Protestní akce českých lékařů Děkujeme, odcházíme, během níž téměř čtyři tisíce nemocničních doktorů podaly výstražnou výpověď, má nebývalý efekt. Je to bezpochyby tím, že nejde o běžný stávkový protest, jakých už tu bylo mnoho, protest, který by se odborářsky stavěl proti špatnému systému odměňování a jejž lze snadno smést tím, že jde o využívání pacientů jako rukojmí.
Lékaři tentokrát nerozkládají kapitalistický systém tím, že by navrhovali regulativní opatření a obraceli se tak podle tradičních ideologických výkladů stávky proti systému. Lékaři se naopak chovají velmi prosystémově, čímž se jim daří odhalovat rozpory v českém politickém diskursu o veřejných službách, jejich fungování a smyslu.
Ústava každému člověku zaručuje svobodnou volbu povolání. Tržní hospodářství je pak postaveno na tom, že si lidé svobodně volí, kde chtějí pracovat, přesněji volí si na základě poptávky a nabídky. V globálním světě, a v něm už mnoho desítek let žijeme, navíc neexistují staré národní bariéry. Volíme si tedy práci nikoli podle stavu na jednom národním trhu, nýbrž podle situace na trhu globálním, z českého hlediska tedy nejspíše na trhu evropském, který je nám nejblíže a kde pracovní povolení už není pro členy Evropské unie víceméně omezeno. Když tedy nyní lékaři říkají, že už v nemocnicích pracovat nebudou, protože jim nevyhovuje nemocniční nabídka, připravovaná z velké části státem, je logické, že se poohlížejí po nabídce jinde (v soukromém sektoru, za hranicemi atd.). Mají přece právo najít si takovou práci, jaká jim vyhovuje.
Nic z toho není protikapitalistické, nýbrž naopak výsostně kapitalistické. Řídíli tento systém (říkejme mu třeba kapitalismus nebo volný trh, na pojmu tu nezáleží) poptávka a nabídka po práci, tedy cena práce, chovají se lékaři vůči systému velmi konzervativně a konvenčně. Snaží se maximalizovat svůj zisk tím, že se pokoušejí co nejvíce zhodnotit svou práci, která je jejich jediným kapitálem, obstarávají tedy svůj osobní zájem, tak jak radí klasická liberální teorie, počínaje Adamem Smithem a konče Miltonem Friedmanem, která v tomto postupu vidí jediný způsob, jak pomoci společnosti jako celku. „Postarej se o sebe, nejlépe se tak postaráš o celek.“
Naopak členové vlády, nejvíce pak ministr zdravotnictví Heger, ale také překvapivě salonní konzervativecliberál prezident Klaus, se chovají velmi netržně až socialisticky, když lékařům předhazují jistou nezodpovědnost a hazardování se životy. Ministr Heger tím, že upozorňuje na potenciální katastrofální situaci způsobenou protestujícími lékaři na oddělení nevinných dětí v inkubátorech, a Václav Klaus tím, že upozorňuje na pochybnou odpovědnost lékařů k rodné zemi, která jim dala vzdělání a umožnila profesní růst. Na nic z toho se přece v moderním kapitalismu nehraje, nic z toho do tohoto systému nepatří.
Možná je ale všechno jinak a právě Hegerovo a Klausovo nenápadné vydírání lékařů, kteří se chovají přesně v souladu s principem fungování volného trhu, ironicky odhaluje důležité napětí, které lékaři ve svém boji za lepší ohodnocení záměrně využili. Je to napětí mezi povoláním a určitým druhem poslání. Lékaři svým protestem říkají: „lékařství je, jak všichni tvrdí, z hlediska trhu povolání jako každé jiné, tudíž musíte pochopit, že se snažíme chovat tržně“, ministr Heger a prezident Klaus naopak jako by naznačovali: „Nikoli, lékaři mají kromě obživy vybojované na trhu univerzální povinnost k pacientům a společnosti, v níž žijí, jejich práce nemá jen tržní pozadí, není obyčejným povoláním, nýbrž posláním.“
Lékařský protest vedený prostředky volného trhu a reakce na něj najednou odkrývají společenské souvislosti, které s trhem nemají vůbec nic společného, a dokonce nemají ani nic společného s primitivním dělením na kapitalismus a socialismus. Hegerův a Klausův nárok není z pohledu onoho napětí ani kapitalistický, ani socialistický, neboť (v tomto případě nejspíš nevědomě) vychází jednoduše z jakési obecně lidské pozice, která považuje starost o zdraví a záchranu života za jednu z prvních hodnot.
Není asi pochyb, že konflikt mezi vládou a lékaři ve výpovědi bude dál veden jako konflikt tržní, neboť vláda neustále odkazuje na nedostatek peněz, jež slibuje získat neurčitou reformou zdravotnictví, a lékaři své peníze prostě chtějí. Průběh boje, jak bylo snad patrné, ale rozkryl společné lidské pole povolání a poslání, z něhož by měla vyrůstat budoucí diskuse o rekonstrukci českého zdravotnictví.
Ba co víc, zdá se – ne, je to bezmála jistota – že ono nově objevené pole patří všem oblastem, jimž se ve světě dohromady říká veřejná služba. Vláda, která slibuje reformu veřejných služeb, se po konfliktu s lékaři už jen tak nemůže vrátit k ryze tržním východiskům. S přemýšlením o skutečných reformách musí začít právě v prostoru, který se rozevřel ve zvláštní identitě dvou pojmů – poslání a povolání.
Autor vede kulturní redakci České televize.