Lidé jsou prostě blbí

Egon Bondy a česká společnost

Filosof a spisovatel Egon Bondy svůj život dožil v dobrovolném exilu v Bratislavě. Věčný provokatér přijal úděl vyloučeného se vším všudy. Česká společnost jako by se před ním vždy tak trochu bránila, což se nejvíce projevilo po roce 1990, ale platí to i dnes.

Spojení „exotický pták české literatury“ kdosi použil k označení charakteru díla Julia Zeyera, ale mně se často vybaví, když si vzpomenu na Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho. Když ho totiž vidím v jeho kostkovaném ponču či šarlatovém roláku nebo když přemýšlím o jeho prapodivně konfliktním přijetí i nepřijetí českou veřejností, vždy vystupuje do popředí jeho vyloučený status, jímž zahanbuje nejrůznější rádoby excentriky. Rád bych se zamyslel nad osudem plným zvratů, který se mi zdá svým způsobem pro českou společnost typický. Nikoli snad v tom smyslu, že by byl Bondy Čechem průměrným, ale proto, že byl prototypem člověka, který spíše střízlivý český národ současně okouzluje i děsí.

 

V roli provokující oběti

Je těžké oddělit objektivní hodnocení od subjektivních pocitů. Býval jsem velkým příznivcem Fišerova díla a jsem vděčen za možnost osobně jej poznat. Právě proto, že jsem byl jeho přítelem, vnímám, jak obtížné je za­ujmout k němu ucelenější postoj. Jako by to sám Fišer již na prahu dospělosti tušil, když své občanské jméno začal nahrazovat přijatým. Možná také proto, aby nám, kteří se potýkáme s úkolem mu porozumět, tápání trochu usnadnil. Otřesen popravou Záviše Kalandry, jež mu nicméně pomohla pochopit očekávatelnou budoucnost vývoje v naší zemi, zvažoval, zda nevyklidit zdejší pozice. Vědom si svého talentu, předpokládal, že s vynikající znalostí němčiny by se o uplatnění, ba literární slávu, nemusel obávat. Zvolil ovšem cestu, kterou cítil jako svou povinnost, a následoval ji až do konce. Přijal roli oběti, svůdnou natolik, že možná přivřel oči, aby nezahlédl, co vše s sebou ponese.

Nenechme se však mást dojetím nad jeho bolestně ritualizovaným skonem, chceme­li odhadnout, nakolik se sám na vzniku bezpráví, jímž byl a dosud je stíhán, podílel. Obětní beránci nebývají nevinní, a pokud je stále jen malá šance na to, že Bondyho dílo – na němž mu záleželo nejvíce – bude doceněno, pak chyba neleží jen na jedné ze stran. Sám jistě dobře věděl, že úloha kritika a vizionáře s sebou nese jistá úskalí. Ostatní do něj vkládali nejrůznější očekávání a v této souvislosti není od věci vzpomenout, že David Hume se kdysi omlouval za to, že předstíral, že je filosof. Fišer se omluvami nezdržoval a provokoval sveřepě. Podobný stereotyp šlo zahlédnout, když jako dandyovský pozér vysedával u piva a slunil se před méně odvážnými, stejně jako když ostentativně deklaroval své udavačství, jež neváhal hájit tím, že bylo zamířeno na jeho politické nepřátele. Jaký zájem jej mohl vést k tomu, aby zveřejnil dopis s návrhem spolupráce při vedení guerillového boje proti kapitalistickému systému, adresovaný poněkud komediální figuře subcomandanta Marcose? Nikoli zavražděný, ale zabitý může být vinen.

Ve smyslu provokace by bylo možno interpretovat samotná témata jeho práce a mnohé jeho názorové postoje i s jejich dobrodružnými zvraty. Od zájmu o budhismus uprostřed kultury stalinismu přes takzvanou trapnou poezii až po pozdní pěvecké experimenty. Od časného vystoupení z KSČ přes ztotožnění s maoismem a založení Levé alternativy po pozdní kontrapozici podpory KSČM. Od formulace nesubstanční ontologie přes postulování artificiálních bytostí po úvahy o šamanistickém holismu. To bychom však zacházeli příliš daleko a pokoušeli se analyzovat jeho nevědomou mysl.

 

Pokojný exil

O čem však nelze pochybovat, je povaha vztahu, který k němu zaujala česká společnost po roce 1990. Označil bych ji etologickým pojmem mobbing, jenž popisuje skupinový obranný mechanismus, který se projevuje například u hejna slepic klovajících svou kulhavou družku. Byl Bondy kamenem, o nějž jsme zakopávali? Pohoršoval nás, a tak jsme jej vyhnali? Nedokázali jsme naslouchat jeho až příliš trefným analýzám? A tak byl sice oslavován, přesto omezen na podzemí. V době stalinismu i normalizace sdílel náš kolektivní osud, aby pár let po pádu totality zvolil pokojný exil.

Samotného jej potřeba tohoto kroku asi málo překvapila, zvláště poté, co byl nadvakrát vyškrtnut ze seznamu těch, které pokládal za stínový establishment. Mám za to, že valnou část poslední etapy svého života prožil poměrně šťastně, nepotkával davy, které by od něj cokoli vyžadovaly, byl navštěvován přáteli a studenty, kteří trpělivě naslouchali jeho famózním monologům. Příležitostně přednášel na akademické půdě. V jednom z pozdních rozhovorů tvrdí, že jeho klíčovým poznatkem, jenž ovšem přišel trochu pozdě, bylo zjištění, že lidé jsou prostě blbí. Pro naše účely tento náhled můžeme interpretovat ve smyslu docenění míry všelidské iracionality a ochoty podléhat vášnivým, davovým, rozum zatemňujícím afektům. Ve svém vztahu k Fišerovi a postojům, které zosobňoval, jsme zajisté byli obětí širších procesů 20. století a Fišer už tím, že tyto procesy komentoval, k sobě pochopitelně přitahoval nežádoucí pozornost. Český národ si toho na sebe tradičně nakládá poněkud přesmíru a přetížená společnost pochopitelně přetěžuje jedince, kteří pak nezvládají jednat se zdravým rozumem.

 

Jak předběhnout dobu

Kdyby tvořil dnes, byl by pravděpodobně akceptován mnohem šířeji, ať už pro fundovanou kritiku amerického hegemonismu a nadnárodních elit, břitké analýzy nástrah globalizace nebo ochotu zkoumat možnosti využití psychedelik jako způsobu ověřování spekulativně získaných poznatků. To, co je nyní nazýváno změnou paradigmatu, analyzoval bezmála před půlstoletím a jeho pomoc by byla cenná. Nahlédneme­li slepotu, s níž jsme ho jako společnost míjeli, pochopíme snad i úsměv, kterým doprovázel kategorické tvrzení, že bez globální genocidy problémy 21. století nevyřešíme. Leckoho by asi stále zarážela překvapivá směsice horování pro přímou demokracii i nutnost manipulací, k nimž by bylo třeba se propůjčit za účelem jejího zavedení, nicméně dnes by s ním jeho sousedé alespoň dokázali mluvit. Nikoli řešení, která nabízel, ale témata, která nastoloval, byla prorocká.

Dodatečný návrat k jeho myšlenkám a textům máme usnadněn tím, že jeho dílo je opakovaně vydáváno, a koneckonců i jeho tělo leží v blízkosti Jakuba Arbese, Milana Machovce či Ondřeje Sekory na pražských Malvazinkách. Rituál jeho skonání však pohřbem v rodném městě nevrcholil, nýbrž byl následován vskutku nečekanou oslavou ve formě projektu Bouda Bondy na piazzetě Národního divadla. Inscenace čtveřice jednoaktovek byla tehdy – ad nauseam bdělejších jedinců – završena opakovaným poléváním herce, představujícího našeho básníka při deklamaci nekompromisních vět společenské kritiky, kbelíkem vody. Dosud nepřijatelného autora konečně bylo možno adekvátně zchladit a jeho obdivovatelům připomenout, že rebel na své smrtelné posteli vzplanul právě a jen proto, že vše přeháněl. Pravidlo, že sláva je povolena až v okamžiku úmrtí, zůstalo výjimkou nepotvrzeno, a exotický pták se tak v podobě dobrého holuba mohl bezpečně navrátit.

Autor je filosof a psychoanalytik.