Umělci, kteří nezapomněli na květiny

Uprostřed zimního období, kdy je vegetace v útlumu, zve Moravská galerie v Brně na výstavu …a nezapomeňte na květiny. Její autorka Yvona Ferencová sleduje výskyt a roli motivu květin a rostlin v současném umění a současně poukazuje na zakotvení námětu a symboliky květů v historii výtvarného umění, v náboženství, mytologii i v dějinách kultury.

Nepřiznaná touha po naivním okouzlení

To vysvítá hlavně z koncepce katalogu, jemuž dal podobu Robert V. Novák, který v subtilní a čisté formě své grafiky i zapojením fotogramů rostlin z jeho vlastní zahrady zcela splynul s tématem výstavy. Text katalogu je členěn do kapitol jako Zátiší, Síla rostliny, Květina jako symbol, Zahrady, Vanitas, Tradice atd. Historický a ikonografický exkurs např. o náboženské a mytologické symbolice květin, praxi malby barokních květinových zátiší nebo počátcích vědecké botaniky (stať Zory Wörgetter) doprovází interpretaci děl současných autorů. Tuto snahu o systematičnost vyvažuje samotná výstava, která nechává prezentovaná díla působit bezprostředně bez návodů na jejich čtení. Zatímco ve starší historii výtvarného umění květiny symbolizovaly ideje, byly výrazem napodobovacího umu malíře nebo představovaly dekorativní prvek – a posléze pro modernisty neutrální formu pro uvolnění koloristických a tvarových her –, současné zpracování florální inspirace je mnohem volnější a zároveň neurčitější. V pozadí se zdá být ambivalentní rozpoložení vycházející z pochyb o možnosti a patřičnosti bezprostředního dojetí přírodou, kterou jsme ovlivnili natolik, že už jde jen stěží obdivovat její čistotu. Na druhé straně stále zůstává nepřiznaná touha po naivním okouzlení, osobní motivy a vědomě či nevědomě reflektované kulturní a ikonografické vzory.

Melancholie pokojovek

Z nich vychází tradiční žánr květinového zátiší, který několik autorů různě připomíná a parafrázuje. Volně ho evokuje velkorysá malba Kytice Jana Merty, s jeho charakteristickým balancováním na hraně volné malby a reality, ke které odkazuje náznakem a tvarovou pamětí. Akvarelová malba křehkých rostlinných stvolů Jana Balabána se zase blíží orientální tušové malbě, která má v historii malby květin také své místo. Obraz Petra Písaříka je z repertoáru jeho materiálově bohatých prací využívajících světelných efektů, zde připomínajících lesk barokních brokátů s květinovým vzorem. Formální příbuznost s tradičním zobrazováním květin končí u fotografického diptychu Markéty Othové (Paříž – Texas, 1998) s novodobým melancholickým květinovým zátiším. Marek Meduna ve své instalaci Řekl jsem paní v květinářství, aby vybrala ty květiny, které se k sobě nejméně hodí klasický žánr zátiší ironizuje. Jiným způsobem s ním nakládá Adéla Svobodová, která nechá v performanci prezentované záznamem znovu vykvést uvadající kytici.

Tento moment melancholie a vědomí pomíjivosti je druhou stranou zážitku přírodní krásy i zobrazení květinových motivů. Podobný pocit, rozšířený ještě o dobový kontext tristní květinové výzdoby kulturních zařízení minulé éry nebo „pokojovek“ v našich obývácích, vyvolávají fotografie Michala Kalhouse, instalace Evy Koťátkové nebo niťové nástěnné „kresby“ Jána Mančušky. U některých autorů se toto naladění objevuje na osobní rovině (fotografie Markéty Othové a Michala Pěchoučka) a květina je nositelem intimní vzpomínky, jaká se může vyjevit spolu s uschlým květem nalezeným mezi stránkami knihy.

Zasadit si vlastní galerijní květinu

Síla, ale i zranitelnost přírody je dalším bodem, kterého se autoři dotýkají (energetický tok v malbě Kytice Vladimíra Kokolii nebo všepronikající organičnost u Denisy Lehocké). K tomu se přidává téměř ekologický apel ozývající se ve fotografiích zdeformované přírody dvojice Jasanský – Polák.

U některých autorů je motiv květiny vystopován jen jaksi podprahově (objekty Tomáše Hlaviny a Václava Magida), což souvisí s celkově volným konceptem výstavy, jejímž mottem by mohlo být autorkou připomínané buddhistické podobenství, které praví, že „ když někdo zdvihne květinu a ukáže nám ji, přeje si, abychom ji viděli. Pokud začneme usilovně přemýšlet, květina nám unikne.“

Na výstavě je příjemné, že se dá odhlédnout od nabízeného „květinového tématu“ a vnímat ji jako výběr ze současného umění, nezastírající subjektivní kurátorský výběr. Yvona Ferencová se zaměřila na výrazné autory mladší generace, z nichž většinu zná z osobní spolupráce na dřívějších projektech (kromě zmíněných ještě Jiří Thýn). Připomněla také autory o generaci starší (Kokolia, Skrepl, Kovanda, Balabán) a objevují se i méně frekventovaná jména. Vybrala existující práce, jen minimum věcí vzniklo na popud připravovaného výstavního projektu. Její pohled upřednostnil ve formě střídmá, čistě působící díla, často s konceptuálním základem, která nevystupují vůči tématu výstavy prvoplánově ilustrativně. Myslelo se také na doprovodné akce: výstavu doplňuje cyklus přednášek (např. o ekologických zahradách) a interaktivní část, ve které může návštěvník zasadit vlastní květinu a opakovaně přijít do galerie sledovat její růst.

Autorka je historička umění.