Mezi tematickými texty nechybí pohled psychoanalytika. Ten dnešní neurotickou dobu nechápe jako novum – naopak, domnívá se, že česká společnost je taková už několik staletí. Dospět se jí však stále nedaří.
Hned v úvodu je třeba odromantizovat vidění neurózy jako fenoménu reflektujícího aktuální společenskou situaci či jako projevu tvůrčího génia, který se nemůže realizovat jinou formou. Koneckonců podobně byla neuróza viděna a chápána především umělci někdy na přelomu 19. a 20. století. Ale dnes již víme, že je tento pohled neudržitelný.
Vnitřní úzkost
Podstata neurózy vykazuje „tvrdá hardwarová data", platná v průběhu minimálně několika stovek let. Zjednodušeně řečeno se vždy jedná o nevědomou úzkost. Pokud selhávají prostředky přirozené psychické obrany, je tato úzkost zvládána pomocí nejrůznější symptomatologie (dnes již definované a specifikované). Pro realitu vnějšího světa pak zbývá v podstatě jen velmi málo prostoru. Například obsedantní neurotik bude vykazovat složité motorické manévry – třeba dva kroky dopředu, jeden dozadu a poskok – nezávisle na tom, zda bude žít v komunistickém Československu, ve Francii Ludvíka XIV. nebo třeba v současné Etiopii. Vždy bude svou poruchou trpět, nebude ji moci volně změnit a ovládnout a svým sociálním okolím bude vnímán jako podivín, ne-li přímo jako blázen. K těmto symptomům se postupně budou přidávat další až do okamžiku, kdy se kvalita jeho rodinného a společenského života výrazně sníží a začne se vytrácet a zanikat. Na tom není skutečně nic romantického.
Ve sdělení pacientů se však vnější svět samozřejmě jistým způsobem projevuje, leckdy i tím, že sami pacienti mají tendenci své potíže připisovat právě vnějším jevům. Myslím, že všichni dobře známe obžaloby typu „Za mé pocity ohrožení a společenskou neúspěšnost může komunistická perzekuce". V těchto případech jsou však vnější reálie jenom spouštěči něčeho, co už bylo dávno připraveno.
Člověk 15. století se obával ďábla a očekával s hrůzou konec světa podobně, jako jedinec našeho století rezignuje a zakouší leckdy klinické projevy deprese ze současné společenské situace. V obou případech pravděpodobně vnější reálie dávají výraz vnitřní iracionální úzkosti, která je jimi aktivována. Symptomatologie obsedantní, depresivní, neurastenická či hysterická tedy byla v průběhu celé historie civilizované společnosti v podstatě obdobná. I když i zde existují výjimky – například je dnes už skoro nemožné vidět u nemocného tzv. hysterický oblouk, což bylo ještě před sto lety běžné. Také se do určité míry posouvá těžiště výskytu typů neuróz. Patrné je tíhnutí k poruchám narcistickým, které jsou určitou transformací a specifickým rozvinutím projevů, jež jsme si navykli pojmenovávat jako hysterické.
Vazby a nechuti
Ve společnosti se zkrátka objevuje více osobnostních poruch. Mohou souviset se stylem života a často nevykazují typické zařaditelné symptomy. Do této stále početnější třídy spadá celá škála lidského chování, které může reagovat na podobu společenské situace zvýznamněním svého Já jakožto infantilní ochrany před „zlým světem". Takovéto jedince najdeme de facto v celé společnosti. Přitom platí, že jde častěji o muže.
Příkladem je narůstající skupina mladých mužů, pro které již vznikl lidový výraz „mama hotel" a kteří vykazují trvající silnou vazbu na matku, spojenou s nechutí a možná i neschopností vytvářet stabilní dlouhodobější vazby s partnerkou, včetně nechuti mít rodinu. V podstatě jde o odmítání dospělého modu fungování. Ale spadá sem také narůstající arogance a agresivita a různé formy korupce, provozované i na místech společensky nejvyšších. Bytnící potřeba sebevyjádření se projevuje také v různých způsobech „cool" a „free" chování, na něž můžeme nejčastěji narazit v oblasti popkultury.
Určitou podskupinou „free behavior" mohou být i nejrůznější sexuální aktivity. Pokud se například ve společnosti postmoderního typu výrazně zvýšilo procento homosexuálně orientovaných jedinců, lze dovozovat, že zřejmě nejde o geneticky podmíněný nárůst. Navíc stoupá také četnost sexuálních praktik, které byly donedávna klasifikovány jako poruchy, nezralé sexuální projevy či přímo projevy patologické. Společnost se ve své liberálnosti těmto tendencím otevírá, což je jistě v pořádku, pokud sama dokáže nahlédnout, co je ještě projevem dospělosti a co jím už není. Zde však naše společnost selhává a stává se vlastně patologickou.
Být dospělým
Budeme-li se ptát, čím je to vše dáno a jaké jsou souvislosti, jistě najdeme velmi mnoho důvodů a příčin už jenom podle úhlu, z nějž se budeme na problém dívat. Z pohledu psychoanalytika, aplikovaného na historii, by se snad dalo říct, že se české společnosti nikdy nepodařilo dozrát. Někdy za husitů jsme si dovolili „být proti všem", později za Bílé hory jen proti autoritě, podobně jako jedinec v pubertě. Později jsme zase neunesli přirozenou protiakci. Vytratila se nám nejen naše elita, ale i hodnoty jakéhosi superega. Následoval nutně kolotoč stěžování, trpitelství a oponování. Masaryk naprosto geniálně formuloval českou mentalitu v doporučení „nelhat a nekrást". Nejde o nic jiného než o apel na to, aby Češi byli konečně dospělí, aby dokázali přijmout realitu.
Protektorát i komunismus znovu ukázaly, že většina obyvatel této země se pod tlakem chová velmi submisivně a loajálně (jako dítě, které se bojí trestu), zcela naopak je tomu v situaci, kdy autorita zmizí. I zde se nabízí analogie s dospívajícím, ne však s dospělým jednáním. Skoro každý vyhlašuje svůj coming out, zároveň se ale zdá být zcela v zajetí své potřeby užít si zde a nyní, a to bez ohledu na společnost. U jednoho jde o uvolnění agrese, u dalšího o potřebu narcistické exhibice, u jiného o sexuální excesy či hromadění peněz a moci. Vše bez výjimky ale plní funkci opory ve vlastní nejistotě a pochybování o sobě samém. Zrealizovat potenci každého jednoho z nás – být dospělým – se v naší společnosti nedaří.
Autor je psychonalytik.