Britská historická próza prochází v posledních letech opět jedním ze svých příznivějších období. I první, byť jen letmý pohled do přehledů vítězných či nominovaných titulů všech zásadních ostrovních literárních cen nám to potvrdí beze vší pochybnosti. Hilary Mantelová, Andrew Miller, David Mitchell či Salman Rushdie, všichni tito autoři publikovali v uplynulých pěti letech rozsáhlé románové fresky zasazené do dávnějších či bližších období lidské historie a ve všech uvedených šťastných případech se jednalo o výjimečně zdařilé texty, které bez jakýchkoli potíží dostojí i těm sebenáročnějším požadavkům kritických strážců vysokého vkusu.
Do rozkošatělé tradice textů sledujících peripetie britské koloniální správy jak z imperiálního úhlu pohledu, tak z hlediska porobených se v posledních letech snaží přiroubovat celá řada autorů. Salmanem Rushdiem a Homi K. Bhabhou popularizovaný postkolonialismus slibuje lákavou příležitost k úspěchu – pochopení publika ošetřeného hodnotovým předporozuměním i mediální pozornost. Kvalitám moderních mistrů koloniální prózy – Paulu Scottovi s jeho fenomenálním (do češtiny žel nepřeloženým) Raj Quartetem, J. G. Farrellovi s Trilogií impéria či již jmenovanému Rushdiemu, Royové či Desaiové – ale nejnovější výhonky této žánrové subkategorie málokdy dostačují.
Indický prozaik Amitav Ghosh (českým čtenářům nemusí být jeho jméno neznámé, jakkoli nakladatelství BB art před lety bez většího ohlasu publikovalo překlady dvou starších autorových próz) do té vzácné kategorie důstojných následníků postkoloniálních mistrů rozhodně patří. Před čtyřmi lety románem Moře máků (Sea of Poppies, 2008) zahájená „trilogie o lodi Ibis" se letos dočkala prostředního svazku a Ghosh novým románem Řeka kouře (River of Smoke, 2011) přesvědčivě doložil svou vypravěčskou excelenci. Rozkošatělá sága odehrávající se v období před vypuknutím první opiové války – tedy ve třicátých a na počátku čtyřicátých let 19. století – sleduje obsáhlý inventář charakterů nejrůznějšího původu geografického i sociálního. Jejich prostřednictvím se daří detailně vykreslovat fascinující, historicky do poslední drobnosti podložený obraz obchodu s opiem. Jako by byly zastoupeny všechny fazety tohoto nerovného podnikání. První díl tematizuje produkci opia v koloniální Indii, v druhém svazku dochází na obchodní náležitosti morálně problematického, avšak maximálně výnosného podnikání. Třetí svazek je ohlášen až na přespříští rok, můžeme se tak jen dohadovat, zakončí-li Ghosh svoji inspekční cestu po opiových stezkách až u samotných honosných konzumentů z raně viktoriánských salonů.
Ghosh navíc není jen malířem-rutinérem, který by v klidu svého ateliéru konstruoval monumentální, zároveň však školometsky strnulá plátna realistického střihu. Mnohovrstevné texty, které vytváří, lze stejně dobře číst prizmatem diskuse o esenciální roli jazyka coby prostředníka nedorozumění – to když v Moři máků při extenzivním využívání pojmů a slov z nejrůznějších novoindických jazyků zachází až k samotné hranici srozumitelnosti. Stejně tak můžeme, v postkolonialistické tradici, román chápat jako narativní sociálně-politický esej o neudržitelnosti, a vlastně zvrhlosti, dobově přijímané orientalistické teze o morální nadřazenosti Západu. Ani při vší té virtuózní literárnosti však autor nezapomíná na čtenáře: přes historickou i ideovou náročnost předkládaných témat jsou oba svazky o lodi Ibis a jejích pasažérech především výjimečně přístupnými a čtivými texty.
Soudobá česká literatura si může při střetnutí s osobností Ghoshova ražení jen tiše povzdechnout. Historická témata nikdy nebyla zvláště silným hybatelem moderní české prózy 20. století (Jirásek, Durych a Šotola prominou) a dnešní autoři se jim – snad jen s občasnými výlety do nedávno skončeného dvacátého století – nezabývají prakticky vůbec. Stachanovce pracujícího na poli doby přemyslovské Vlastimila Vondrušku, který jen v období mezi lety 2007 a 2011 publikoval bezmála dvacítku prozaických knih, protentokrát musíme vynechat – spíše než pro analýzy literární je jeho dílo vhodné ke zkoumání kvantitativně lingvistickému a snad by se dalo uvažovat o jeho využití také při hledání diagnostické podstaty moderní české literární grafomanie. Na závěr tak můžeme jen zalitovat, že to na počátku samostatné republiky s onou případnou československou kolonií nedopadlo. Jistě, byla by to ostuda, ale třeba by ti dnešní autoři aspoň měli o čem psát.
Autor je bohemista.