Nemáme to my Češi dneska lehké. Republika kmotrovatí od hlavy, exekutoři řádí, chřipka se blíží, a až ji chytíme, nebude, kdo by nás léčil. A aby toho nebylo málo, Aleš Loprais opět nedovezl svoji tatrovku do cíle dakarské rallye, takže zase vyhrají Rusáci. A to se v Kamazu všechno učili od nás, vlastně jsou to okopírované tatrovky, aspoň na začátku byly, tvrdí zasvěcení internetoví debatéři.
Co na tom, že legendární africká rallye se poslední roky jezdí z bezpečnostních důvodů v Jižní Americe a že Lopraisova Tatra má německý motor, z náklaďáku téhož jména zůstal možná tak podvozek a samotná kopřivnická automobilka patří americkému koncernu. Důležitá je přece značka. Ukaž mi své logo a já ti řeknu, kdo jsi.
Ale ne, tohle nemá být další litanie nad (ne)mocí marketingu. „Vláda značek“ by nemohla fungovat, kdyby se neopírala o skutečně podstatnou lidskou potřebu. I já, ve vší své liberální neznabožnosti, občas ocením nějaké konzervativní jistoty. A značka je svébytným (post)moderním nositelem tradice. Příběh Lopraisovy tatrovky je vlastně docela výstižná alegorie identity – součástky se s vývojem mění, nezůstává jediný původní šroubek, a stejně je to pořád ten samý rod, jehož první prototypy kdysi v motoristickém dávnověku při testech ve Vysokých Tatrách přirovnali ohromení venkované k velehorám. Tak aspoň praví kopřivnická legenda.
Internetoví diskutéři, komentující počáteční úspěchy a následný krach frenštátského (takže pozor, je to vlastně Moravák!) závodníka, nám sdělují podstatné věci. Synovec slavného Karla, jemuž – podle legendy – Francouzi říkali Monsieur Dakar, je pro ně reprezentantem, nevoleným, avšak nadšeně podporovaným zástupcem lidu, a to už z toho důvodu, že jede právě s tatrovkou, jakkoliv se dávno nejedná o tovární tým, ale o soukromou akci rodiny Lopraisů (legendárně zvané „Lopré“). Tatra je zde v dobrém slova smyslu mýtem, identitotvorným vyprávěním, hovořícím o české vynalézavosti, zručnosti a světu ležícím u nohou, o překonání velehor i pouštních dun. Kontinuita značky je vyjádřením touhy po znovuzpřítomnění těchto mytických kvalit, je znamením naděje v pochmurné realitě. (Snad ještě zřetelnější je tato mytičnost u jiné české posádky na Dakaru, totiž té, která jede pod značkou Liaz, v reálu už léta neexistující; jako tatrovák ovšem nemohu těmto nešťasníkům věnovat více prostoru.)
Sdílení mýtu není prostým fandovstvím. Mýtus ustavuje polis, občané jsou ti, kdo sdílejí porozumění jednomu velkému vyprávění – či provázanému souboru mnoha dílčích vyprávění (mytologii). V reakci na závadu turbodmychadla, jež vyřadila jednoho závodníka z jednoho automobilového šílenství, se političnost mýtu vynořovala záhy, a to v podobě dvou oblíbených zápletek. Ta první je o tom, jak malý český člověk, který si auto vyrobil bezmála na koleně, sváděl vyrovnaný souboj s továrním ruským kolosem, jenž disponuje přibližně dvěstěkrát větším rozpočtem (praví čerstvá legenda). „Aleš je pro mě i nadále morální vítěz, takhle prohnat Kamazy, to si zaslouží respekt!!“
Tento starý příběh, v němž stále ještě doznívá trauma z „bratrské“ okupace, však pomalu přechází v jiný, současnější – příběh o tom, že vše rozhoduje finanční zázemí týmů, které ničí ducha fair play. Je možné vyhrát boj proti velkým penězům? A k příběhu náleží tyto povzdechy: „Tatra byla světová značka do roku 1989. Po vytunelování nynějšími modrobolševiky s Tuneldědkem v čele je to světový paskvil.“ „Musíme teď začít skoro od začátku budovat to, co jsme si před dvaceti lety nechali rozkrást.“
Hněv, který v podobných výrocích vystupuje na povrch, je nestálý jako atacamské písky. Získá nějaké zřetelné obrysy? A jaké? Vyloupne se z něj snaha omezit vliv velkých peněz na rallye, v níž všichni spějeme k nějakému cíli, nebo spíš nenávist k „cizákům“, kterým padlo do rukou národní bohatství? O čem budou psát internetoví debatéři, až se za necelých dvanáct měsíců znovu vydají soutěžní týmy na svůj závod pustinami?
Za rok hodně štěstí nejen vám, Monsieur Dakar!
Autor je filosof.