Od počátku 20. století, kdy z výrobních pásů Fordových továren sjely první fordky modelu T, běžící pásy stále více prostupují celou naši globalizovanou planetu.
Americký environmentální sociolog Allan Schnaiberg použil už v roce 1980 metaforu běžícího pásu, když se pokoušel vysvětlit příčiny ničení životního prostředí po druhé světové válce v západní Evropě a Severní Americe. Jeho koncept „běžící pás výroby“ (treadmill of production) je metaforou fungování moderní průmyslové kapitalistické společnosti, která nade vše upřednostňuje ekonomický růst.
Firmy, korporace i jednotlivci usilují o zisk. Nestačí ale pouze „nějaký“ zisk, vždy musí jit o ten maximální. Aby firmy dostály tomuto imperativu, musejí snižovat náklady. Akumulovaný kapitál ze zisku v převážné míře investují zpět do nových výrobních postupů a technologií, které nahrazují drahou lidskou práci. Nové technologie jsou ovšem zpravidla také náročnější na energii, suroviny, chemikálie, což má přímé environmentální důsledky. Větší nároky na těžbu přírodních zdrojů, ale také větší odpadovou zátěž životního prostředí.
Výroba a spotřeba
Každé nové kolo investic, každá otáčka běžícího pásu oslabuje postavení pracujících ve výrobě a zhoršuje situaci životního prostředí. V kapitalistické společnosti běžících pásů tak vyrábíme stále více zboží, potřebujeme k tomu stále více energie, stále více zdrojů a produkujeme stále více odpadů. Konsensus ohledně běžícího pásu je možný kvůli tomu, že zbytky a odpady z běžícího pásu jsou vypouštěny do ovzduší, do vody a jsou tak zespolečenštěny anebo ukládány do země kdesi ve třetím světě. Navíc i znečištění v průmyslových oblastech kapitalistických zemí je místními obyvateli tolerováno z obav před ztrátou pracovních míst. Obyvatelé Ostravska by o tom mohli vyprávět.
Běžící pás výroby roztáčí i běžící pás spotřeby. Schnaiberg polemizuje s obecně rozšířenou představou neoklasické ekonomie, spotřebitelé určují charakter výroby a ta jen uspokojuje poptávku. Naopak v kapitalistické společnosti běžícího pásu výroby jsou lidská přání a potřeby do značné míry formovány předem existujícími výrobními poměry. Naše „potřeby“ nových aut, mobilů, dovolených v zámoří a plných hypermarketů jsou sociálně konstruovány. Kdyby tomu tak nebylo, těžko by reklamní průmysl představoval jedno z nejlépe se vyvíjejících odvětví, které vlastně jen hladce promazává soukolí běžících pásů, aby jejich chod byl tichý a bezporuchový.
Vyráběné zboží je třeba také spotřebovávat v dostatečném tempu. Prostě jako na běžícím pásu. Vyrobit, prodat, nakoupit, spotřebovat, vyhodit, vyrobit… Běžící pás zrychluje, ekonomika roste, HDP se zvyšuje. Běžíme, stále rychleji, ale smysl běhu i běžícího pásu se již dávno vytratil.
Neviditelný loket
Neplatí ani, že bychom všichni na pásu běželi vedle sebe stejně rychle. Úzká elita si na pláži v Karibiku ani nevšimne, že se běžící pás pohybuje. Svědčí o něm pouze naskakující cifry na bankovních účtech. Servisní třída manažerů jen zvolna kluše, ale většina obyvatel běží a s vypětím sil se na pásu výroby snaží udržet. Každé nové kolo investic do nových technologií, každá otáčka oslabuje postavení pracujících, běžící pás výroby zrychluje a navíc se zužuje. Nové technologie, které mají snížit výrobní náklady, redukují pracovní místa. Na běžícím pásu výroby je tak čím dál větší strkanice. Neustále se zvyšuje konkurence a soutěživost. Mezi firmami to vede k monopolizaci trhů, kdy čím dál větší podíl na trzích ovládá čím dál menší počet korporací. Soutěživost mezi jednotlivci, doprovázená ideologickou propagandou, že každý je odpovědný jen sám za sebe a každý je strůjcem svého štěstí, vede ke korozi společnosti a rozpadu solidarity, jak sociální, tak například i mezigenerační. Ve společnosti běžícího pásu výroby je to spíše „neviditelný loket“ trhu, který rozhoduje o bytí a nebytí na běžícím pásu.
Jakkoli se to vše může jevit jako nevyhnutelnost, jde především o lidský výtvor. Z dnes již globalizovaného běžícího pásu profitují především akcionáři, investoři, manažeři korporací, kterým rozšiřuje jejich ekonomickou a politickou moc. Oproti tomu sociální, ekonomické a environmentální postavení pracujících a obyvatel spjatých s určitou lokalitou se zhoršuje. Přitom běžící pás paradoxně podporují. V rámci tripartity se na jeho podpoře shodnou všichni – zaměstnavatelé, protože chtějí maximalizovat zisk, představitelé státu, protože potřebují růst, i odbory, aby bylo na vyšší platy na běžícím pásu spotřeby. Dokonce i pracující, kteří byli v důsledku restrukturalizací a nových technologií shozeni z pásu neviditelným loktem, jej podporují v naději, že k nim po něm přijede i kousek blahobytu.
Hledání ztraceného smyslu
Důležitou součástí běžícího pásu tak jsou nejen výrobní poměry ve společnosti, ale i jeho myšlenková, někdo by řekl ideologická dimenze. Běžící pás podporuje určitou mentalitu, která považuje tvrdou práci, podnikání a činnost orientovanou na výkon – například v podobě vrcholového profesionálního sportu – za ctnost, jakkoli může být bez celospolečenského užitku nebo na úkor životního prostředí. Zkrátka pracujeme tvrdě, nejen abychom se udrželi nohama na běžícím pásu, ale také proto, že jsme přijali za svou představu, že tvrdá práce je ctnost.
Společnost běžícího pásu výroby a spotřeby tak není jen vnějším tlakem, kterému se musíme přizpůsobit, ale je to také tlak, který přichází zevnitř, z běžícího pásu, který jsme si zvnitřnili. Tvrdá práce orientovaná na výkon nám pomáhá udržet se prozatím na běžícím pásu výroby, ale zároveň pás zrychluje. To nutí lidi, aby pracovali usilovněji a více. Vnější a vnitřní běžící pás se navzájem podporují a jeden druhý zrychluje.
Stejně tak jsou provázány běžící pásy výroby a spotřeby. Říká se, že tvrdou prací se dosahuje zisku. Obě tyto ctnosti se často demonstrují okázalou spotřebou a okázalým plýtváním. Chceme zisk, abychom konzumovali více, a okatě konzumujeme, abychom demonstrovali zisk.
Ctnost tvrdé práce nám umožňuje nejen neustále běžet na pásu výroby, ale zároveň odůvodnit nerovnosti ve spotřebě. „Každý je strůjcem svého štěstí.“ Ocitáme se v kruhu: běžící pás výroby vytváří sociální nerovnosti, které pohánějí běžící pás spotřeby, který vytváří zase další nerovnosti, které zpětně zrychlují výrobní pás. Uháníme (jak) o život a ptát se v takových časech po smyslu našeho běhu je vskutku subverzní čin.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.