Myriády jinakostí

Posttranssexuální manifest

Americká performerka a teoretička Sandy Stoneová, považovaná za zakladatelku transgenderových studií, má sama transgenderovou identitu. Manifest, který zde otiskujeme, pochází z konce roku 1987, v české diskusi je však stále aktuální. Text vznikal pod vlivem konceptů kyborga Donny Harawayové a performativní identity Judith Butlerové jako reakce na útoky z pozic esencialistického feminismu i na genderový konformismus samotných transsexuálů.

Snaha přisvojit si pozici subjektu promlouvajícího v tradičním genderovém rámci znamená stát se komplici diskursu, který se přitom pokoušíme dekonstruovat. Měli bychom se spíše zaměřit na textové násilí vepsané v samém transsexuálním těle a přeměnit jej v rekonstruktivní sílu. Záměrně ­uvedu poměrně běžný příklad. Judith ­Butlerová poukazuje na to, že lesbické kategorie „butch" a „femme" nepředstavují jednoduchou asimilaci lesbismu zpět do heterosexuálních měřítek. Butlerová namísto toho nabízí koncept kulturní pochopitelnosti a dovozuje, že „maskulinita" asimilovaná lesbismem a postavená proti kulturně pochopitelnému „ženskému" tělu vyvolává nesoulad, který utváří sexuální napětí a taktéž konstituuje objekt touhy. Tento způsob myšlení o pohlavně rozrůzněných objektech touhy připouští mnohem větší komplexnost, než by se mohlo zdát. Označení butch či femme se odvolávají k heterosexuálnímu prostředí, ale současně ho potlačují a nahrazují. Myšlenka, že butch či femme jsou „replikami" či „kopiemi" heterosexuálních vztahů, podceňuje erotickou moc jejich vnitřního nesouladu.

 

Žánr transsexuálů

V případě transsexuality pak mody předváděného genderu nahlížené v protikladu ke kulturně pochopitelnému, pohlavně rozlišenému tělu – které samo o sobě představuje medicínsky ustanovené textové násilí – generují nové nepředvídatelné disonance, zahrnující v sobě celé spektrum touhy. Transsexualita pojatá jako text nám dává možnost situovat přetvořené tělo do rámce konvenčního genderového diskursu, a tím tento diskurs narušit. Lze se tak přiživit na disonancích, které taková juxtapozice vytváří, fragmentarizovat a znovu skládat prvky genderu v nových a nečekaných geometriích.

Pro začátek si vezměme obvinění, že „transsexuálové rozdělují ženy", a produktivně jej využijme k tomu, že tento militantní monistický diskurs, stejně jako tradiční binární genderové představy, fragmentarizujeme dalším zmnožením. Abychom zdůraznili praktiky vepsání a čtení, které jsou součástí takovéhoto úmyslného vyvolávání nesouladu, navrhuji chápat transsexuály nikoli jako třídu či problematické „třetí pohlaví", ale spíše jako žánr – soubor vtělených textů, jejichž schopnost produktivně narušovat jasně strukturované sexuality a spektra ještě musí být lépe prozkoumána.

Chceme­-li toho docílit, musí se žánr viditelných transsexuálů rozšiřovat nabíráním členů ze škatulky těch neviditelných. Nejkritičtější věc, kterou může transsexuál udělat, je „splynout". Splynout znamená žít úspěšný život v pohlaví, které si zvolí, znamená to být akceptován jako „přirozený" nositel tohoto pohlaví. Splynutí znamená popření smíšenosti. Ruku v ruce s ním pak přichází potřeba vytvořit si novou minulost. Vezmeme­-li v potaz, že většina transsexuálů podstoupí operační zákrok ve třetí či čtvrté dekádě života, vidíme, že tak jsou nuceni vymazat značnou část své osobní zkušenosti. Jsem přesvědčena, že tento proces, na němž nesou vinu jak transsexuál, tak celý medicínsko­-psychologický establishment, uzavírá možnost žít život založený na intertextových možnostech transsexuálního těla.

 

Špatné tělo

Je třeba přeformulovat jazyk popisující a ustanovující sexualitu i transsexualitu. Badatelé ani transsexuálové například ještě neproblematizovali pojem „špatné tělo" jakožto adekvátní deskriptivní kategorii. Ve skutečnosti se „špatné tělo" stalo fakticky definicí syndromu, ke kterému odkazuje. Myslím, že tato fráze promlouvající falocentrickým slovníkem by měla být zkoumána s tou největší podezřívavostí. Pokud budeme – lhostejno, zda akademici, lékaři či transsexuálové – pojímat sexualitu i transsexualitu tímto způsobem, uzavíráme se před možností analyzovat touhu a komplexnost motivací tak, abychom adekvátně popsali mnohonásobné rozpory individuálně žité zkušenosti. Pro transsexuální teorii potřebujeme hlubší analytický jazyk, takový, jenž připustí ony druhy dvojznačností a vícehlasostí, jaké již obohatily feministickou teorii.

Jak prohlašuje Judith Shapiro, „těm, kteří mají sklon diagnostikovat zaměření transsexuála na genitálie jako obsedantní či fetišistické, budiž odpovědí, že diagnostikovaní jsou ve skutečnosti v zajetí kulturních kritérií diagnostikujících". Toto tvrzení poukazuje k diskursům a zkušenostním pluralitám skrytým uvnitř transsexuálního monolitu. To, že nejsou ještě klinicky ani akademicky viditelné, má své důvody. V průběhu diagnostikování se například transsexuálům občas klade otázka: „Uspokojilo by vás, kdybyste mohl být mužem (či ženou) po všech stránkách až na vaše genitálie?" Existuje několik možných odpovědí, ale jen jediná je klinicky správná (Ne). Není se tedy čemu divit, když se výpovědi točí okolo fráze o „špatném těle". Binární falocentrický mýtus zakládající identitu západních těl a subjektů říká, že jednomu subjektu přináleží jedno tělo. Všechna ostatní těla jsou špatná.

Tento scénář ustanovuje diagnostické bitevní pole, na němž proti sobě stojí doktoři a transsexuálové. Transsexuálové, pro něž je genderová identita něčím odlišným od genitálií a možná se k nim vůbec nevztahuje, jsou přemoženi těmi, pro něž moc medicínsko­-psychologického establishmentu a jeho schopnost vystupovat jako strážce kulturních norem reprezentují konečnou autoritu v rozhodování o kulturně pochopitelném těle. Jde o ošidnou oblast, ale budou­-li umlčené ­skupiny vyslyšeny, možná ­zjistíme, že – jak tvrdily feministické teoretičky – totožnost subjektu je mnohem méně implikována fyzickými normami a spočívá v mnohem bohatším a komplexnějším strukturování identity a touhy. Různorodějším, než je nyní možné vyjádřit. Dokonce i v té nejlepší ze současných diskusí však platí za standard neúprosná totalizace.

 

Přísliby monster

To nejnehoráznější tvrzení, totiž že „všichni transsexuálové znásilňují ženy", není o nic méně totalizující než názor, že „transsexuálové přebírají přehnané a stereotypní ženské role", případně že se „transsexuálové snaží zapomenout na vlastní mužskou minulost". V takových výpovědích nevystupují žádní jedinci, pouze homogenizované objekty opakující dřívější dějiny diskursů o menšinách.

Transsexuálové, kteří splynuli, zjevně ignorují fakt, že stvořením totalizované monistické identity a zřeknutím se fyzické a subjektivní intertextuality si znemožnili žít v autentických vztazích. Odmítají destabilizující sílu toho, že jsou „čteni", a jejich vztahy začínají lží. Přitom splynutí se samozřejmě netýká jen transsexuálů. Obeznámeni jsou s ním též gayové a lesby v utajení a každý, kdo si zvolil neviditelnost jako nedokonalé řešení osobních rozporů. (V podstatě tu jen přeformulovávám jeden z argumentů pro solidaritu, jak jej vytvořili gayové, lesby a lidé s jinou barvou pleti.) Ale srovnání sahá ještě dále. Aby se zbavili nutnosti splynutí, musí transsexuálové vzít zodpovědnost za celou svou minulost a utvářet vlastní životy nikoli jako série mezer, ale jako politický akt, který začíná osvojením si odlišnosti a znovuzískáním síly přetvořeného a „přepsaného" těla.

Rozpad starých vzorců touhy, ­který vyvolávají mnohonásobné disonance transsexuál­ního těla, přitom neprodukuje jednu neredukovatelnou jinakost, ale myriády jinakostí, jejichž nečekané juxtapozice obsahují to, co Donna Harawayová nazývala přísliby monster: živočišnost neustále se přeměňující bytosti překračuje rámec jakékoli možné reprezentace. Naopak esencí ­transsexualismu je akt splynutí. Transsexuál, který splyne, je poslušen derridovského imperativu: „Žánry se nemají mísit. Nebudu směšovat žánry." Nemohu po transsexuálech žádat nic nepředstavitelnějšího než vzdát se splynutí, zůstat vědomě „čteným", muset sebe sama nahlas číst a pomocí tohoto obtížného, ale i produktivního čtení se začít znovu vepisovat do diskursu, kterým jsme už jednou byli popsáni. Tedy: stát se posttranssexuálem.

Transsexuálové vědí, že mlčení může být extrémně vysokou cenou za to být akceptován. Chci mluvit přímo k bratrům, sestrám a ostatním, kteří mohou číst tento text, a říkám jim: Žádám všechny, aby použili sílu, která nás provedla namáhavým restrukturalizováním identity a která nám též pomohla žít v tichosti a popření, k přehodnocení svých životů. Vím, že cítíte, že většina námahy je už za vámi. Jakkoli je však základem všeho individuální změna, život tím nekončí. Je čas začít budovat základy pro další transformaci.

Autorka je teoretička médií.

 

Z anglického originálu The Empire Strikes Back: A Posttranssexual Manifesto (in: Body Guards – The Cultural Politics of Gender Ambiguity, eds. Kristina Straub a Julia Epstein, Routledge 1991) přeložil Tomáš Stejskal.