Kdyby se dnes Marx jal psát nějaký další varovný esej o žité době a nutnosti změny myšlení, není vyloučeno, že by ve své slavné větě o strašidle nahradil označení komunismus slovem dluh. Dluh se totiž ve veřejné debatě jeví jako jeden z mnoha zákeřných převleků komunismu, a má být dokonce důkazem, že komunismus, který je v Česku záměrně používanou, ponižující metaforou každého levicového myšlení – jemuž je podle kritiků vlastní rozhazování, žití nad poměry a neukojitelná touha po změně statu quo –, je příčinou současné krize.
Právě proto je tak centrální příklad Řecka, který zmateně a nesouvisle začala v argumentaci používat i sociální demokracie. Na Řecku se přece dá snadno předvést socialistické jádro krize, nezodpovědnost levicových populistů, kteří slíbí vše, jen aby zůstali u moci, a přitom se nestarají o to, co se stane ve chvíli, kdy už nebudou schopni splácet dluhy. Ale není řecké zadlužení jen zvláštním případem obecnějšího fenoménu dluhu, který se choulí v srdci kapitalistického ekonomického systému, jejž před sto šedesáti lety tak sugestivně a přesvědčivě popisoval Marx, takže jeho analýza ještě v této době baví i některé vnímavější hráče na Wall Streetu?
Dluh, který dnes jako strašidlo obkružuje zeměkouli a vyvolává paniku mezi spekulanty na trhu, podnikateli i politiky, je vnitřním dluhem kapitalismu. Tento systém na dluhu stojí a s dluhem padá. Kapitál jakožto investice, která má přinést další kapitál, je přece na počátku jistým závazkem, který se v budoucnosti snažíme proměňovat v zisk, a ten se znovu reinvestuje jako další půjčka, z níž se, jak doufáme, znovu stane zisk. Kdo se v kapitalismu nezadlužuje, kdo si nepůjčuje, nemůže vůbec existovat, protože nemůže zhodnocovat nápady a plány. Kapitalismus bez dluhu, bez riskování, je nesmysl, připomněl nedávno prezidentův vzdálený poradce Karel Kříž, který jako správný zastánce „čistého" kapitalismu vysvětlil, že šetření, škrty a podobné přibrzďování ekonomiky jdou proti smyslu celého systému. Kdo zastaví zadlužování ve smyslu „půjčky na budoucí zisk", hází písek do soukolí a ohrožuje prosperitu a pokrok, naznačil velmi přímočaře Kříž.
Jádro problému, o němž se dnes přou analytici celého světa, spočívá v drobném jazykovém posunu, který má svůj reálný referent. Kapitál je nejprve investice, a až teprve v určité chvíli, když se „trh" rozhodne, se z něho stává dluh. Tato proměna investice v dluh je to nejmagičtější tajemství kapitalismu, ke kterému, jak dokazuje probíhající krize, nejsme s to proniknout. Je to černá skříňka, v níž se skrývá nezodpověditelná otázka: Jak se trh rozhoduje? Jak pracuje neviditelná ruka trhu, která všechno řídí? Proč už nám nestačí grafy nabídky a poptávky nebo pravidla makroekonomie, abychom vysvětlili pohyby v ekonomice? Kde je onen psychologický práh, kdy se investice zvrátí v dluh?
Bylo už řečeno, že podstatou kapitalismu je nekonečný koloběh dluhu a zisku, který se nesmí zastavit, protože v takové chvíli hrozí, že se systém zhroutí. Měli bychom ale přece jen být o něco přesnější: chvíle, kterou se tu snažíme zachytit, je onen moment, v němž dluh, dříve skrytý do slova investice, teprve vůbec vystupuje. Skrytá možnost se stává manifestní realitou.
Celá moderní politická ekonomie (pokud si ještě někdo troufá toto adjektivum používat) od Keynese je pokusem, jak ovládnout tajemnou proměnu kapitálu, jak ovládnout vynořování a skrývání dluhu. Není asi nutné dodávat, že celá tato operace má nesporný metafyzický rozměr, protože nejenom nevíme, kdo je oním velkým Operátorem, ale ani není jasné, ve které dimenzi ho hledat. Každopádně je někde „za" Rozumem, kam nemůžeme dohlédnout. Ekonomie je pak nekonečnou aproximací k bodu transsubstanciace investice (kapitálu) v dluh, dobra ve zlo, která by nám měla pomoci co nejvíce nebo alespoň částečně vyvážit bilanci ve prospěch investice a množeného zisku.
Současná neschopnost světa pohnout pákou směrem k investicím a budoucím ziskům svádí k paušálním hodnocením, v nichž se podstata kapitalismu ukazuje spíše v dluhu než ve schopnosti přinášet zisk. Okamžitě se také připomínají vnější dluhy, které se běžně do ekonomických rovnic nezapočítávají (vliv na životní prostředí, zdraví, zneužívání rozvojových zemí, zmiňované už Marxem, atd.), které jsou možná skutečnou příčinou dnešní krize. To vše lze chápat jako více či méně sympatické projekce utopické touhy po lepším uspořádání poté, co se vymaníme z magické nadvlády železného zákona kapitalismu. Ještě dříve, než se takový krok podaří (proč neponechat naději bláhovým, kterým patří budoucnost), bylo by na místě ještě chvíli zůstat na zemi, tady a teď, a pokusit se o nový způsob vyjednávání mezi investicí a dluhem, ať už se v black boxu Systému děje cokoliv.
Pro začátek stačí velmi málo: vědomí, že (ne)rovnice investice (kapitál)/dluh se nikdy nezbaví své druhé strany a že k vyvážení situace nestačí prostě ubrat na straně investic, jako to dělá česká vláda (která jako by utíkala z rámce kapitalismu, ačkoliv chce tento systém potvrzovat). A to je vlastně ta nejstručnější a nejobecnější definice pojmu, který bohužel vymizel z politického slovníku – „dobrá hospodářská politika"…
Autor vede kulturní redakci České televize.