Na stránkách A2 reagovali tři autoři na letošní prvomájovou antifašistickou blokádu v Brně. Kritiky směřovaly k taktice odpůrců neonacistů, k práci médií i k podceňování politického potenciálu ultrapravice. Stojí ale vůbec neonacistické provokace za takovou pozornost?
Ondřej Slačálek (v A2 č. 10/2011) kriticky referoval o policií nerozehnané blokádě a snažil se mantinely dalších protestů proti neonacistům neomezovat jen na pasivní scénář, navíc předurčený policií. Za situace, kdy blokády teprve nesměle vznikají, nemají zde tradici a postrádají zkušené účastníky, považuji tento směr úvah za předčasný. A to zvláště když blokující musejí primárně čelit nevyzpytatelnému chování policie.
Další dva autoři krom jiného varovali před silou neonacistů. Podle Jana Motala (A2 č. 11/2011) jsou neonacisté akceschopnější, než bývali. Autor konstatuje, že jejich odpůrci jsou oproti většinové společnosti v jakési izolaci, a obává se, že se nepodaří zamezit přibližování neonacistů k širokým vrstvám.
Jakub Polák (A2 č. 11/2011) upozorňuje na politická témata, jež se Vandasova strana snaží prosazovat, a postrádá protipól, který by jim dokázal argumentačně oponovat. Podle něj nálepkování a stigmatizace nestačí. Přestože je Polák v dobrém slova smyslu antifašistický veterán, problematiku neonacismu nesleduje už tak detailně a dochází, podobně jako Motal, k mylným závěrům. Žádný z nich totiž podle napsaného nereflektuje vývoj neonacistické scény ani za poslední tři roky, natož za delší časový úsek.
Cesta ultrapravice do krize a zase zpátky
I z letmého pozorování či novinových zpráv je přitom zřejmé, že počty lidí i akceschopnost ultrapravice oproti kulminaci v roce 2008 (Janov) poklesly. Důvodů je více. Jedním z nich je paradoxně právě janovský pokus o pogrom na Romy.
Ačkoli bezprostředně po něm byli neonacisté na vrcholu blaha a za rohem viděli vysněnou „bílou revoluci“, nic takového se nekonalo. Další pokusy o zopakování Janova byly neúspěšné. Zčásti zásluhou represe policie, zčásti díky neschopnosti samotných neonacistů i vandasovců. A zčásti i proto, že „politické neonacisty“ opustili rasističtí hooligans, kteří byli v Janově dominantní silou útočící na policii. Nepodařilo se jim také přilákat ani aktivní příznivce, ani většinové sympatizanty. Očekávaný úspěch se nedostavoval, místo toho přicházela frustrace, vyhoření a vzrůstaly dočasně utlumené spory.
Začátkem léta 2009 přišly spektakulární policejní zásahy, o prázdninách dokonalo dílo zkázy odhalení vítkovských žhářů, což byli dlouholetí aktivní neonacisté. Oficiálně nepřiznaná koalice – neonacistických modernistů (Autonomní nacionalisté) s veterány a tradicionalisty (Národní odpor) i oportunistickým Vandasovým spolkem – se rozpadla. Konec byl provázen veřejnými urážkami, pomluvami i zánikem některých neonacistických webů a celkovým poklesem činnosti. Menší škody paradoxně napáchalo následné soudní rozpuštění Dělnické strany, jež jí přineslo mediální zájem a dodalo i jistou energii. Přechod do nového subjektu strana zvládla poměrně snadno a po chvilkovém zaváhání se opět začátkem letošního roku pokouší obnovit vyzkoušený model roku 2008. Zapojit alespoň některé neonacisty a vyrazit do sociálně vyloučených lokalit; parazitovat na anticiganismu, který je rozšířen ve většinové populaci. Nový Bydžov, Krupka a konečně i Brno početně i kvalitou příznivců potvrdily pokračující krizi ultrapravice, rozpory v rovině osobní a ideologické. Vandasovi se v podstatě daří přilákat jen lokální venkovské „agroskiny“ a jim podobné, kteří ale nejsou schopni kromě stafáže na mítinku jakékoliv další činnosti.
Více problémů zřejmě přinese Vandasovi i „vlastizrádné“ těsnější spojení s německou NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands), jak již naznačil konflikt popsaný na webu Antifa.cz. Na žádost NPD nepovolili vandasovci v Brně vystoupit zástupci polských neonacistů. Důvodem byl nevyjasněný postoj Poláků k poválečnému vyrovnání; to vandasovci a spol. už před časem svým Němcům Sudety ochotně slíbili. Polská restrikce vzbudila protesty na facebookovém profilu DSSS, odkud byly kritické příspěvky vedením mazány.
Do výčtu je třeba uvést i naprostý neúspěch ve volbách (parlamentních, komunálních i senátních), způsobený mimo jiné i personální krizí. To vše za situace, kdy má tato neparlamentní strana mimořádnou mediální pozornost, nesrovnatelnou s jinými politickými subjekty podobného významu. Pro plné objasnění problému by bylo nutné se zaměřit i na to, jak sama policie neonacistický element využívá, ale pro to už není v této polemice prostor.
Čunek, Janáčková, Řápková, Klaus
Podle všech indicií tedy nelze v současné době hovořit o neonacistech jako o politickém ohrožení. Což neznamená, že blokády a další reakce na rasistický populismus nejsou potřeba. Jen je nutné dívat se na ně střízlivě. Daleko podstatnějším problémem je dlouhodobá tendence naší společnosti (včetně strukturálních změn) k celkové fašizaci. To, že agendu neonacistů a rasistů po Sládkově konci rafinovaně převzala celá politické scéna, správně připomněl Jakub Polák. Čunek, Janáčková, Řápková, ale i Klaus a řada dalších mají na současné situaci větší podíl viny než bandičky neonacistů. Na vině je rovněž rétorika českých masmédií, minulé vládní i nevládní instituce, které nezabránily vzniku stovek sociálních ghett, natož změnám, jež chce dotáhnout do konečného řešení současná, neoliberalismem zfanatizovaná vláda. Proti tomu se však tak razantně bohužel neprotestuje.
Autor je spolupracovník Pirátských novin.