnost je takřka stoprocentní: v copyrightu uvedený údaj „text selection: Martin Čáp, Martin Jaroš“ hovoří jasně. Snaha co nejvíce zachovat Švejkův jazykový projev v jeho excentricitě je patrná hned z prvních replik, autoři (či spíše upravovatelé) textu si jen občas vypomáhají větným zkrácením, vypuštěním vsuvky či doplněním odkazovacího zájmena, aby se snad předpokládaný komiksový recipient neztratil. A samozřejmě výrazně selektují, které „klíčové“ scény se do komiksu dostanou. Celý první díl V zázemí se tak díky důslednému výběru vtěsnal do 164 „obrázkových“ stran. I to se ale zdá být moc.
Profesionálně umrtvená kresba Petra Vyorala s nezajímavým digitálním koloringem by se možná hodila pro reklamní prezentaci méně úspěšné banky, snad by posloužila tonoucí politické straně, která by se takto pokoušela přesvědčit „alespoň ty mladé“. Nárokům, které Haškův text na své adaptátory klade, ale Vyoralova úmorná kresba nedostojí. Nejpřirozenější, nejmenší odpor kladoucí formou švejkovské adaptace by pravděpodobně byla rozhlasová hra, všechna vizuálně zobrazivá média jako film či komiks se nutně musejí vypořádat se statickou „upovídaností“ textu. Aby vznikla opravdu adekvátní adaptace, bylo by zapotřebí výrazného autorského gesta, které by se pravděpodobně nesmělo obávat radikálních aktualizací, originální dramatizace či rozsáhlých změn. Petr Vyoral ale takového gesta není nebo alespoň nechce být schopen. Výrazovým prostředkům moderního komiksu příliš nerozumí, a tak není s to úspěšně pracovat s rytmem, ignoruje stránkovou kompozici a čtenáře unavuje stereotypem, v němž jednotlivé výjevy spíše než komiksové panely připomenou vyříznutá políčka z nezdařilého animovaného filmu.
S manga edicí spojuje Vyoralova Švejka kromě nevalné úrovně posuzovaných komiksů i textová strategie v doprovodných materiálech, jež komiksové adaptace představuje jako pomůcku pro strašpytly: „Přesto jsou mezi námi tací, kteří Švejka nikdy nečetli. Možná proto, že je děsil ten ohromný počet slov…“, „Edici Manga Shakespeare tak ocení všichni, kteří se chtějí seznámit s nádherně barevným, krutým i laskavým světem Shakespearových her, ale bojí se kvůli tomu zajít do divadla či sáhnout po ‚pouhém‘ neilustrovaném textu.“ U Švejka se dále dozvíme, že: „Mnohovrstevný a nesmírně živý Haškův text si však zaslouží vyvíjet se společně s dobou.“ Jak je někdy snadné být staromilským, nebojácným konzervativcem. Protože než takovýto vývoj plný otravné otrocké doslovnosti, snad raději zaprášenou polici nebo vitrínu.
Autor je bohemista.