klimatická změna
#15/2017

Chtít být váhavým mořeplavcem

Pracující duše

V tematickém eseji se sešli Peter Sloterdijk a Franco „Bifo“ Berardi. Oba tvrdí, že srůstání s technikou dnes podemílá důvody, pro které jsme před léty usedli k počítačům. Sloterdijk vývoj vysvětluje na fenoménu usedlosti, která ho nutí splétat mořeplavecké metafory, Bifo bouchá v marxistickém gestu pěstí do stolu a volá po nové definici bohatství. To, co říkají, se na první pohled příliš nerýmuje, ale budeme­‑li číst pozorně, i nesourodá slova odhalí kus cesty, po které kráčejí spolu.

Intelektuální přitažlivost autorů, jako je německý filosof Peter Sloterdijk (nar. 1947) a italský marxista Franco „Bifo“ Berardi (nar. 1949), plyne z toho, že jejich texty vydávají nakladatelství, která už se v těch „správných kruzích“ prosazovat nemusí, oba mají za sebou mezinárodní veřejné působení a své kosmopolitní čtenáře i akademické odpůrce, nebojí se dnešních otázek, a přesto nejsou vězni své grimasy (jednou trefně řekl Gombrowicz), anebo když už, tak jen v míře, v jaké jsou přijatelní i pro nás, přispěvatele a čtenáře kulturních periodik.

Peter Sloterdijk, autor Kritiky cynického rozumu (Kritik der zynischen Vernunft, 1983) a s nesmírným pohoršením přijaté přednášky Pravidla pro lidskou ZOO (Regeln für den Men­­schenpark) z roku 1999, v knize Ani Slunce, ani smrt (Neither Sun Nor Death), jejíž německý originál Die Sonne und der Tod. Dialogische Untersuchungen byl publikován přesně před deseti lety, odpovídá na otázky německého spisovatele a etnologa Hans­‑Jürgena Heinrichse. Filosof, jehož dílo je pozitivně přijímáno spíš v zahraničí než doma, se v dlouhých rozhovorech vrací zejména ke své sférické trilogii Sféry I–III (Sphären 1998–2004), ve které inovativním způsobem postupně promýšlí „prostory koexistence“ dneška i minulosti pod metaforami Bublin, GlóbůPěn. Praideu sféry jakožto myšlenkového konceptu nachází v mozaice z Torre Annunziata, jež znázorňuje skupinu filosofů diskutujících nad koulí z období zhruba prvního století našeho letopočtu, kterou považuje za „prvotní scénu staroevropského myšlení“. Koncept „sférického“ chápe Sloterdijk jako napětí mezi otevřeností a neprostupností, na němž je možné participovat pouze jako bytí­‑v bez možnosti pohledu zvenku. Velká část toho, na čem záleží, tedy zůstává vždy vágní, neprůhledná, nejasná a v tomto smyslu vzdorující – je faktickou hranicí objektivace. Lidskou sféru, kterou každý z nás obývá, vždy tvoří již nějaké další psychické pole, kterému dnešní filosofický jazyk říká Druhý. „Druhý mnou proniká víc, než jím pronikám já,“ říká Sloterdijk, čímž zdůvodňuje, proč jeho ontologie, například na rozdíl od Heideggerovy, se kterým často polemizuje, začíná číslem dva. Vzato z jiného konce rozložité teorie, představuje jeho kosmo­‑ontologie gigantické rozšíření našeho pupíku a pojetí domova na velké až velmi velké škály.

Rekonstruovat Sloterdijkovy postřehy bez důvěrné znalosti samotné trilogie je takřka nemožné jinak než kolážovitě a s určitou mírou nesrozumitelnosti, kterou je třeba z důvodů, jež budou vysvětleny níže, ponechat neredukovanou. Na jednom místě Sloterdijk vyzývá k propojení Lacanovy psychoanalýzy s učením indického mystika známého i v českém prostředí jako Osho, jenž podle něj ztělesňuje potenciál indické filosofie myslet lidskou zkušenost bez subjektu. Toho samého subjektu, který se kontinentální filosofie snaží už nějakou dobu zadupat pod zem jako své nechtěné dítě. O několik stran dál se vyjadřuje k limitům psychoanalýzy, které ztělesňuje řecká tragédie. Interpretovat Sofokla psychoanalyticky podle Sloterdijka znamená odemykat klíčem klíč – plodit nesmysly. Jinde se zase vrací ke skandálu, jejž vyvolala jeho přednáška, a načrtává svoji rozpracovanou mediální teorii.

Není asi třeba v příkladech pokračovat dál, abychom v Peteru Sloterdijkovi rozpoznali filosofa netradičních propojení, a to nejen v rámci západního intelektuálního kánonu, nýbrž i v prostoru neevropského myšlení. Coby zdroj inspirace i rozčilení pro mnohé v něm lze nalézt důležitý protipól akademické filosofii, jež byla předmětem kritiky již u Arthura Schopenhauera a jeho „žáka“ Friedricha Nietzscheho. Nietzsche doufal ve svéhlavost filosofů budoucnosti, kteří neuhýbají ani před rolí „strašidla“ a nehrbí se pod nařčením z diletantství. Věřil, že budoucí filosofové se budou obratně vyhýbat nástrahám pevných bodů vesmíru a jako mořští vlci budou kotvit tu i onde jenom v zájmu lehkosti a stylu. Není proto žádným překvapením, že Sloterdijk, inspirován Nietzscheho odkazem, sám své „šarlatánství“ otevřeně reflektuje. Ostatně v jeho dosavadním působení bychom našli styčné plochy s někdejším outsiderstvím dnes již však široce akceptovaného Michela Foucaulta.

 

Co dnes znamená pracovat

Zatímco Sloterdijkova série rozhovorů zůstane pro účely tohoto eseje neshrnutelná, byť s kontrapunktem autorovy mnohotvaré filosofické osobnosti, přistoupíme k Frankovi „Bifo“ Berardimu zcela asymetricky. K autorovi samému řekněme jenom tolik, že se hlásí k italské odnoži marxismu, tzv. operaismu, čítající autory, jako jsou Paolo Virno, Antonio Negri nebo Maurizio Lazzarato, která Marxovu teorii obohacuje o často reflektovaný koncept „nemateriální práce“. Berardi se mimo jiné sám aktivně podílel na protestech italského dělnického hnutí Autonomia v sedmdesátých letech; dnes k nám promlouvá hned z několika anglických překladů vydaných v poslední době. Zde se zaměříme na jeden z nich.

Bifo si ve své kritické analýze nových forem práce a odcizení bere za východisko pojem duše, definovaný Baruchem Spinozou jako „to, co může dělat tělo“. Jedním gestem tak překračuje sociologický problém s definicí práce jako něčeho, co nás nemusí jenom živit, ale i naplňovat. Práce je něco, čím se realizujeme a co dnes prorůstá našimi dny natolik, že se v definici již nelze spoléhat na její ohraničení pracovní dobou. V knize Pracující duše (The Soul at Work, 2009) se Bifo věnuje formálním a kvalitativním změnám pracovních podmínek v éře postfordismu. Ačkoli ve svých úvahách setrvává u postfordistických principů flexibility, okamžitosti a efektivity, dosahované také „zlidšťováním“ pracovního prostředí, mluví spíš o sémiokapitalismu; jako primární výrobní prostředky se dnes prosazují mysl, jazyk a kreativita. Český jazyk Bifově volbě pojmů vychází vstříc ve smyslu dobrém i špatném: jelikož úzus nezná úsloví „mentální práce“, kterým autor myslí práci duševní, a pojem duše Bifo po­­užívá odděleně, budu zde duševní prací rozumět druh práce (mental work). Pracující duší budu označovat dilema, které autor analyzuje (soul at work).

Bifo má za to, že se sémiokapitalismus vyznačuje velmi pokročilým začleněním duševní práce do výrobního procesu a její postupnou redukcí na práci abstraktní, to jest práci bez jasného užitku a významu. Duševní čas (mental time) podléhá ekonomické kolonizaci za účelem produkce směnné hodnoty. Základní črty této formy kapitalismu vyjmenovává pomocí jednoduchého srovnání s prací minulosti a její historické reflexe. Zatímco leninismus byl založen na oddělení pracovního procesu a kognitivních aktivit vyšší úrovně, což znamená vědomí, dnes již toto oddělení není možné, protože sociální sféra široce podmíněná systémy vědění prostupuje celým výrobním cyklem. Když se v roce 1968 spojili v mezinárodním protestu studenti s dělníky, šlo podle Bifa o první organické propojení pracovních sil a inteligence. Vědomě se tak ustavil tzv. všeobecný intelekt, o kterém mluvil již Marx ve svých rukopisech Grundrisse. Namísto všeobecného intelektu samotného Bifo ale promýšlí způsob, jakým se reprezentuje jeho sociální subjektivita. Nachází jej především v nově vznikající sociální sféře, kterou označuje jako kognitariát.

Zadostučinění teoretické tradici marxismu Bifo vyvažuje jednoduchým, ale výstižným popisem rozdílů minulosti a přítomnosti. Zatímco v minulosti byla nutně otupující práce u pásu vnímána jako duševní útlum, jakási dočasná smrt, dnes je práce mnohem osobitější. Ve významné míře ji vnímáme jako seberealizaci, jako kus vlastního života. Energie, kterou v této sféře vynakládáme, zároveň určuje naši identitu. Na rozdíl od prostých mechanických úkonů se dnes ve hře ocitají duševní stavy, city a představivost. Z hlediska fyzického úsilí sice není rozdíl mezi speditérem, technikem pracujícím pro ropnou společnost či autorem detektivek – všichni stejně sedí u počítače a klepou do klávesnic –, ale na straně druhé jsou tato povolání diametrálně odlišná. Tak stejná, a přece tak nezaměnitelná povolání spočívají sice všechna ve zpracovávání znaků, ale ve vědomostně silně saturovaných kontextech.

To sice neznamená, že by manuální práce vymizela, ale že i v případech, jako je architektonický projekt, chirurgický zákrok, přesun čtyřiceti kovových krabic nebo zásobování restaurace, představuje výsledný proces zřetězení aktivit, mezi nimiž dominují úkoly řešené u počítače. Takže zatímco dělník průmyslové éry investoval do získávání obživy energii v odosobněném modelu mechanického opakování, úsilí dnešního dělníka spočívá ve specifických kompetencích: tvůrčích, inovativních a komunikačních schopnostech. Jeho práce se snadno stává centrem i křižovatkou jeho tužeb. Slouží jako investice ekonomická a současně psychologická – u počítače sedí pracující duše.

 

Duševní odcizení

Problém tedy nastává ve chvíli, kdy náplň práce tvoří výsostně duševní činnost, ale meze produkce zůstávají nejasné. Navíc sama myšlenka produktivity se vzpírá jasnému určení, a to aniž by byla o to méně prosazována. Určit pracovní výkon srovnáním kvantity a času mu věnovaného totiž nelze jinak než za cenu jeho stále větší abstraktnosti. Na rozdíl od průmyslové éry, kde odcizení spočívalo v pocitu, že dělníkovo tělo bylo vyvlastněno výrobním procesem, dnes je vyvlastněn velký kus našeho Já. Zapřáhnout duši do práce nyní znamená novou formu odcizení, naše touha a energie opakovaně padají do pasti sebe­realizace podle pravidel Kapitálu. Naše schopnost soustředění se ocitá v zajetí virtuálních sítí prekérní povahy.

Ideologie Sémiokapitálu funguje nejúčinněji v rovině pojmů, jako je například komunikace. Je logické domnívat se, že komunikaci v jejím širokém významu rozumíme jako možnosti obohacení způsobů, jakými zakoušíme práci; jenže takřka zpravidla ji stihne osud zbídačení (impoverishment). Přestává být nezištnou, ztrácí svůj náboj libosti a smyslnosti, stávajíc se hlavně ekonomickou nutností a bez­útěšnou fikcí (joyless fiction). Problém s ohraničením práce také znamená, že produktivní život se přeplňuje symboly, jež nemají hodnotu pouze operační, ale také citovou, morální a estetickou. Všudypřítomné přepětí kognitivního prostoru vede k tomu, že „celý žitý den se stává předmětem sémiotické aktivace, jež je přímo produktivní jen tehdy, když je to nutné“.

Způsob, jakým si rozumíme, naše identita se utváří na úrovni informace, která proměňuje historické vnímání času v digitální (v sérii stejných jednotek). Produkce Stejného je pak vymezena jako program produkující posloupnost stavů, který vylučuje vše „nepodstatné“ tak, že tyto stavy definuje. A co není zakódováno v souladu s matrixem, to se v lepším případě ocitá na kraji pozornosti, v horším to efektivně neexistuje. V hypermedializované skutečnosti se jakákoli věc snadno stává metaforou a naopak; reprezentace nahrazuje život a život reprezentaci. Předeterminovanost (overinclusion) jakožto základní vlastnost mediálního světa stimuluje k interpretativní hyperkinezi ne nepodobné schizofrenní komunikaci, takže síla Sémiokapitálu spočívá nakonec také v duševním přetížení.

Tolik Franco „Bifo“ Berardi a problém pracující duše.

Sloterdijk v jednom z rozhovorů říká, že lidé jsou zvířata stvořená k přehánění. Ani filosofický cit se zveličování nevyhýbá a organicky s ním zachází. Námitka, že jde o pouhou řečnickou taktiku, už ale zazní hlasem osvícenského Rozumu. Pro ty, kdo nepodceňují intuici, jde o zbytečné dovysvětlení. Ale i z důvodů, o kterých Bifo mluví a které Sloterdijk vysvětluje, je toto třeba mít na paměti. Není těžké si představit adjektiva, která na oba autory ve stínu osvícenství snoubeného s kapitalismem číhají. – Bifo své analýzy dotahuje do celostního obrazu odcizení, které místy hraničí s jednoduchou a napadnutelnou paušalizací. Text chce být ale chápán spíš jako politické, odlišující gesto, zatažení brzdy, ideová protiváha a smysluplné prodloužení významů běžných slov v zájmu kritické hyperboly.

 

Přívětivá invaze do života

Snad nic nevyhovuje Kapitálu v našich postojích víc než podceňování mezí, o kterých mluví Bifo. Určit odhodlaně, kde začíná a končí práce, znamená mít pod kontrolou svůj čas, energii a touhy mnohem víc, než když hranice plavou.

Teorie práce musí dnes kloubit fakt, že práce, pracovní prostředí a pracovní vztahy už nepodléhají starým mechanickým a hierarchickým formám kontroly, a fakt, že nové formy kontroly hrají velmi přesvědčivě hru na demokratické principy. V dnešní práci se mísí nuda a nepříjemné povinnosti se zábavou a odreagováním. Osvícený management nebrání lidem v pracovní době používat internet pro nepracovní účely, podporuje přátelskou atmosféru, podněcuje ztotožnění se zájmy podniku a rozvolňuje pracovní čas. Popularita komiksových stripů Dilbert, filmů, jako jsou Maléry pana Šikuly (Office Space, 1999), a seriálů, mezi nimiž vyniká především Kancl (The Office, 2001), ale naznačuje, že skutečnost není tak slunná, jak se ráda tváří. Zvlášť Kancl pronikavě satirizuje „povinnou přívětivost“ korporátní kultury. Chaplinova Moderní doba (Modern Times, 1936) výstižně vyobrazila postavení jednotlivce za dob fordismu, Kancl ukazuje podobně přesvědčivě některé aspekty dnešních pracovních podmínek. Postavy smýkané otupělou ideologií úspěchu přežívají své dny v pracovním prostředí, jehož provoz je zoufale polarizován nadějí na úspěch v podobě kariérního vzestupu a všudypřítomnou hrozbou ztrapnění se.

I dnes tak vzývaná nehierarchičnost vytváří dojem kýžené nezávislosti, jenže zatímco jde o rozvolnění závislosti na hierarchii osob, posilnila se závislost na hierarchii hodnot, které se v minulosti kultivovaly spíš po práci a bez ekonomické motivace: přizpůsobivost, promptnost, srozumitelnost, ochota, přívětivost. Nástrahou se snadno může stát i šéf­‑kamarád, jenž má nahradit šéfa­‑dozorce. Kamarádského šéfa si připustíme víc k tělu, ale hrozba jeho nespokojenosti proniká do duše hlouběji než u člověka, od něhož si držíme osobní i organizační odstup.

Ideologie životního úspěchu se v celostním obraze ohlašuje jenom zřídka. Její obrazy známe spíše z filmů a seriálů, ale i tam za cenu nesnesitelné křeče. Aktivněji na ně reaguje naše povědomí v zážitcích plynulosti, rytmické komunikace, slovníkových kontrapunktů, absence hovna, dávkovaných lichotek, přiléhavostí vtipu, srozumitelné zábavy, úniků z konfliktů či „těch správných“ frází. V našich dojmech se tyto momenty afirmace bezděčně prodlužují a sbíhají za horizontem pracovního dne v bodě, jehož vysněné protiváze vděčíme za duševní klid.

Dnešní ideologie kapitalismu samozřejmě není jediným výkladem světa utvářejícím člověka. Ale jakožto komplexní způsob ohýbání a směřování životních sil je tím nejpronikavějším a nejdál zacházejícím. Bifo říká, že tovární sirénu vystřídalo zvonění mobilu. Tato metamorfóza jde ale dál: zatímco siréna na tovární budově ohlašovala konec, mobil v kapse vyzývá k návratu. Moment faktické dostupnosti obrací postoj k práci naruby. Zatímco fabrika byla prostorem povinnosti, dnes je celý den od rána do večera prostorem příležitosti. Příležitosti nechat se dostihnout svými kolegy nebo svými ambicemi. Zůstává málo oblastí života, které by nebyly těmito podmínkami intoxikovatelné.

 

Mořeplavci vs. domasedi

Ve společnosti Sloterdijka a Bifa by bylo zajímavé položit si otázku, nakolik kapitalismus realizuje nejvlastnější ideály osvícenství vedle jejich účinného pošlapávání. Bifo se nad tímto problémem pozastavuje, když mluví o intelektuálech. Postavu osvícenského intelektuála, reprezentanta univerzálních hodnot a obránce lidských práv a rovnosti, která stojí na pevné půdě rozumu, již ale neobviňuje. Pouze suše konstatuje, že s tím, jak se vědci stali součástí systému kognitivní produkce a básníci dělníky reklamy, vytratila se univerzální funkce a intelektuál se stal součástí autonomního fungování Kapitálu.

Ačkoli Sloterdijk o Kapitálu nemluví, v jeho postřezích o osudu intelektuálů a akademiků lze najít inspirativní paralely. Domnívá se, že mezi dnešními mediálními formami a psychickými schopnostmi se objevuje zásadní nesoulad; anebo je alespoň mnohem víc zjevný: „Měřeno v kilometrech, mnoho lidí pokryje velké vzdálenosti, ale počet těch, o kterých lze říci, že byli jinde, zůstává konstantně malý.“ V řečech o důmyslném globálním systému čidel dnešní mediasféry – virtuálně jsme „u toho“, kdekoli na světě se něco děje – se postupně obnažuje korporátní i lidový doublethink.

Zprostředkované objevovaní a prozkoumávání světa dokáže sice otevírat člověku nové horizonty, ale častěji pouze rozvíjí spektakulárnější podoby domasedství. Fyzický pohyb vybuzen požadavkem „někam jít“ může sice klidně znamenat pouhé zmáčknutí levého tlačítka myši, ale cílem jsou vždy již většinou tak snadno dostupná a oblíbená místa. I ono spontánní prozkoumávání a objevování typické pro ranou webovou zkušenost dnes nahradily co vteřinu optimalizované a agregované žebříčky popularity. Osobní pochůzky informační džunglí nahradily jednoproudé magistrály Webu 2.0.

Podle Sloterdijka je nicméně určitá míra domasedství nezbytná i pro vědu a akademickou filosofii. Ačkoli věda ráda sní o své nedogmatičnosti, konstantně si udržuje kolem sebe hráz proti obtížně či energeticky náročně zařaditelným vnějším (z)jevům. Jak bylo řečeno v úvodu, německý filosof o tom ví své. Přesvědčuje nás o tom v nadhistorickém postřehu o opozici „přízemních“ myslitelů vůči myslitelům námořních poměrů: „Je to kontrast, který se od roku 1600 nepřestal zvětšovat. Tento rozkol je jedním z nejdůležitějších faktorů v psychodramatu moderního Rozumu. Rozkol, který spočívá v protikladu těch, kteří se v myšlení hýbou, a těch, kteří si pro účely myšlení radši sednou. Je výmluvné, že se v moderní době profesionální intelekt pozná podle získaného „místa“ (Chair) někde na katedře. (...) Kontinentální myslitelé udělali všechno proto, aby ukotvili Rozum v Státě a jeho zemském principu. Teprve na přelomu 19. a 20. století přispěl William James k rozhýbání myšlení poté, co německá filosofie zpečetila svoji usedlost. Svým způsobem byl duchem stejně otevřeným světu jako Nietzsche, jehož plavební metafory tvořily rozhodnou část jeho modu operandi. To je možná důvod, proč jsou Nietzsche i James dosud velkým soustem pro kontinentální a univerzitní filosofii.“

Sloterdijk trvá na tom, že osvícenství chronicky selhalo tváří v tvář normalizaci v řadách samotných osvícenců a že na Nietzscheho mořeplavce pořád čekáme. Osvícení nakonec také spočívá ve vylepšení vědomostních systémů imunitou vůči novým konceptům. Člověk se vždy učí, jak se bránit dalším provokacím nového, jak zas a znovu najít souš, kde by zakotvil a moře pozoroval z pevniny, ať už je to každodenní rutina, nebo akademická formalita. O nietzscheovský ideál mořeplavectví lze usilovat pouze zdola, rozvíjet ho v sobě a vzbuzovat či podporovat v Druhém. Západní věda v setrvávání na moři zatím podniká jenom první kroky; hledisko pravdy jakožto estetického kritéria teprve začíná být přijatelnou výzvou.

 

Promýšlení člověka

Sloterdijk si uvědomuje, že pokoušet se vysvětlit dnešní human condition, klást si otázku, co je to člověk, stopováním změn s obvyklou výstrojí a na obvyklých místech, jako je kultura, politika nebo ekonomika, už nemusí být dostatečně plodné. Jelikož podle něj dochází k přemodelování člověka z humanitní a národní perspektivy k ekologickému a globálnímu horizontu, potřebujeme spíš novou syntézu než neustálý rozklad a kategorizaci. Zkoumání nejzazších rámců dobové zkušenosti bude vždy stejně marné jako prozkoumávání okrajů našeho zorného pole, ale Sloterdijk se o to přesto pokouší. S nástupem třetí fáze globalizace jsme podle filosofa zapomněli na zeměkouli tak, jako jsme předtím zapomněli na nebe metafyziků, k němuž mělo být vzhlíženo jako ke zdroji dokonalého řádu. Vědomí lidí, kteří se dnes rodí, říká Sloterdijk, se již nepodobá oceánskému vědomí, v němž se měl podle Freuda rozvíjet pocit mystické jednoty s vesmírem. Antropologické důsledky globalizace se však nacházejí teprve ve svém raném stádiu.

Stejně tak jen málo rozumíme technice, přestože už ji nelze vyloučit z rovnice. Teprve v minulém století jsme začali chápat historickou roli psaného slova a začali si klást první kritické otázky po nových technologiích. Většinové představy o vědě a technice se stále zmítají mezi biblickou metaforou prvotního hříchu a naivní vírou v samohyb a směr historického pokroku. Stejně tak setrvávat tvrdohlavě u konkrétních řešení a konkrétních událostí znamená zůstávat fatálně slepý vůči podmínkám, jimiž se utváříme. Na druhé straně k promýšlení člověka dochází dnes stále častěji, a to nejen v řadách filosofů. Co jiného než novou sebekolonizaci představuje holywoodský barometr sebezpytných, hledacích, přehodnocovacích, spirituálních a dokumentárních filmů? I zaplnění zdánlivě apolitického mediální prostoru formáty reality show, perspektivou tzv. obyčejného člověka, veřejným hlasováním a hrou na interaktivitu můžeme číst jako katarzi, terapii šokem, kulturní restart a příležitost k syntéze.

Tvrzením, že je svět přeanalyzován a symbolicky přepojmenován, se Sloterdijk nestaví do zrovna krátké fronty intelektuálů – táhne se už od skandálního úsvitu postmoderny. Smysl již nemůžeme pořád hledat nebo dešifrovat; musíme jej začít stavět z částí, které jsou samy o sobě bez významu, tvrdí Sloterdijk. To si uvědomuje i Bifo, když se vrací ke třicet let starému sporu filosofů Jeana Baudrillarda a Michela Foucaulta o povaze touhy a její roli v emancipaci. Na jedné straně zde stojí idea akceleracionismu jakožto exotická varianta tzv. politique du pire, tedy politiky nejhorší volby. Akceleracionismus totiž instruuje nikoli k odporu, ale naopak k radikalizaci kapitalismu, který se tak má díky svým vnitřním kontradikcím rozpadnout dřív, než aby byl udržován při životě zmírňováním těchto předpokladů. Na straně druhé stojí Baudrillardova mediální teorie, podle níž je zrychlení a kognitivní exces jakožto předávkování se realitou již nemožný, poněvadž končí implozí významu a zmizením události.

Krotit, brzdit a mírnit, anebo uspíšit směřování ke konci? Rychločlun, ponorka, parník?

 

Miznoucí čas k myšlení

Bifo se kloní k Baudrillardovu mínění a vyzývá k přehodnocení myšlenky bohatství. Navrhuje prosazovat definici bohatství, která není založená na ekonomických faktorech. Jelikož však myšlenku ponechává vymezenou takto negativně, zůstává na nás, abychom si doplnili její obsah. A i když by bylo možné Bifovi vyčítat, že paušalizuje i tam, kde nejvíce zostřujeme pozornost, budeme tato místa číst jako chytré odmlčení a popud k vlastní aktualizaci řešení.

Hned zkraje lze polemizovat s jeho tvrzením o dominantním chápání bohatství: Bifo se zde sice strefuje, ale „pouze“ do jazyka. Slovo bohatství opravdu nejsnadněji vyvolává obrazy finanční hojnosti, ale prakticky se tak již dávno nechováme. Říci, že nám jde jen či hlavně o peníze, znamená opomenout celé spektrum motivací tvořené našimi sny, identitou či obdivem k druhým. Dokonce i tam, kde jde přiznaně o peníze, slouží jejich číselné vyjádření spíš jako měřítko něčeho dalšího: úspěchu, postavení, moci, dravosti, podnikavosti, vyšvihnutí se. Bifo jako by zde zapomněl na vlastní úvahy o seberealizaci. Ani duši manažerů neovládají pouze peníze.

Hovoří-li Bifo o úpadku tělesnosti (carnality), budeme oponovat dnešním kultem těla a zdraví a jídla, aniž bychom tyto jevy sami přijímali tak nekriticky, jak se často děje. A když Bifo uvažuje o rozkladu forem lidské pospolitosti, nespokojíme se v naší odpovědi s volbou mezi automatickým argumentem o ztrátě fyzického kontaktu a naivní vírou v demokraticky ozdravné účinky komunikačních technologií. Místo toho vezmeme v úvahu, že z technického hlediska vzrostl podíl zprostředkované komunikace na úkor té bezprostřední, ale že se vedle toho živě rozvíjejí nové či obnovují a rekombinují staré formy komunitní kultury. Že i samotná technologií zprostředkovaná komunikace se proměňuje v neustálém procesu vyjednávání s námi, uživateli. Elektronická komunikace od začátku devadesátých let opsala velký oblouk. K jejím proměnám docházelo slepě, ale nikoli samovolně, ani rovnovážně, ani zákonitě, ani bez perspektivy rozeznat ve hře jemnější síly, konkrétní rozhodnutí a zhmotněné touhy. Z obrazu nelze vyškrtnout zájmy a mocenské strategie internetových korporací stejně jako povětrnostní podmínky internetové módy.

Představy o odcizení, jak je načrtává Bifo, by nás měly udržet ve střehu, ale neměly by nám bránit v otevřenosti vůči neustále se rodícím ložiskům spontánního odporu, na které naráží jak invaze práce do volného času, tak strach z eroze soukromí. Historická proměna postojů k osobním informacím sice stále čeká na svoji důkladnou analýzu, ale kritické oko již nyní vidí, že dobrovolnost i vnucenost těchto změn nejsou tak jednorozměrné, jak nám noviny tvrdí, a že kartonový profil Velkého bratra již dlouho zakrývá problémy, o kterých se konkurenční příběhy teprve píšou. Anglofonní slovník již operuje s pojmy, jako je „quality time“ nebo „face time“, které český „volný čas“ rozšiřují o poučené významy.

Měli bychom se také umět zastavit a ptát se, jak robustní je dnes vlastně fenomén interpelace, o kterém mluvil Louis Althusser. Ptát se sebe samých, nakolik poslušně se stavíme do pozoru, když nám komunikační ideologie velí zvednout zvonící telefon, odpovědět na mail, reagovat na chat nebo na názor v internetové diskusi, jakkoli banálně, důvěrně nebo lidsky se tyto situace prezentují. Je velmi příznačné, že dlouholetý internetový diskutér ví, ale také vědět vůbec nemusí, jak silně se proměňuje nutkání odpovědět na provokativní příspěvek v řádech nikoli dnů či hodin, ale minut a především vteřin. Čas k myšlení v některých bodech matrixu choulostivě mizí, takže se snižuje sytost obíhajících obsahů. Taková redukce se pak stává normou, protože srozumitelnost je pro informaci tím, čím je aerodynamika pro dopravní prostředky. Nesrozumitelnost se tak snadno ocitá vedle nesmyslu a jejich rozlišení vyžaduje čas. Takže zatímco nesrozumitelnost prvek skrytosti ze své povahy netají, srozumitelnost se politicky nevýhodným pochybnostem účinně vyhýbá.

A ať už míra srozumitelnosti klesá, stoupá, anebo se nemění, když informaci předáváme dál, chováme se v té chvíli – dnes víc než kdy jindy – politicky, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Sloterdijk, který si po své skandální přednášce osobně prošel epicentrem explozivní mediální pozornosti, připomíná, jak rádi přeceňujeme jedinečnost jednotlivce. Je obtížné si připustit, že se fakticky chováme spíš jako vodiče excitace se vstupem a výstupem v systému distribuujícím napětí. Zejména v silně saturovaném mediálním prostředí, jako je to naše, zapomínáme, že naše autonomie je přímo závislá na tendenci, s jakou přijaté zprávy zpomalujeme, upravujeme, filtrujeme, ověřujeme nebo i zastavujeme. Není pouze rolí filosofa promýšlet dnešní prohlubování vztahu mezi etikou a energetikou. V osobní komunikační propustnosti nachází Sloterdijk jednu z os dobové morálky. Je to nakonec váhavost, v níž lze objevovat zapomenutou ctnost.

 

Deadline jako usnadnění

Bifo na otázku, jestli proces odcizování cílevědomě urychlit, anebo brzdit, odpovídá nepřímo odkazem k náladě, kterou zobrazuje Ingmar Bergman ve filmu Persona (1966). V hlavní postavě herečky, která se z neznámých důvodů odmlčí a přestane komunikovat, nachází podobnost se sebezáchovným útlumem vyřazením komunikačních obvodů jako jedinou smysluplnou reakcí na zahlcení. Jenže slovo útlum zde dává smysl právě jenom z té strany, ze které dochází k evakuaci pozornosti. Na druhém břehu jsou přitom stále znovu objevovány a kultivovány podoby pozitivního protestu. Protestu, který nežije díky negaci nebo kloubení s vysvětlujícími přívlastky, jako je alternativní, pomalý, zdravý apod. Zrychlit za účelem zpomalení, předávkováním si vytvořit tělesnou potřebu klidu musíme chápat jako neprozkoumaný proces mnoha podob, různých mocností a živě kombinovaných protikladů.

Fenomén prokrastinace, který se do širšího českého povědomí dostává v posledních letech, pochopíme snáz na mediálně-ekologickém pozadí. Žít od rána do večera v prostředí, ve kterém přes sebevětší variabilitu činností a oddechu stále hůř unikáme požadavkům soustředění, znamená, že nikoli čas, ale právě energie určená k soustředění je tím vzácným zdrojem. Za podmínek, kdy stále obtížněji prodléváme u jedné věci a ztrácíme schopnost odhodlat se a setrvat v dlouhodobých úsilích, ale též neodsouvat začátky práce na druhý den, směřuje epidemie prokrastinace k osobnímu hledisku. Hledisku, z něhož se člověk nebičuje kolektivními představami o úspěchu, kde oddech není pouze sběrem energie k další práci, ve kterých život není věčným únikem, ve kterém člověk usiluje o to „nebýt zajatcem velkých témat“ (Sloterdijk), a kde se deadline odhalí ve své pravé podobě jako zdroj závislosti.

Zvenku to může znamenat posun životního stylu. Viděno zevnitř to znamená neztrácet odstup od nutkání třídit, rozumět, zkracovat, přeposílat, zjednodušovat, kontrolovat a odreagovat se. Chtít se vydat na moře a setrvat.

Autor je kritik

Mít rád to, že člověk někam patří, že lidé si na něj pamatují, že se má na koho obrátit, když si s něčím neví rady, že lidé přikyvují, když si stěžuje na ty „nahoře“, že na něj lidé reagují, že výplata přijde tehdy, kdy má, že toho tolik vyřídí z domu, že má kam zajít, až mu bude špatně, že má obchod u domu, že ta koupě je výhodná, že nemusí čekat ve frontě, na otevření knihovny, na televizní zprávy, že když se mu nebude líbit, může jít jinam, že nemusí bloudit, že jede metro, že jsou věci srozumitelné, že si může dopřát a že mu lidé odpovídají, když se jich ptá, že se dovolá, že mu poradí, že mu není zima, nemá hlad, a že jde proud, že má takový výběr, že ty skvělé věci, co si pořídil, dělají to, co od nich čeká, že se nikdy nenudí, že na něj nikdo nekřičí, že mu nikdo nic nevyčítá, že se může kdykoli alespoň na chvilku odreagovat a že moc dobře ví, co všechno by dělal, kdyby měl víc času…

… a nebýt při tom nic dlužen, když stačí mít přehled, odpovídat na maily, zvedat telefon, odevzdávat práci na čas a v přijatelné podobě, znát filmy, mít rád hudbu, platit ty směšné poplatky za služby, registrovat se na webech a pravidelně kontrolovat, co je kde nového, chválit druhé, věnovat jim pozornost a ve správných chvílích se soustředit na věc, být spontánní a být jako spontánní viděn, znát sympatické lidi, odsuzovat násilí, vědět, co škodí a co je nepřirozené, a že se to má dnes se světem trochu jinak, než si myslí většina lidí, vyhýbat se divným situacím, nebrat vážně divné lidi, být si vědom svého vkusu nebo mít alespoň pocit náskoku před většinou lidí, smát se vtipům, které jsou směšné, protože jsou pravdivé, dát ostatním najevo, že není rasista a jak je nad věcí, vědět, že média manipulují hloupými masami, že bez vzdělání člověk nic nedosáhne, že každý člověk je jedinečný a že otevřenost je důležitá, nemyslet si, že pokrok lze zastavit, nedělat druhým naschvály, nikoho nekritizovat, nebýt trapný, nebýt elitář, nikam se necpat, nepřekážet, nezdržovat a nikomu nebrat jeho názor, zkrátka chovat se odpovědně.

Chytrý člověk si spočítá, že žije v blažené době, že nespokojenci tady byli a budou, že má, co chce, a pokud ne, tak je to jen otázkou času, a že i ta špatná práce je jenom dočasná, protože ví, že má na víc a jednou všichni uvidí.