Umělci a kurátoři se na konferenci pražské Akademie výtvarných umění potýkali s významem pojmu konceptualismus.
Na sklonku posledního květnového týdne proběhla v budově AVU v pražských Holešovicích Druhá výroční konference. Organizátoři Jakub Stejskal a Václav Magid z Vědecko-výzkumného pracoviště AVU za její téma určili problematiku „konceptuálního umění“ a konceptualismu. Vedle pořádající instituce a Vysoké školy umělecko-průmyslové byly jednotlivými přispěvateli zastoupeny též Filozofický ústav AV ČR, Fakulta umění a architektury TU v Liberci, UJEP v Ústí nad Labem, PF MU v Brně, bratislavská VŠVU, FF UKP v Nitře a trnavská FF TU.
Přesný název setkání – Důsledky konceptualismu – se zdál naznačovat, že přednostním cílem není panoramatické a po všech stránkách vyčerpávající zmapování terénu, nýbrž zodpovězení jediné, leč krajně důležité otázky, kterou bychom na základě samotné podoby titulu patrně zformulovali těmito větami: Co z konceptualismu zůstalo po jeho historickém odeznění? Na jakých jevech bychom mohli chtít demonstrovat reálnost jeho epochálního významu – samotnými jeho „konstruktéry“ skutečně hlásaného?
Konceptualismus v rozšířeném poli
Dlužno ovšem dodat, že u takto vyslovené intence vlastně není zcela jasné, zda byla naplněna, nebo se nenápadně vytratila právě ve prospěch oné „kartografie“. Příčina možná spočívá v něčem, co pojmenoval již filosof Karel Císař ve své úvodní přednášce („Fotografie po konceptuální fotografii“): Nejen u nás (v kulturním prostoru bývalého Československa), kde bychom mohli mít tendenci vysvětlovat to obecně „nestandardními“ okolnostmi domácího osvojování světových trendů, nýbrž i na Západě se samovolně prosadila tendence – a nejen v konzervativních kruzích – uplatňovat přívlastek „conceptual“ v podstatě na všechny tvůrčí projevy, které a) rezignují na tradiční výrazové prostředky (plastika, závěsný obraz apod.) ve prospěch videoinstalací apod., nebo b) pracují s nějakou jejich nestandardní adjustací (např. takovou, která „rozehrává“ jedinečné parametry výstavního prostoru), případně c) „prostě“ „filosofují“ či „politizují“.
Je pravda, že i samotní uměnovědci a kurátoři nejsou vždy s to jasně určit vztah mezi konceptualismem a například praktikami „komunitního“/„participativního“/„intervenčního“ atd. umění: obojímu je společný zřetelný a vědomý odstup od umění jakožto instituce, která se na jedné straně honosí schopností garantovat svým podílníkům takový výdobytek modernismu, jakým je autonomie uměleckého tvoření ve vztahu ke společenským faktorům, a na druhé straně sama funguje jako svérázný „transformátor“ těchto faktorů, resp. jako jeden mezi jinými. (Na sledované konferenci se společensky i úžeji kritickému umění věnovala Beata Jablonská z Centra výskumu VŠVU a Ján Zálešák z MU.)
Konceptuální umění vs. konceptualismus
Situaci spíše více komplikuje, než zjednodušuje fakt, že nás někteří kunsthistorici nabádají k tomu, abychom rozlišovali „konceptuální umění“ (doslova conceptual art) jakožto historicky (časově i kulturně-geograficky) přesně lokalizovaný umělecký směr a konceptualismus jako hybridní systém uvažování, rozšířený po celém světě a nabývající mnoha vzájemně diferentních podob. Touto cestou se vydává kurátor Vít Havránek (z tranzit.cz),
který ovšem ve svém „Historickém exkursu“, zahajujícím program druhého konferenčního dne, radí „znečišťovat“ – a to dokonce i onen užší pojem, vztahující se k iniciativě amerických teoretiků a umělců z šedesátých a sedmdesátých let.
Příspěvky bylo možné rozdělit do tří skupin: 1) K teorii amerických „otců zakladatelů“ (Joseph Kosuth a Sol LeWitt) a jedné teoretičky (Rosalind Krauss) se vedle jmenovaného Císaře vyjádřil ještě Václav Janoščík (VŠUP) a Kamil Nábělek (FUA). Posledně zmíněný zaujal důkladnou analýzou filosoficky konzervativních aspektů Kosuthova a LeWittova myšlení: jejich vazby na „ultraanalytické“ polohy filosofie nebo na Hegelovo pojetí dějin ducha a z něho vyplývajících tvůrčích závazků (vývojových nutností). 2) K Jablonské a Zálešákovi coby autorům sledujícím dílčí aspekty společného tématu lze přiřadit umělce Václava Krůčka („Dematerializace umění“) nebo teoretičku Alexandru Tamásovou („Príspevok ku vzťahu medzi konceptuálnym umením a body artom“). 3) Dobrou službu samotným českým umělcům prokázala Johana Lomová z VŠUP („Olga Karlíková jako konceptuální umělkyně“) nebo Michal Koleček. Jeho faktograficky i problémově bohaté zpracování „dějin“ labskoústecké neokonceptuální školy devadesátých let bylo přínosné nejen proto, že publikum seznámila s osobností a tvorbou takřka neznámého – a rozhodně neprávem opomíjeného – autodidakta (smí-li se to tak v daném případě říct) Jiřího Kubového, ale zejména proto, že tu byla na konkrétním materiálu ilustrována zmiňovaná propletenost různých poloh a přístupů.
Vyvádějí z rovnováhy
Pozici sympatického solitéra zaujal filosof Petr Koťátko. Jak naznačuje ingardenovská aluze přítomná v názvu jeho příspěvku – „Umělecké dílo konceptuální“ –, svoji pozornost jako jediný zaměřil na oblast literatury. Iniciativně přitom předložil vlastní, a sice „tu nejširší definici konceptuálního díla, jaké si [je] vědom“. Jde prý o takové dílo, které vyvádí z rovnováhy veškerý náš konceptuální aparát, dynamizujíc tak naše kognitivní úsilí. Nabídl též pojmové rozlišení dvou typů, či možná spíše stupňů konceptuálnosti: každé dílo, které naplňuje onu nejširší definici, je dílem „radikálně“ konceptuálním. Avšak jen takové, které ji naplňuje performativně, samotnou svou sémantickou gestikulací – a nikoli jen tím, že o jistých tvůrčích činech a situacích pojednává uvnitř obecně sdíleného kódu (koncipuje je) –, je dílem konceptuálním přímo „rigidně“.
Videozáznam z konference by se měl v nejbližší době objevit na stránkách Vědecko-výzkumného pracoviště AVU.
Autor je bohemista.