Co říct ke snaze některých intelektuálů hlásit se k zemitosti a stavět na odiv neintelektuálnost? Někdo se nejspíš domnívá, že přitakání masovým nebo prostě jen plytkým kulturním libůstkám je něco, co polidšťuje. Přitom si však většinou neuvědomuje, jak rychle ho tato manifestace cynismu navrací tam, odkud chtěl uniknout: do třídy intelektuálů. Snížíme-li se k zobecnění, můžeme říct, že intelektuál touží po výlučnosti, snaží se nepatřit nikam a rád se opájí iluzí svobody a pocitem nadřazenosti. Přitom však nechce být označen za snoba či pozéra. A tak si každý intelektuál brzy najde nějaký ten poklesek. Jeden sleduje porno, druhý začal poslouchat metal, třetí se dívá na fotbal a většina holduje bulváru. V momentě, kdy se všichni snaží vybočovat stejným způsobem, ve skutečnosti nevybočuje nikdo a termíny, jakými jsou „intelektuál“, „snob“ nebo „pozér“, je načase přehodnotit. Mezi exploatací a cynismem je tenká hranice.
I tak je zajímavé pokusit se tento fenomén nějakým způsobem vysvětlit. Jeden z možných pohledů přináší zajímavý konceptuální projekt The Bureau of Melodramatic Research rumunských umělkyň Aliny Popa a Iriny Gheorghe, které z feministických pozic sledují genderové role a k nim se pojící emoční paradigmata. Základem jejich výzkumu je historická báze melodramatu jakožto žánru, který v dějinách kultury zaujímal ústřední pozici při využívání emocí k dramatickému efektu. Ústředním tématem je sledování takzvaného citového kapitálu, metodologie se označuje jako „melokritika“. Politizace emocí a vliv společenského tlaku na projevy smutku, radosti, štěstí či bolesti jsou zajímavými jevy pojícími se k postindustriální kapitalistické společnosti. Společnost, v níž nabývá tržní hodnotu i emocionalita, odsouvá katarzní prožitky do pozadí a vytváří bezbřehý prostor k excesivnímu chování. Člověk je nucen vytvářet svůj vnější citový obraz, aby uspěl v boji tržní směny. Kromě jasně vymezených situací ve veřejném prostoru, kdy je vhodné (výhodné) ronit slzy, smát se nebo zuřit, zde nachází své místo i cynismus jako stav apatie, ale také jako projev společenské konformity. Slovy španělského filosofa Ortegy y Gasseta: „Cynik je parazit civilizace. Živí se tím, že ji popírá, protože je přesvědčen, že se nezhroutí.“
V českém (ale i světovém) kontextu se cynickým žánrem a žánrem cyniků čím dál více stává rap. Zrozený z rasové a společenské revolty, následoval osud nespočtu jiných revolučních projektů a teď je pravou rukou establishmentu. Pokud přece jen někdo zatouží oživit sociálně kritický rozměr pouličního žánru, výsledek je většinou tristní. Hip hop pomalu, ale jistě tuhne do formy machistických rýmovaček a fašizujících výkřiků. Jeho síla nicméně spočívá tam, kde většinou hledáme jeho největší slabinu. Svým sdělením předkládá do důsledků vyhrocenou podobu rigidního neoliberalismu. Na zatím nejlepší české rapové desce letošního roku Briliant „ostravského krále rapu“ Papa Finiho jsou pohrdání cizím názorem, uzavřenost vlastního klanu, drogy a násilí naprosto samozřejmou věcí. Při poslechu tvorby třicátníka Zsoltána Szajka vám ovšem nebude vyvstávat pohrdavý úsměv na tváři. Jeho texty jsou jednoduché slogany, často recyklující známá klišé, přesto ze záhadného důvodu nevyznívají směšně. Zřejmě je tomu tak díky opravdu vynikající zvukové produkci, která se nebojí ani odkazu českého diska osmdesátých let. Všechen ten cynismus a fascinace opovrhovanými hudebními projevy dává vzniknout něčemu skutečně novému, co nelze jen tak smést ze stolu.
Zajímavá je nicméně paralela ostravského rapového „diktátu“ a současného diktátu politického. Podobně jako Nečasova vláda i Papa Fini vidí smysl života v tom, aby se člověk bil o své místo ve společnosti. Všechen ten zmar a smrad ho zvráceným způsobem fascinuje. „Nechtěj to pochopit.“ Nejdůležitější je chránit své blízké a rodinu. Když chceš, a je jedno, že překračuješ zákony, „love“ se vždycky někde schrastí. Jeho upoutávka na letní Hip Hop Jam, kterou je možné vidět na serveru YouTube, nebezpečně připomíná úlisný a arogantní obličej Miroslava Kalouska v momentě, kdy při poslední pražské stávce před budovou ministerstva financí sestoupil mezi lid. Potom, co Papa Fini vypočítá uvolněnou formou všechny faktické údaje týkající se festivalu, prohlásí: „A do té doby si polibte všichni prdele!“ A tak nějak to asi bude i se slavným reformním balíčkem. Přesto je rozdíl mezi arogancí ponížených a arogancí moci.
Autor je hudební publicista.