Týdeník Le Point věnoval ve svém posledním prosincovém vydání poměně velkou pozornost událostem v Tunisku, kde se poprvé po dvou letech zopakovaly rozsáhlé sociálně podmíněné nepokoje. Protesty vypukly na několika místech v kontinentálních částech jižního Tuniska poté, co městská policie ve městě Sidi Bouzid zabavila pojizdný stánek s ovocem a zeleninou neoficiálnímu prodejci. Mladý zelinář Mohamed Bouazizi teprve před nedávnem dosáhl univerzitního vzdělání, avšak ve svém oboru nenalezl uplatnění a na konfiskaci svého živobytí ze strany policie reagoval pokusem o veřejné sebeupálení. V rozsáhlých nepokojích, které po Bouaziziho aktu následovaly, se nejvíce angažovali právě mladí absolventi univerzit, pro něž tuniský režim prezidenta Zine elAbidine Ben Aliho nabízí zřídkakdy jinou perspektivu než nezaměstnanost. Mezi další motivy, které mezi protestujícími rezonovaly, patřil nárůst cen základních životních potřeb i pocit zaostávání kontinentální části Tuniska za pobřežím, které těží z turistického ruchu. Generační motiv nepokojů však mezi protestujícími převážil. Svědčí pro to i statistiky vykazující mezi mladými absolventy univerzit až téměř třetinovou nezaměstnanost. Regionální rozměr ale rovněž nelze podceňovat. Podle informací, které získal Le Point, je pouhá jedna desetina všech vznikajících projektů lokalizována v tuniském vnitrozemí. Obyvatelé vnitrozemí se tradičně specializují na chov dobytka a po ústupu významu zemědělství pak na neformální komerční aktivity podobné těm Mohameda Bouaziziho. Oblast města Sidi Bouzid sousedí s regionem Gafsa, kde se nepokoje obdobného rozsahu odehrály už v roce 2008. Sociální neklid vypukl také během loňského léta v oblasti města Ben Guerdane na jihu země poblíž hranice s Libyí v reakci na omezení přeshraničních komerčních aktivit neformálního charakteru životně důležitých pro tamější obyvatelstvo. Reakce tuniské vlády na poslední vlnu neklidu měla zpočátku zcela paranoidní charakter: protestující byli obviňováni z toho, že jsou manipulováni nepřátelskými centrálami. S ohledem na rozsah nepokojů, v nichž během několika dnů přišlo o život několik lidí, přislíbil ministr rozvoje kontinentálním oblastem jižního Tuniska vytvoření rozvojových projektů v hodnotě převyšující 7,5 milionu eur. Protesty však na konci roku pokračovaly jak ve zmíněných oblastech, tak i v dalších tuniských městech a dokonce i v Paříži, kde žije početná tuniská menšina. Svérázná reakce pak přišla ze sousední Libye, jejíž dlouholetý leader Muammar Kaddáfí nabídl tuniským nezaměstnaným absolventům možnost ucházet se o práci v petrodolary nasycené libyjské ekonomice. Prezident Tuniska Zín Abidín bin Alí zpočátku jakékoli ústupky protestujícím odmítl a zdůraznil, že násilné nepokoje škodí image Tuniska i jeho nejsilnějšímu ekonomickému segmentu – turismu. Střety mezi policií a demonstranty však pokračovaly na začátku ledna v dalších vnitrozemských městech v zemi. Prezident nakonec vyměnil ministra vnitra, nařídil propustit všechny zadržené během nepokojů a vytvořit komisi pro vyšetřování korupce. Nepokoje v Alžírsku, které má oproti Tunisku alespoň trochu na režimu nezávislá média, měly podobné motivy jako ty tuniské. Protestující opakovaně zdůrazňovali mizerné perspektivy mladých a vystupovali i proti arogantnímu postoji režimu vůči svým občanům. Pro ten se v Alžírsku ujal název hogra (pohrdání).
Prosincové vydání měsíčníku Sciences humaines, věnovaného humanitním vědám, přineslo článek Martine Fournierové o současnému stavu emancipace žen v západních společnostech. Článek nese příznačný titulek Nárůst ženské moci (La montée en puissance des femmes) a pro francouzské čtenáře v úvodu shrnuje dosud ve francouzštině nepříliš reflektovanou problematiku genderu. V kontrastu ke Spojeným státům, pro něž od sedmdesátých let 20. století patří tzv. Gender studies k nutné intelektuální průpravě těch, kdo dosáhli alespoň částečného univerzitního vzdělání na poli společenských nebo humanitních věd, zůstává ve Francii téma genderu z velké části naprosto ignorováno. Pro další je spíše jednou z enigmatických novinek, která přišla z druhé strany Atlantiku a je tak z definice na francouzský kontext jen těžko aplikovatelná. Obdobně autorka vykládá slabou rezonanci tzv. Queer theory. Zatimco Gender studies pro ni jsou nástrojem, jak studovat způsob, kterým si společnosti prostřednictvím vzdělání a kultury konstruují ženské a mužské významy, komplikuje Queer theory vzešlá z prací Američanky Judith Butlerové na začátku devadesátých let binární logiku Gender studies za pomoci dalších identit nabourávajících normy. Teorie, která vzešla přes práce postmoderního zaměření i z francouzského poststrukturalismu, však dorazila do Francie pouze okrajově, a to až v letech 2005–06. Autorka konstatuje další ironii v tom, že teorie v tomto období začala ve Francii hrubě zaostávat za praxí. Emancipace tzv. LGBT totiž na sebe nenechala v zemi čekat tak dlouho jako francouzské překlady knih Judith Butlerové. Jak jsou na tom ale ve Francii ženy jako původní objekt zájmu Gender studies? Feministické militantky sedmdesátých let se v dnešní Francii autorce zdají být poněkud zastaralé, avšak je tomu tak zejména proto, že velkou část jejich agendy se už podařilo prosadit. V posledních padesáti letech totiž mohly ženy v zemi těžit z velkého pokroku, co se týče svobod a uznání jejich statutu ve společnosti. Ať už se jednalo o svobodu výběru mateřství spojenou s antikoncepcí, právem na potrat nebo o zákony zaručující rovnoprávnost v práci nebo ochranu před násilím, byl hlavním trendem pohyb žen ze soukromé sféry manželek a matek do sféry veřejné. Přesto však tento trend i po tak dlouhé době neznamenal úplné vyrovnání. Ženy proto zůstávají nerovnoprávnými z hlediska ohodnocení, dynamiky profesionálního růstu, politické reprezentace a dalších faktorů. Ženy stále v dnešní Francii vykonávají 80 procent domácích prací a jejich podíl v profesích ošetřovatelek nebo opatrovnic je stále drtivý. Martine Fournierová končí svůj článek poukázáním na některé nové fenomény, s nimiž se z hlediska genderu dnešní Francie vypořádává. Zatímco fenomén „nových otců“, kteří se hluboce zajímají o výchovu dětí, má za výsledek celkový pokles hladiny testosteronu ve společnosti, futurologicky orientovaní sociologové předvídají postupné vyrovnávání rozdílů mezi muži a ženami. Pokud mají pravdu, Francii budoucnosti tedy budou tvořit androgynní jedinci připomínající Bowieho Ziggyho Stardusta.