Ani po poslední velké demonstraci odborářů a různých sdružení není jisté, na na jak velkou veřejnou podporu se organizátoři odporu vůči krokům vlády mohou spolehnout.
Asi čtyřicetitisícový průvod pod hesly Reformu? Ano, ale spravedlivou! Stop zákeřným reformám! Chceme zákon o referendu! Nejsme okraj společnosti! Tahle vláda škodí lidem! Pryč s ní! procházel 21. května 2011 za slunečného poledne po pražské magistrále a šéf Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) Jaroslav Zavadil v jeho čele zářil spokojeností. Poslední protest svolaný odbory ukázal, že lidé, které znepokojuje politika současné vlády, tvoří podstatnou sílu. „Je tu dvaatřicet našich svazů, potom samostatné odbory a další účastníci z občanských iniciativ. Je to poprvé, co do toho občanské iniciativy vstupují,“ pochvaloval si Zavadil do médií.
Koalice postižených
Tato koalice nespokojených je ale ve skutečnosti už další dobu systematicky budována z několika stran a spojují se v ní zájmy a aktivity několika různých skupin. Již několik měsíců burcuje pořádáním veřejných akcí proti politice současné vlády iniciativa ProAlt. První větší demonstraci proti vládě „reforem“ a „systémového šetření“ uspořádala 5. března 2011 a účastnilo se jí přes tisíc lidí. Na té v pořadí druhé, která měla účast o něco větší, vystoupili 7. května 2011 mimo jiné i předseda odborů Zavadil, prorektor pro rozvoj Univerzity Karlovy v Praze Stanislav Štech či předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR (NRZP ČR) Václav Krása. Podporu, kterou šéf odborových svazů na místě ProAltu a dalším organizátorům vyjádřil, mu tito oplatili zase na poslední akci pořádané odbory.
A každý zvlášť
Vedle vzájemné podpory veřejných protestů se ovšem jednotlivé skupiny snaží využívat i vlastních cest a prostředků, jak některá opatření navrhovaná vládou zvrátit či alespoň upravit. Mimořádně aktivní jsou v tomto směru například zástupci zdravotně postižených, kteří i během protestů a za otevřené kritiky vlády pokračují v jednání s ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) a dalšími státními orgány. Pouhý den předtím, než vláda 18. května schválila obří balík reformních opatření, se uskutečnilo poslední kolo jednání mezi NRZP ČR a MPSV, na němž se zástupcům postižených podařilo dojednat určité kompromisy – například rozšíření okruhu osob, které budou dostávat příspěvek na mobilitu, dočasné zachování úhrady zvláštních pomůcek, zrušení povinného využívání sociální karty jako karty platební, udržení slev na dopravu u postižených osob, vyplácení příspěvku na péči přímo na účet postiženého, atd. Tyto změny, které představují určité sociální zmírnění původně navrhovaných opatření, se zástupcům podařilo vymoci nejen díky spolupráci s ostatními skupinami odpůrců vládní politiky, ale především díky vlastní mobilizaci a mediálnímu tlaku, k němuž přispěly i dvě petice na podporu zájmů osob se zdravotním postižením, pod které se podepsalo za krátkou dobu přes 50 tisíc lidí.
Také odboráři, kteří odmítají vládní návrhy v oblasti penzijní, daňové a zdravotnické reformy, se pokoušeli kromě veřejných protestů využívat vlastních cest, jak plány vlády alespoň částečně modifikovat. Jejich hlavním nástrojem zůstává i nadále takzvaná tripartita – čili zákonem institucionalizované jednání mezi vládou, odbory a zaměstnavateli. To na protest proti neústupnosti vlády opustili v druhé polovině dubna. Na počátku května ale odbory svůj postoj přehodnotily a rozhodly se, že se tripartity budou účastnit i nadále, přestože se část odborářů kvůli připravovaným vládním „reformám“ původně odmítala na dalších schůzkách podílet. Výsledky dosavadních jednání jsou ale podle vyjádření představitelů odborů zanedbatelná.
Nejistý výsledek
Minimální ohledy, které vláda bere na názory odborů a vzájemně se povzbuzujících dalších skupin občanů, neodvratně směřují k vyhrocování konfliktu. Někteří aktéři si ovšem uvědomují rizika, jež pro jejich zájmy může těžko předvídatelný průběh konfrontace mít. I když se současní spojenci věcně shodnou na většině výhrad k vládní politice, jejich zájmy i míra rizika, kterou při jejich prosazování na sebe berou, se výrazně liší. To se odráží i na jejich přístupu k nejradikálnějším formám protestu.
Na květnové demonstraci vyzvala iniciativa ProAlt odboráře ke generální stávce. K volání po stávce (i když ne zatím přímo generální) se připojily i některé odborové organizace. K jednání o stávce zatím zmocnilo své vedení například Odborové sdružení železničářů (OSŽ). Asociace samostatných odborů (ASO), která je druhou největší odborovou centrálou v zemi, se zatím přihlásila alespoň k pořádání blokád. Vedení Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) se ohledně formy zostřených protestů ovšem dosud jasně nevyjádřilo. Není divu, ani po poslední akci si totiž nemůže být jisté, zda pokusy o stávku neskončí blamáží. Míra veřejné podpory se zatím nezdá dostatečná ani některým z opatrnějších členů ProAltu. „Z hlediska početního nebyla poslední akce výrazným neúspěchem,“ hodnotí květnovou demonstraci mluvčí ProAltu Pavel Čižinský, „ale vzhledem k závažnosti situace bych čekal lidí víc. S protesty je třeba pokračovat, ale větší akci na nejbližší dobu neplánujeme.“