Lživá útěšnost technooptimismu

Román C (C, 2010) Toma McCarthyho klame textem: pod tradičně klenutým obloukem historické fikce, ve které v dobovém koloritu přelomu 19. a 20. století sledujeme životní osudy Serge Carrefaxe od kolébky k rovu, je zašifrována experimentálně konstruovaná novelistická rozprava nad různými podobami zprostředkovávané komunikace, limitami vědeckého poznání a nad nevyhnutelným selháváním všech nejmodernějších technologií tváří v tvář smrti. Vypravěč přitom ale nezapomíná bavit.

Válka? Nesmysl!

Serge i jeho sestra Sophie podědí po svém otci, trochu nešťastném, věčně „druhém" vynálezci, technooptimistickou důvěru v pozitivní vliv moderních vědeckých výdobytků a komunikačních novot na lidské společenství. „Válka? Nesmysl! Čím víc si můžeme navzájem poklábosit, tím míň jsou takové věci pravděpodobné," ujišťuje otec Carrefax svého dlouholetého přítele o veskrze mírotvorných dopadech vynálezu bezdrátové telegrafie. A tak i malý Serge usedá po večerech k amatérsky sestrojené radiostanici, naslouchá fragmentárním útržkům zpráv zachycených v éteru a svět kolem sebe stále více vnímá jen skrze objektivistické premisy vědeckého popisu. Chaotické, exaktními modely přírodních věd jen těžko postižitelné proměnné citů ­nemají v Ser­­­­geově chápání okolního světa místo. Sebevraždu sestry je ostatně také snazší přijímat jako osudovou nevyhnutelnost než pátrat po jejích – jistě neexaktních – motivacích.

Výjevy ze Sergeova dětství střídá léčebný lázeňský pobyt a sexuální iniciace ve středoevropských Kloděbradech, nadcházející válka pak mladého objektivistu zkoušeného zácpou a citovou indiferencí přivede do služeb královského letectva. Na bojišti se mu líbí, akrobatické lety pomáhají rozpohybovávat jeho ustrnulou peristaltiku lépe než sírou čpící prameny Kloděbradky a exaktní povaha předávání zpráv o pozicích nepřátelských děl ideálně zúročuje jeho zálibu v komunikačních kódech. Po skončení konfliktu nějaký čas prodlévá v Londýně, rád ale přijme nabídku vydat se do Egypta ve službách ministerstva spojů.

Ostrovní literární kritika ve svých recenzích knihy s gustem a možná až trochou nepatřičného zvýznamňování odkazovala k formálním i tematickým podobnostem mezi McCarthyho knihou a francouzským novým románem dle Robbe­-Grilleta, Butora či Sarrautové. Styčné plochy jistě není třeba dlouho hledat, přes veškerý ten experimentující „kontinentalismus" je však líčení Carrefaxových osudů neméně pevně ukotveno i v McCarthyho domovské, ostrovní vypravěčské tradici s jejím důrazem na klasicky konstruovaný příběh.

Humoristický experiment

Literárně a humanitně vzdělanému čtenáři nabízí C takřka nekonečný repertoár odkazů, narážek, přístupových uzlů a interpretačních klíčů. Není ale nutné – a pravděpodobně ani možné – tuto exkvizitně posplétanou síť úplně rozmotat. Mnohé večery by jistě bylo možné trávit intertextovým obžerstvím, všechny ty aluze na Eliota, Hergého, Joyce i Conrada k tomu přímo vybízejí. Zažívací potíže protagonistovy by nám v tom ale mohly být varováním. McCarthyho C totiž sice můžeme číst jako elitářský románový esej o mnohotvarosti komunikačního procesu, pro všechny ty intelekt tříbící a nový pohled nabízející vějičky bychom ale neměli přehlédnout, že zároveň máme co do činění se skvěle vyvedeným textem humoristickým. McCarthy se tak směle řadí po bok dalších mladých ostrovních prozaiků, kteří své experimentálněji laděné prozaické texty zprostředkovávají skrze žánrové kódy humoristického psaní.

Přes půl století trvající vazby k francouzským klasikům antirománu by tak neměly zastřít souvislosti současnější. V Tomu McCarthym, Adamu Thirlwellovi či Adamu Mars­-Jonesovi totiž dnešní Británii vyrostla autorská generace, která úspěšněji než její předchůdci propojuje literární experiment evropského střihu s tradičními silnými stránkami ostrovního psaní 20. století. Román C je toho nejlepším příkladem.

Autor je bohemista.