Stela, hvězdička s poznámkou

Přelétavá nymfa Guillerma Cabrery Infanta

Posmrtně vydaná kniha kubánského spisovatele Guillerma Cabrery Infanta líčí jeden nezvyklý milenecký vztah v předcastrovské Havaně. Namyšlený floutek a prázdná dorostenka spolu zažívají krátké drama, které je poznámkou pod čarou jazyka.

Nevím, nakolik v podvědomí španělsky mluvících národů pracuje nápadná podobnost slov crearcreer, totiž tvořitvěřit. Je těžké uvěřit, že by jazyky utvořily tyto podobnosti náhodně. Ve vytvořené (creación) je nutno věřit, věřené (creencia) je nutno stále tvořit. Spisovatel tvoří a čtenář mu to věří – anebo jinak? Ať tak či tak, tvořit a věřit jsou, řekněme, dvě složky toho, čemu se říká fikce.

„Psaní se pokouší donutit četbu, aby utvořila (crear) minulost, aby v tu minulost uvěřila (creer) – zatímco vyprávěná minulost směřuje do budoucnosti.“ Nepíše se to ovšem v literárněvědné příručce, ale v prologu románu Přelétavá nymfa (La ninfa inconstante, 2008), jehož původcem je Kubánec Guillermo Cabrera Infante (1929–2005). Čtenář je lákán na svůdnou dívenku a předcastrovskou Havanu, a zatím se mu předkládají aporie času a paměti, které známe už z Augustinových Vyznání. Po několika stránkách narazíme na metaforu psacího stroje jakožto stroje času; minulost se tedy vyrábí strojově v přítomnosti. A podobných, více či méně originálních poznámek a úvah o rozsahu dvou řádků až jednoho odstavce potká čtenář desítky. Nicméně na lásku, sex i na havanské hýření přece jen dojde. Ale není tak prvořadé, jak se na první pohled zdá.

 

Být nástrojem jazyka

S Cabrerou Infantem mohl čtenář přijít do styku prostřednictvím kratší povídky Tonoucí žena, která se objevila v bilingvní Kubánské čítance (Gutenberg 2006). Je založena na dialozích rozcházejícího se mileneckého páru, přičemž muž neustále odbíhá ke slovním hříčkám, náznakům a odkazům k umění, filmu, hudbě, a žena nechápe. Takových pasáží, na kterých osvědčil svůj důvtip i překladatel, je plná také Přelétavá nymfa, jen vypravěč přechází ze třetí osoby do první. Poté, co po několika stránkách uvidí Stelu, které bude brzy šestnáct, a zcela jí podlehne, rozbíhá se série bizarních schůzek a dialogů.

Vypravěč, filmový kritik („povolání 20. století“) a milenec, který si říká Géčko, před Stelou neustále prezentuje své všestranné kulturní vzdělání, které ovšem slouží v prvé řadě k machrování; a nymfu přitom tohle machrování naprosto nezajímá. Milenec mluví o „Týes Eliotovi“, Sartrovi a Nicolási Guillénovi, a nymfa se ptá, jestli to jsou jeho kumpáni. „Já ti fakt většinu času vůbec nerozumím,“ říká mu opakovaně, když předmět hovoru suspenduje svými latinismy, galicismy, anglicismy: „Ničíš mě tou svojí kulturou.“ „Ach, Stelo, ne,“ vzdychá vypravěč, když je dívkou posílán do řiti: „Stelinko, drobná hvězdo, hvězdičko, která pod čarou skrývá poznámku.“

Poznámka o poznámce je nosná, protože celé krátké drama, které hrdinové prožívají – útěk od matky, od manželky, potloukání po ubytovnách –, je vlastně poznámkou pod čarou jazyka a vzpomínání coby jazykové činnosti. Jazyk zde naprosto nefunguje jako nástroj dorozumívání; naopak, spíše jako by byli protagonisté nástroji jazyka, který se ve vypravěči rozpíná a ve Stelince uzemňuje.

 

Svérázné paměti z dávné Havany

Milenec tedy neustále podléhá onomu konotačnímu nutkání, které člověka přiměje k poznámkám o rudé záři, pokud někdo vysloví slovo Kladno. Rafinovaný člověk ovšem z Kladna udělá Záporno (za porno) a ze Záporna Kladno. A tak i text Přelétavé nymfy ze záporna namyšleného floutka, který neumí nic než poznámky pod čarou, a poněkud prázdné dorostenky s vražednými sklony učiní kladno vtipu a bujivého bohatství jazyka.

Komická je totiž nakonec i většina milostných pasáží. I v nich jazyk funguje popsaným způsobem, takže vášeň si musí hledat cestu přes překážky duchaplných odboček a přes nadávky té, jež je ničena kulturou. Tolik tedy ke „kubánské Lolitě“, na kterou čtenáře láká jedna novinová recenze. A „předcastrovská Havana“? Ano, v románu neustále zní bolero, jezdí taxíky, autobusy místo zrušené tramvaje na ulici La Línea a v barech a na zídce nábřeží Malecón sedí a pokuřují Kubánci. Příběh je situován do roku 1957; avšak politické události, jako byl útok na prezidentský palác a následná perzekuce, se pouze mihnou v závěru románu. (Jako komplement se zde nabízí jiný text nabitý odkazy na všechny okrsky kultury, Carpentierovo Svěcení jara.)

Tady máme co do činění s jiným nutkáním: totiž mluvit o Fidelu Castrovi, kdykoli je nablízku nějaký Kuba. Spisovatelům přitom škodí představitelé mnoha zemí a institucí, a v recenzích se o nich nepíše. Ale budiž, u Cabrery Infanta má tato zmínka oprávnění. Zamlada se podílel na kubánské revoluci, s novým establishmentem se ale postupně dostal do těžkého sporu a v roce 1965 natrvalo emigroval. Jeho texty, které se ke staré Havaně neustále vracejí, jsou psány z londýnského exilu. Přelétavou nymfu autor dopsal těsně před smrtí (2005) a vydána byla až po uplynutí dalších tří let.

To, co Cabrera tvoří, se tváří jako svérázné paměti z dávné Havany, které přiznávají a zároveň zpochybňují svůj fikční ráz. „Stela a já jsme spojeni v téhle knize, na téhle stránce, v těchto slovech, která jdou po sobě.“ Kdo chce, může věřit.

Autor je komparatista.

Guillermo Cabrera Infante: Přelétavá nymfa. Přeložil Petr Zavadil. Paseka, Praha 2010, 212 stran.