Ústavní soud bývá kritizován za to, že se příliš plete do politického boje. Prezident Klaus i jiní, současní členové ODS ho už několikrát označili za třetí komoru parlamentu, jako by si ani nepamatovali, jak na začátku devadesátých let právě konzervativní liberálové zdůrazňovali, jak důležité je oddělení moci zákonodárné a soudní, která politickou moc kontroluje a vyvažuje. Dnes je pro konzervativního liberála soud, zejména ten ústavní, překážkou hladkého politického provozu, brzda demokracie, což je jeden z nejpodstatnějších, bohužel méně zdůrazňovaných posunů posledních dvaceti let.
Počet politických stížností mířících k Ústavnímu soudu skutečně roste. Sociální demokracie je nezakrytě využívá jako specifickou formu politického boje. Každé takové stání, při němž jsou zpovídáni politici jako svědci, ale nakonec přinese důležitá zjištění o politickospolečenském systému, v němž žijeme.
Probírání stížnosti proti vyhlášení legislativní nouze při schvalování státního rozpočtu na rok 2011 a sociálních zákonů s ním souvisejících například odhalilo zvláštní přístup k instituci výjimky. Předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová sama přinesla seznam příležitostí, při nichž sněmovna jednala v režimu legislativní nouze. Bylo jich během osmnácti let 27! Opticky se tedy zdá, že Česká republika žije v nějakém neustálém ohrožení, protože v paragrafu 99 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny se praví, že stav legislativní nouze může předseda či předsedkyně sněmovny vyhlásit „za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody“.
Výjimečné ustanovení zákona, určené pro mimořádné situace, se tedy využívá zcela běžně, a to zkrátka vždy, kdy se to hodí. Z výjimky – jak už se v českém politickém prostředí stalo zvykem – vyrostlo pravidlo. Pozoruhodné přitom je, že jedním z nejčastějších použití je centrální politická událost roku, schvalování nejdůležitějšího zákona – státního rozpočtu, kdy byla legislativní nouze nasazena do boje za zájmy republiky už několikrát, mimo jiné loni i předloni. Jen loni na podzim pro ni nehlasovali poslanci ČSSD, zatímco předloni ano.
To je další důležité zjištění z jednání Ústavního soudu. ČSSD bojuje proti způsobu, jakým koalice prosadila sociální zákony nutné pro snížení výdajů rozpočtu a udržení odhlasovaného schodku, rok předtím ale pro úplně totožný postup, takzvaný Janotův balíček, hlasovala jako jeden muž. Co se mezitím změnilo? Rozložení politických sil. Tehdy vládla téměř politicky neutrální Fischerova vláda, dnes je u moci pravostředová, konzervativněpopulistická koalice.
Stav legislativní nouze tedy není chápán jako principiální institut, nýbrž jako gumové pravidlo, které se využívá ryze účelově. ČSSD v tom není sama, úplně stejně k věci přistupuje ODS. Premiér Petr Nečas ještě 26. října říkal, že „stav legislativní nouze je nepravděpodobný, jeho použití je nevhodné“, 29. října vysvětloval, že „republice by jinak hrozily velké hospodářské škody“. Paragrafy zákona, jakkoliv jde „jen“ o jednací řád sněmovny, se v Česku využívají podle toho, jak se hodí. Neúcta k zákonu, o níž politici namluvili hodiny a hodiny, začíná právě tady (u nich), kde se nepřemýšlí, co zákon říká, ale co by říkat mohl právě teď, když ho, chtě nechtě, musíme nějakým způsobem vzít na zřetel, protože bez zákona to v právním státě nejde. Pak to ovšem není právní stát, nýbrž podivná hra na právní stát, který musí Ústavní soud, chceli ještě něco zachránit, ostře utnout.
Vůbec nejzajímavější byly výpovědi politiků v kauze vyhlašování stavu legislativní nouze ve chvílích, kdy měli vysvětlit, jakým způsobem naplňují kvantitativní parametry zmiňovaného odstavce 1, § 99. Jak zjišťovali rozsah možných škod, jež v dikci zákona naznačuje slovo značné ve spojení s hospodářskými škodami, nebyli s to vysvětlit ani Miroslava Němcová, ani Bohuslav Sobotka. Trapnost visela ve vzduchu: Sobotka směšně kličkoval, když ve „smyčce přiznání“ opakoval věty, které už předtím řekl, aby tak získal čas na rozmyšlenou. Němcová se odvolávala na vysvětlení vlády, která se zase odvolávala na ratingové agentury, přičemž pravda je taková, že vláda předvídala negativní kroky ratingových agentur, ale neměla k tomu jediné tvrdé datum.
Předsedkyně Poslanecké sněmovny si první odstavec § 99 jednacího řádu, v němž se praví, že „předseda Sněmovny vyhlásí na návrh vlády stav legislativní nouze na určitou dobu“, vysvětlila tak, že předseda sněmovny nemá nijak zkoumat, zda situace je či není výjimečná, protože jeho povinností je poslechnout vládu. Není divu, že paní Němcovou mnozí členové ODS považují za ideální kandidátku na prezidentku, protože takovou „politickou osobnost“ by neměli problém řídit ani na Hradě.
Ústavní soud ve věci stavu legislativní nouze teprve rozhodne. Konečný verdikt, jak bylo již řečeno, je důležitý pro zodpovězení otázky, zda právní stát ještě může existovat. Podstatnější ale je, že se právo před soudem a dokonce před televizními kamerami začíná ze suchého, přísně formalizovaného textu proměňovat v živé dění. A kde žije právo, kde se o právní výklady lidé ostře bijí, žije i naděje, že celé to smolení paragrafů na papír bude mít i nějaký praktický životní dopad. Chvála Ústavnímu soudu!
Autor vede kulturní redakci České televize.