Zdá se, že anglojazyčné prostředí je pro literární časopisy zemí zaslíbenou. Ukázková trojice anglofonních revuí (The Paris Review, Granta a McSweeney’s Quarterly Concern) dokazuje, že kulturně-literární časopisecká forma ještě nemusí být přežitým konceptem.
Každoroční časopisecký boj o ministerské peníze se stal již pravidelnou součástí našeho kulturního prostoru v onom literárně poklidném období mezi Světem Vánoc a Světem knihy. České literární časopisy se ale nepotýkají jen s nedostatkem financí, sporně se jim daří oslovovat širší publikum a jen obtížně nacházejí nové čtenáře. I jen letmé srovnání s literárněčasopiseckými scénami v ostatních zemích Evropy může poskytnout dílčí korekce občas slýchaných defétismů i tradovaných překážek. I při zaměření na anglickou a americkou literárněčasopiseckou krajinu můžeme – samozřejmě s vědomím všech úskalí srovnávání lokálně českého a globálně anglofonního kontextu – snadno identifikovat, čeho se českému literárněčasopiseckému trhu nedostává.
Rezignace na kulturu
Ta část domácích kulturněliterárních časopisů, která dosud ostentativně nevzdala svou snahu oslovit nezaujaté čtenáře nepocházející z té či oné frakce literární subkomunity (např. tedy Host, Tvar, A2), již tradičně věnuje značnou část svých stránek tu více, tu méně aktuální recenzentské praxi. Díky za to, pravidelným čtenářům se tak dostává alespoň nějaké možnosti, jak se na chaotickém knižním trhu orientovat, zároveň ale může být pociťovaná nutnost této „kritiky ze dne na den“ určitým retardérem vývoje kulturněliterárních časopisů se zaměřením na širší čtenářskou obec.
České deníky v posledních letech prakticky rezignovaly na jakékoli literární přílohy, živoří už jen Salon Práva a napojením na obskurní tiskovinu k zapomenutí odsouzený Obrys-Kmen v Haló novinách. Lidové noviny procházejí již po řadu let důsledným odklonem od kultury, sobotní Orientace jako poslední rudiment bývalého zaměření už dnes poslouží jen coby další doklad skutečnosti, že když posadíte ke stolu čtyři moudré a vzdělané osobnosti, smysluplný text ze záznamu jejich debat obvykle nevznikne. Bezradnost tohoto v LN stále se navracejícího formátu snad nejlépe vystihuje, co je na českém deníkovém (ne)pokrývání kulturního a literárního prostoru špatně.
„Review“ každou sobotu
Téměř všechny britské deníky (jistěže vyjma bulvárních tabloidů) považují za samozřejmé nabídnout čtenářům i kvalitní „pokrytí“ aktuálního kulturního dění: ať již formou každodenní rozsáhlé kulturní sekce, tak prostřednictvím jednou týdně publikovaných kulturněliterárních příloh. Suplementy, jako je sobotní The Guardian Review, tak představují výchozí platformu pro onu potřebnou aktuální recenzní publicistiku, široké čtenářské základně coby elementární službu nabízejí prvotní vodítka pro orientaci v knižních novinkách. Sobotní dvacetistránkové „Review“ tiskne ale kromě recenzí i další materiály, jež na kulturních stránkách českých deníků těžko pohledat: výjimkou nebývá zařazení povídek psaných přímo pro list, pravidelně se zde objevují eseje, a dokonce i nové básně, což je v kontextu soudobé české novinové praxe už opravdu spíše utopií.
Tradice kvalitní deníkové recenzní činnosti, jak ji i nadále rozvíjejí britské či americké novinové tituly, poskytuje větší prostor pro profilaci literárních časopisů. Jistěže i v angloamerickém kontextu funguje celá řada náročných, občas možná elitářských kulturních a literárních revuí, na nedostatek obdobně úzce zaměřených časopisů si ostatně nemůže stěžovat ani domácí literární prostředí. Jiná periodika pak rozvíjejí onu recenzní praxi, když nabízejí rozsáhlejší kritické texty, jež chtějí překračovat horizont hektické okamžité recenze (například The Times Literary Supplement, London Review of Books, The New York Review of Books). Kromě nich však angloamerický trh nabízí i celou řadu revuí, které onoho osvobození se od svazující řehole každodenního recenzentství využily k nacházení nových možností kulturního a literárního časopisectví, aniž by přitom záměrně cílily jen na elitního intelektuálního čtenáře.
Šedesátiletá tradice a „nové psaní“
Alternativu k literárnímu časopisu coby platformě pro kritiku hledají již po téměř šedesát let redakce prestižní revue The Paris Review. Hned v prvním čísle z roku 1953 to přímo proklamoval William Styron, když psal, že právě vzniknuvší časopis „chce nabídnout prostor tvůrčí práci: próze a poezii ne proto, že by zavrhoval kritiku, ale s cílem, aby (alespoň pro sebe) odsunul kritiku z výsostného postavení, jehož se jí dostává ve většině literárních časopisů“. Po následujících šest dekád a téměř dvě stě publikovaných čísel toto zaměření časopisu na původní umělecké texty přetrvává, tradičně již nové prozaické i básnické práce doprovázejí rozsáhlé a důkladně připravené rozhovory s autory.
Obdobnou cestou se v posledních dekádách vydal i tradiční britský časopis Granta. Od roku 1979, kdy byl obnoven coby „časopis pro nové psaní“, vyšlo již přes sto deset čísel. Každému vydání obvykle dominuje jednotící téma (v posledních číslech například práce, sex či Pákistán), klasické literární recenzentství časopis zcela opomíjí. I v Grantě obvykle tvoří nové prozaické a básnické práce většinu obsahu časopisu, soustavné pozornosti se ale na jejích stránkách dostává i esejistice.
Svoji úlohu výrazného hráče na poli anglofonní literární krajiny ale Granta zvládá sehrávat i přes okázalé ignorování recenzní praxe. Od roku 1983 publikuje časopis vždy jednou za dekádu speciální vydání věnované nejlepším mladým britským romanopiscům. Ti jsou v daném svazku vždy zastoupeni krátkým příběhem či úryvkem z delší práce. Redakčnímu týmu, který pro Grantu tyto „nadějné zelenáče“ vybírá, se již opakovaně daří vyzdvihávat nejvýraznější talenty; zařazení na tento prestižní soupis může zároveň začínajícím autorům velice pomoci. Vně tradičně pojímané literární kritiky se tak Grantě podařilo ustavit jednu z nejvlivnějších institucí (v širokém slova smyslu) ostrovního kulturněliterárního provozu. O úspěchu celé strategie svědčí kromě kvalit a proslulosti vytipovaných autorů i expanze celého konceptu: počínaje rokem 1996 ohlašuje Granta i nejlepších dvacet mladých prozaiků amerických, v loňském roce byla pak vyhlášena i první dvacítka romanopisců španělskojazyčných.
Časopis jako experiment
Čtvrtletník Timothy McSweeney’s Quarterly Concern začínal v roce 1998 jako publikační platforma pro jinde odmítané autory, rychle se ale z něho stalo jedno z nejvlivnějších literárních periodik dnešní Ameriky. Odhlédnemeli od internetových experimentů, představuje McSweeney’s (jak bývá obvykle časopis zkráceně označován) možná nejexperimentálnější podobu kulturněliterárního časopisectví dneška. Pod editorským vedením Davea Eggerse, jinak úspěšného amerického prozaika, prozkoumává McSweeney’s konceptuální možnosti časopisecké formy. V jeho podání představuje časopisecká značka jakési fluidní označení, které jednotlivá vydání spojuje pouze celkovou ideou a zaměřením.
Každé vydání McSweeney’s je konstruováno jako svébytná a samostatně stojící publikace: některá čísla využívají tradiční knižní podoby, jiná experimentují s nejrůznějšími formami časopisu – artefaktu. Nedávné třiatřicáté číslo bylo celé upraveno jako náležitě objemný nedělník se všemi možnými přílohami a sekcemi, to když si redakční tým chtěl vyzkoušet možnosti novinového média; aktuální číslo 36 pak na sebe vzalo podobu pevné kartonové krabice ve tvaru „hlavy“, jež ve svých útrobách ukrývá řadu brožur, letáků a pohlednic. Přes tuto artistní hru s časopiseckou formou zůstává McSweeney’s vůči svému čtenářstvu otevřený: na jeho stránkách se potkávají mladí začínající autoři (Wells Tower, Adam Levin) s uznávanými prozaiky (Michael Chabon, Haruki Murakami, Colm Tóibín, ale třeba i Stephen King). Zdá se, že kombinace neustálého znovuobjevování sebe sama, zaměření na novou literaturu a oproštění se od povinnosti aktuálně referovatrecenzovat nabízí těmto časopisům úspěšný způsob, jak i nadále oslovovat čtenáře, jak přežít a uspět i v konkurenci digitálních médií.
Autor je bohemista.