Londýn a Šluknov

Lidé v ulicích, zvláště ti pořádně naštvaní, jsou tématem dneška. Může se zdát, že události na Šluknovsku jsou výrazem zcela odlišného světa, než je ten, který představují rozzuření přistěhovalci v Londýně. Není to pravda, v podstatě jde pouze o různé odrazy stejného jevu a v mnoha případech i stejného hněvu.

Slavoj Žižek si ve svém nedávném pronikavém komentáři k (nejen) londýnským nepokojům (Shoplifters of the World Unite, London Review of Books, 19. 8. 2011) všímá, že odpovědí na dnešní ideologii v podobě kapitalistické „pravdy beze smyslu“ je často v podstatě „nesmyslné násilí“, které je na první pohled nelogické už tím, že míří do vlastních řad a postrádá jakýkoli politický program krom nesouhlasu. Ti, kteří se snaží začlenit do společnosti, brání své obchůdky před těmi, kteří už nevidí šanci na změnu svého postavení, a tak dávají volný průchod nespokojenosti. Skutečná válka by se přitom měla odehrávat jinde, mezi privilegovanými a neprivilegovanými, mezi bohatými a chudými.

Osud českých „nepřizpůsobivých“ (rozuměj především Romů) je v zásadě totožný s příběhem londýnských přistěhovalců. Tam i zde se na současném stavu a znevýhodňujícím postavení dosud nepřizpůsobených podepsala politika ghettoizace a sociálního vyloučení. Můžeme být nakonec asi rádi, že krom několika individuálních incidentů zatím nečelíme soustředěnému výbuchu „nesmyslného hněvu“ Romů, kteří po dvaceti letech svobody už nevěří vůbec ničemu.

Na stejné lodi nespokojenosti by se po Kalouskových reformách mohla dle všeho ocitnout i drtivá většina šluknovských pogromistů. Ti ovšem – pokud jejich hněv ještě více zhnědne – ani nebudou mít šanci si to uvědomit.

Hrozivé záběry postojů většiny takzvaných slušných lidí, kteří přebírají výrazivo i postupy neonacistů a volají po upalování Romů, výstižně analyzoval ve svém textu v Deníku Referendum Miluj Bátoru svého jako sebe samého Ondřej Slačálek, když nebezpečí „fašizace mainstreamu“ důrazně předsadil hrozbě českého neonacismu. Co dokážou slušní a normální lidé, jsme konečně viděli v případě člena pracující vyšší střední vrstvy Breivika, který je přímo učebnicovým potvrzením dokonané hrozby přicházející z mainstreamu. Jeho podezřele příbuznou kvaziduchovní paralelou je u nás kdekdo – od rytíře Landy až po prezidenta Klause.

Rasová nenávist skutečně přichází z míst, kde by ji málokdo čekal a kde je současně jejími nositeli (mnohdy se špatnou zkušeností s Romy) vehementně popírána. Příkladem může být i absurdní realita, v níž přímo z Petržalky, svatyně slovenského hip hopu, vylézají skladby a videoklipy se skrytou neonacistickou tematikou a s otevřenou neonacistickou symbolikou (produkce dua Kali a Mates). Interpreti prý zaručeně nejsou žádní neonacisté ani rasisté. V Česku máme již nějakou chvíli také pár svých adeptů (Václav Walach, Když 88 znamená hip hop, A2 č. 11/2010). Už i ta černá muzika nám hnědne.

Důkazem toho, že se identita „nepřizpůsobivých“ rozrůstá a nezůstane jen u rasového klíče, je nakonec i skutečnost, že na Šluknovsku obývají vyloučené sídlištní lokality krom Romů převážně důchodci. I současná vládní „proreformní“ rétorika staví produktivní generaci proti starým a nemocným. A že je úspěšná, potvrdil třeba klip „Přemluv bábu!“, podle něhož už důchodci mezi slušné lidi přestávají patřit a jsou nám na obtíž.

Krize lidi v nejistotě spojuje a zároveň rozděluje. Dává vyniknout rozdílům. Zatímco ve Španělsku se lidé sdružují ve vzpouře a zahrnují katolíky, konzervativce i radikální levičáky, u nás se směřuje k vylučování a volá se „Čechy Čechům!“. Stále jde ale o jednu krizi, která se zatím (ne)řeší všude stejně a stejnými „reformami“.

Žižek se svým hyperkritickým přístupem zdůrazňuje, že světoví vzbouřenci od Londýna přes zdánlivě organizované Španělsko až po Egypt dobře vědí, co nechtějí, ale vůbec nevědí, co vlastně chtějí. Mnohdy se prý na tom, co chtějí, nechtějí ani podílet. Pokud se kritika neoliberalismu z levicově akademických kruhů dostala až na ulici, je očividné, že východiska chybějí všude bez rozdílu. Jak z toho ven, nevědí ani z(a)tracení londýnští raubíři, ani reálně a trvale diskriminovaní čeští Romové. Snad se nám v podobě šluknovských událostí nezjevuje přicházející recept většiny na vše kolem nás. Ve Šluknově i v Londýně.