Název Discoveries by mohl v případě alba s hudbou Alfreda Garrijeviče Šnitkeho (1934–1998) vzbuzovat nedůvěru. Nahrávek s jeho skladbami existuje – na skladatele druhé poloviny 20. století až nebývale – velké množství a mohlo by se zdát, že to podstatné z jeho díla bylo už vydáno. CD britské firmy Toccata Classics ale svému názvu dostálo.
I přes kvantum vydaných nosičů se dá u Šnitkeho stále „objevovat“. Například švédská firma BIS, která se dlouhodobě věnuje skladatelovu odkazu, před třemi lety vydala disk s ranými kompozicemi – Symfonií (symbolicky číslovanou jako 0.) a oratoriem Nagasaki – ale spíše než o skutečný objev šlo o příspěvek ke kompletaci Šnitkeho tvorby na CD. Senzaci nezpůsobila ani 9. symfonie, která čekala na svou publikaci až do nedávné doby a kterou k desátému výročí úmrtí autora vydaly na CD krátce po sobě firmy ECM a BIS. Buďme za takové nahrávky vděčni; ten, kdo chce poznat celou tvorbu skladatele, se zkrátka ptá, jak znějí díla, jež nepatří k autorovým vrcholům. Jak se to má v tomto ohledu s albem Discoveries?
Od romantismu k Nové hudbě
Najdeme na něm pět skladeb z různých fází tvůrčího vývoje Šnitkeho: Šest preludií pro klavír (1953–1954), Dialog pro violoncello a ansámbl (1967), scénickou kompozici Žlutý zvuk (1974), píseň Magdalina (1977) a Variace pro smyčcové kvarteto (1997). Jsou řazeny chronologicky, takže poslouchat album znamená mimo jiné projít si se skladatelem jeho tvůrčí cestu, třebaže prostřednictvím málo známých, na pódiích téměř nebo vůbec neuváděných a na CD – s výjimkou Dialogu – premiérově vydaných děl. Tato jednoduchá, ale dobře fungující dramaturgická koncepce, za níž stojí Alexandr Ivaškin (violoncellista, propagátor Šnitkeho tvorby a autor dvou velice cenných šnitkovských knih), je velkým plusem alba.
Cyklus Šest preludií pochází z doby Šnitkeho studia na Moskevské konzervatoři. Snad by se v něm daly vystopovat zárodky prvků, které se projevily i v pozdější tvorbě skladatele, ale nejde tu o víc než o hudbu s romantickým gestem v duchu Sergeje Rachmaninova. Dialog, původně plánovaný jako koncert pro violoncello a orchestr, je naproti tomu typickým plodem šedesátých let. Rezonují v něm vlivy Nové hudby, Šnitke tu volně nakládá se seriální technikou a staví na kontrastu („dialogu“) témbru sólového cella a ansámblu dechových a bicích nástrojů.
Skutečné objevy
Dvě následující skladby už překračují význam výše vzpomínaných nahrávek a jsou to v pravém slova smyslu „discoveries“. Více než půlhodinová scénická kompozice Žlutý zvuk pro pantomimu, instrumentální ansámbl, soprán a smíšený sbor (ze zvukového pásu) představuje zpracování stejnojmenného scénáře gesamtkunstwerku Vasilije Kandinského, jehož text byl publikován v proslulém almanachu Der blaue Reiter v roce 1912. K abstraktnímu syntetickému dílu, v němž se odrážejí teoretické myšlenky Kandinského o spojení výtvarného, hudebního a divadelního (tanečního) umění na bázi trojího působení vnitřního pohybu (z jeho knihy O duchovnosti umění), složil hudbu už v době vzniku Thomas de Hartmann, později byl kus uváděn také s hudbou Antona Weberna. Šnitkeho celkové pojetí kompozice se z pouhé audionahrávky těžko hodnotí, ale jeho hudba obstojí i sama o sobě, nejspíš i proto, že je zkomponována tak, aby mohla být uváděna jak scénicky, tak koncertně. Jsou v ní patrné ohlasy Šnitkeho 1. symfonie z roku 1972 a její polystylovosti (ačkoli ne v tak rozsáhlé míře). Typický pro tehdejšího Šnitkeho je i instrumentář zahrnující vedle houslí, kontrabasu, dvou klarinetů, trubky a pozounu mj. také varhany, cembalo, celestu, klavír, elektrickou kytaru, ioniku (jednoduchý elektrofonický klávesový nástroj) či flexaton. Rozmanité témbrové efekty (i sbor je využit za tímto účelem, když šeptá, skanduje apod.) vyvolávají téměř dojem hutné elektroakustické kompozice. Žlutý zvuk by si rozhodně zasloužil, aby žil na pódiu i dnes.
Magdalina pro mezzosoprán a klavír (na nahrávce v podání Nelly Lee a klavíristky Drosostalitsy Moraiti) je jedinou realizovanou písní ze zamýšleného vokálního cyklu na verše z Pasternakova románu Doktor Živago. Šnitke se netajil tím, že básně zakomponované do románu v podobě vložené poetické sbírky Jurije Živaga staví výš než samotné prozaické dílo, které četl v době jeho zákazu v samizdatové verzi. Cyklus nikdy nedokončil, třebaže se jím zaobíral až do konce života („…se strachem čekám, že se určitě objeví někdo, kdo to napíše dřív než já. Ale to mě nemůže donutit ke spěchu.“). Spokojený nebyl ani s Magdalinou, když dokonce v den koncertu odřekl plánovanou premiéru, protože nabyl přesvědčení, že jeho zhudebnění nedosahuje kvalit Pasternakova textu. Lze mu však oponovat, jeho Magdalina je působivý lyrický opus, který by se také mohl stát součástí běžného koncertního repertoáru.
Závěrečné Variace pro smyčcové kvarteto jsou jednou z posledních Šnitkeho skladeb vůbec a působí jako lakonické post scriptum k jeho posledním filosoficky zadumaným symfoniím i k inspirativnímu albu.
Autor je hudební publicista.
Alfred Schnittke: Discoveries. Toccata Classics 2010. Distribuce: Classic.