Britská veřejnoprávní média připravila pro letošní rok cyklus Books on the BBC (bbc.co.uk/tv/seasons/books, videa bohužel z českých adres nejsou dostupná), jehož součástí je i řada při té příležitosti nově vytvořených filmových a seriálových adaptací knih, besedy s autory i tematické dokumenty. Ani to snad nemá smysl lacině srovnávat s naší veřejnoprávní televizí, její přínos leží naprosto jinde: kromě nepopsatelné dramatické tvorby, která hrozícímu zubu času odolává tím, že stále točí jako ve „zlatých sedmdesátých“ (kdo by snad neochvějně toužil poznat protichůdné přístupy, nechť si za domácí úkol srovná třeba loňského Sherlocka od BBC Wales se Znamením koně), spočívá totiž v netradiční, zábavnou formou realizované investigativě, kterou však ostatní média leckdy trestuhodně opomíjejí. Ještě že má Česká televize svůj zpravodajský pořad Události, jinak by se nepozorný divák snad ani nedozvěděl, jak dopadla Autoškola národa (27. 2.). Sledovali jste předchozí večer něco jiného? To přece nevadí, Česká televize vždy ráda v hlavní zpravodajské redakci upozorní na to, co nového, převratného dokázala. Třeba když natočí dokument (7. 2.), dotočí seriál (3. 2.) nebo se chystá v přímém přenosu předat ceny (23. 2., 5. 3.).
Jeden z výše zmiňovaných pořadů BBC byl věnován tuctu nejlepších nových prozaiků. Obdobných seznamů se v anglofonním světě v posledních měsících urodilo hned několik, počínaje „20 under 40“ amerického New Yorkeru a nejlepšími španělskojazyčnými autory nedávného vydání časopisu Granta konče. Proklamovaná reprezentativnost je jistě pokaždé jen reklamní vějičkou, nic to však nemění na tom, že zájemcům o soudobou prózu nabízejí tyto soupisy užitečná vodítka. Škoda, že se o něco takového nepokoušejí i naše média – ať už ta všeobecná nebo přímo kulturní. Těžko se tomu ale divit, hledání tuctu dobrých nových prozaiků by mohlo v českém prostředí stát mnoho sil a odříkání s výsledkem značně nejistým. I kdybychom se vzdali požadavku novosti, nebyla by situace o mnoho příznivější (což se ukazuje například na nominaci Strážců občanského dobra Petry Hůlové na Magnesii Literu).
Alespoň jeden takový osobní „seznam“ bez jakýchkoli ambicí na objektivitu přesto nabídnu: pět anglicky píšících prozaiků posledních dvaceti let, kteří, ačkoli představují ve svých domovských literaturách výrazné a vlivné autorské osobnosti, stále ještě čekají na svou premiéru v českém jazyce. Anglofonní próza ukrajuje jistě nejobsáhlejší díl domácí překladové produkce, ve svém zaměření na nejnovější tituly široce chápaného „středního proudu“ fikce však nakladatelé nadále opomíjejí některé alternativnější přístupy k vyprávění, jež nabízejí například Edward St Aubyn, David Peace, James Kelman, Adam MarsJones a David Foster Wallace. Tito autoři nezřídka konstruují své prózy v jazykově výrazně aktualizovaných stylových varietách (například žánrové romány Davida Peace s radikálním jazykovým zachycením vjemů a nálad), fascinují precizním zachycením dialektu (Glasgow Patter neboli glasgowština Jamese Kelmana), strhujícími opusy nebývalého rozsahu, který umožňuje extenzivně postmoderní rozkročení (David Foster Wallace v Infinite Jest, Nekonečný žert, z roku 1996), či intimně minuciózní hrou s charakterem v limitním prostoru (zábavný sériový románkaleidoskop, viz Pilcrow a Cedilla Adama Mars-Jonese).
Nemám to českým vydavatelům za zlé, knižní trh je přesycený, doba je zlá a zatím se zdá, že bezlepkovou knihu ze syrových ryb vyrobiti nemožno. Raději než po překladově náročných experimentálnějších prózách nejistého čtenářského ohlasu tak nakladatelé pochopitelně sahají po komerčně jistějším čtivu v češtině již usazených autorů. Spíše by to měla být prosba. Zkuste to s námi. Za sebe slibuji, že ochotně vyměním dalších pět Palahniuků za jednoho Fostera Wallace (překladatele prosím nejlépe ponechat, zvládl by to skvěle). Kompletní sadu Rothových pozdních krátkých románů opustím pro jediného Jamese Kelmana, třeba Bookerem oceněné How Late It Was, How Late, Jak pozdě bylo, jak pozdě, 1994. Celého Toma Robbinse dám tomu, kdo nabídne nejvíc, a Yanna Martela daruji dobrým lidem, kteří se ho ujmou a slíbí, že už od něj nikdy nic nevydají. Pokud bychom už v budoucnu nemuseli přijít do kontaktu s textem, jako jeho Beatrice a Vergilius, byla by to ta nejlepší veřejná služba.
Autor je bohemista.