klimatická změna
#15/2017

Stíny pražského chodce

Nad kafkovskými eseji Johannese Urzidila

Soubor esejů To byl Kafka od Johannese Urzidila vychází po padesáti letech od svého vzniku. Nenarazíme zde na překvapivé interpretace ani na nové informace z Kafkova života, přesto kniha dokáže upoutat. A to především přesvědčivou silou autorových vzpomínek.

Soubor textů To byl Kafka (Da geht Kafka, 1965; 1966) od pražského rodáka Johannese Urzidila (1896–1970) podle názvu nabízí odpověď na otázku, kdo byl Franz Kafka. Soubor jedenácti esejů (dvanáctý je smuteční Řeč na rozloučenou, kterou Urzidil pronesl při vzpomínkové slavnosti krátce po Kafkově smrti) vznikl převážně v první polovině šedesátých let, tedy na počátku kafkologických mánií. Urzidil črtá Kafkův portrét minimálně z trojí perspektivy a vzájemné prolínání různých autorských hledisek vnáší do textu půvabné, leckdy možná lehce komické, ale čtenářsky rozhodně atraktivní napětí.

 

Ironický pražský démon

Pozice pražského rodáka, svědka a účastníka pražského kulturního života se prolíná s pohledem Kafkova přítele a s ambicí uchopit tyto vzpomínky též coby spisovatel, čtenář a interpret Kafkova díla. Právě v rovině interpretační je Kafkův portrét nejfádnější a předvídatelný (zčásti ovšem kvůli téměř půlstoletému odstupu). Urzidil deklaruje identitu tvorby s životem, neboť „styl je člověk, a tedy ani dílo není možné od něj oddělit“. Podobně jako Max Brod zdůrazňuje teologický rozměr Kafkova díla, jako refrén se napříč eseji nese věta z Kafkova deníku „psaní je forma modlitby“. I tam, kde Urzidil opouští pozici interpreta a podává svědectví coby Kafkův známý, se text proměňuje v jakousi kanonizační legendu: „Jeho nevšední osobnost neměla sice přímo auru ‚světce‘, ale magnetickou sílu, která přítomné a všechny, co s ním hovořili, samovolně povznášela na vyšší úroveň, a byla možná – dá­li se to tak říci – ‚svatá‘ v tom smyslu, že si v Kafkově přítomnosti nikdo netroufl říct něco ‚obyčejného‘.“ Kafka se v této rovině stává jakýmsi pražským přízrakem, démonem, jenž sice „nebyl pravidelným návštěvníkem kaváren, když už ale přišel, výrazně ovlivňoval celou společnost, aniž by hovořil, takže vznikal pocit, že je přítomný neustále, což se svým způsobem v duchu skutečně dělo“.

Urzdilův Kafka je všemi milovaný („neexistoval jediný člověk, který by ho znal a neměl ho rád“) mlčenlivý stín pražských ulic, z něhož vyzařuje „posilující a přitakávající síla“, již náhodné setkání na pražských chodnících navozovalo mystickou atmosféru, neboť „už jen odpověď na pozdrav měla přídech zvláštního zážitku“. Urzidilovy vzpomínky prostupují vzpomínky jeho známých a příbuzných, například Friedricha Thiebergera, bratra Urzidilovy manželky, který Kafku učil hebrejsky. I tato událost má teologický rozměr: „Kafkovo studium hebrejštiny bylo bezesporu především hledáním světa s pevnými základy, tudíž světa s budoucností, ale i hledáním posvátného, které se vytratilo z evropského života; touha po boží blízkosti, touha po zákonu, neboť jazyk písma je jedinečný bezprostřední lidský element, v němž lze ideu Boha přibližně prožít.“

Urzidilův Kafka působí sice jako světec, ale v žádném případě jako mučedník. „Kafka tvořil s chutí,“ zdůrazňuje se tu. Téměř každý z esejů odlehčuje Kafkovu mystickou aureolu jeho smyslem pro ironii, která funguje jako jediná účinná obrana vůči strachu, jenž provází „ustavičné hledání obsahu symbolu“. Urzidilova reflexe – často nerozlišujíc interpretační odstup a osobní paměť – odhaluje celou škálu kafkovské ironie. Nejen ironii jako obranu, ale i jako výraz soucitu nebo úžasu nad každodenností či naopak hrůzy ze zevšednění neobvyklého. Téměř nepozorovaně se dostává k její podstatě: „Kafka říkal ironicky i něco ironického, ne aby to zdůraznil, ale aby to neutralizoval.“ Urzidil se pokouší zachytit Kafkův tón hlasu, podobu jeho „neodolatelného prosebného a poněkud bezmocného úsměvu“.

 

S magickým městem v žilách

Urzidil, mimo jiné autor Pražského triptychu (Prager Triptychon, 1960, česky Mladá fronta 1997 v překladu Boženy Kosekové), si klade otázku, jak je možné, že německá literární tvorba byla v desátých a dvacátých letech tak silná a originální právě v Praze. Ve snaze postihnout specifického genia loci Prahy, nejen literární, působí Urzidilovy eseje asi nejintenzivněji. Čteme o „dostředivé působnosti celých Čech“, „konfliktní symbióze“ českého, německého, židovského a rakouského živlu. Urzidil zmiňuje i specifickou podobu pražské literární němčiny, analýza tohoto „jazykového ostrova“ má sice daleko k filosofickým a lingvistickým souvislostem, které známe z Deleuze či Flussera, ale díky nostalgické příměsi osobní vzpomínky se nám podaří zaslechnout specifický přízvuk Franze Kafky či zásadní rozdíly mezi malostranskou a staroměstskou němčinou. Na atmosféře „pražského alchymického tavicího kotlíku“ se podílí muzikálnost Čechů, Urzidil evokuje Prahu coby město vypravěčů, „magických realistů“, „spisovatelů s exaktní fantazií“, sám se proměňuje v pomyslného alchymistu, který vlévá Kafkovi město do žil („Kafkova próza je prosycena Prahou.“) a Kafku rozpouští v městských ulicích („Prahu chutnáme na jazyku každým napsaným řádkem.“). Pokouší se vidět Kafkovo vidění, když s ním prochází ze Staroměstského náměstí přes Karlův most do Zlaté uličky, ožívá „golemovská mystika“, Praha se jeví jako město homunkulů, magických sil proměny a Kafkův magický realismus („Magie je abstraktním vrcholem vystupňovaného realismu.“) najednou dostává nový kontext.

Pražská podobizna Kafkova nesměřuje k portrétu mága či esoterického mystika (od meyrinkovské mystiky se Urzdil – i Kafka – distancuje), ale spíš k básníkovi drobných věcí: „Imanentní pražské poznání – láska k nenápadným drobnostem – jemnost, trpělivost, mírnost tvoří podstatu věcí, které mu přinášejí radost, a stále ji zobrazoval v hrozivém, často burleskním kontrastu s rozpolceností lidí (v tom je blízký Homérovi).“

 

Mezi Chagallem a přírodními národy

V eseji Vita brevis, ars longa se Urzidil věnuje poměrně zřídka zmiňovanému Kafkovu vztahu k výtvarnému umění a naznačí řadu zajímavých podnětů – například problematické vnímání vizuálního a figurativního umění v kontextu židovské kultury. Snaží se naznačit i Kafkovy umělecké preference – asi nás nepřekvapí, že si cenil Františka Bílka, ale že obdivoval Myslbekova svatého Václava, zatímco Šalounův Hus se mu „jevil průměrným“, může trochu mást a vzbuzovat potřebu analýzy Kafkova vkusu, do čehož se naštěstí Urzidil nepouští. K nejzajímavějším pasážím ale patří momenty, kdy Urzidil analyzuje Kafkovy vlastní kresby. Zmiňuje jejich souvislost a podobnost s tvorbou Marka Chagalla či skripturální povahu Kafkových kreseb: „Piktogramy postav primitivních afrických kmenů, jejich rozhodný a rázný pohyb tvoří symbolické písmo, a tím logicky zaujímají středové místo mezi slovem a obrazem.“

Ostatně Kafkovy kresby v pravidelném rytmu doprovázejí české vydání Urzidilových esejů a podstatným způsobem dotvářejí vyznění textu a fyzicky zpřítomňují svého autora. Negativy sešitových kreseb díky Urzidilovi nutí k interpretaci – nejen jako iniciály předznamenávající jednotlivé kapitoly – štíhlé rozpohybované figury vizualizují většinu kafkovských témat; metafory procesu, proměny, zápasu, postavy klaunů balancujících na špičkách, lační pijáci, bojovníci, spáči a zlomené žebříky.

Vzhledem k velkému zpoždění, s jakým se Urzidilův text dostává k českému čtenáři, a množství kafkovské i kafkologické literatury, která byla od té doby napsána, příliš „skandálních novinek“ a interpretačních podnětů čekat nemůžeme. V něčem je ale přece jen Urzidilův portrét unikátní. Můžeme k němu přistupovat jako ke knize o vzpomínání, o nostalgickém návratu k něčemu, co není. Urzidil píše kafkovské eseje s časovým, prostorovým i kulturním odstupem. Fakticky je jeho vzpomínání dost nespolehlivé – Kafka je čtyřicet let po smrti, on sám žije přes dvacet let v emigraci. Ani osobní vzpomínky nevycházejí z osobního přátelství, kterým zaštiťuje svou spolehlivost a objektivitu Max Brod, spíš ze snahy zachytit stín jednoho pražského chodce (Urzidil byl sice nejmladším členem kavárenského spolku, ale jak víme, Kafka vlastně do kaváren moc nechodil), vzdát hold spisovatelskému vzoru, jehož význam se rekonstruuje retrospektivně. Urzidilovo psaní si je však tohoto těkající povrchu (i stesku) vědomo. Kdo je tedy Franz Kafka? Silueta, ne nepodobná postavám z jeho kreseb, které však malíř Urzidil doplňuje chybějící pozadí. A právě v tomto „zá­tiší“ je největší síla. Co na tom, zda hlína z Kafkova hrobu měla skutečně takovou konzistenci a Kafkova chůze zněla zrovna v tom tónu, důležité je, že nás přesvědčí síla vzpomínání, jež neskrývá stesk ani dojetí nad sebou samým.

Autorka je bohemistka.

Johannes Urzidil: To byl Kafka. Přeložila Jana Zoubková. Dokořán/Máj, Praha 2010, 192 stran.