Arabskými zeměmi se valí souběh nepokojů, který řádně zaskočil jak zdejší režimy, tak jejich partnery a protivníky v jiných částech světa.
Frustrace z neutěšených životních podmínek, všudypřítomné korupce a absence perspektivy se v podobě demonstrací a protestů projevuje v arabských zemích dlouhodobě. Tentokrát však potupný útěk tuniského prezidenta a jeho kleptokratických příbuzných, přenášený téměř živě panarabskými televizními kanály, zahájil řetězovou reakci, jež vedla k pádu Husního Mubáraka a povstání proti vůdci Libyjské revoluce a její potenciál se zjevně zdaleka nevyčerpal. Podle řady arabských i jiných komentářů se jedná o nezadržitelnou demokratickou vlnu, která rozbila pověst arabských mas coby pasivních a snadno ovladatelných poddaných.
Osamocené Tunisko
Při bližším pohledu se ovšem výsledek jeví o poznání problematičtěji. Nepochybného úspěchu bylo dosaženo v Tunisku, které stálo na začátku zmíněné vlny. Postupně zde dochází k demontáži mocenských struktur starého režimu, jejichž příslušníci byli i přes vytrvalý odpor nuceni vyklidit z velké části pole. Bezpečnostní situace v zemi je přitom stabilizovaná a i další faktory dávají naději na úspěšný přechod k demokratičtější formě vlády. Ekonomika je v dobrém stavu a občanská společnost disponuje politickými stranami a dalšími organizacemi, které přežily desítiletí Burgibovy a Ben Alího autoritářské vlády.
Egypt se nachází ve zcela jiné situaci. Je třeba si uvědomit, že Husní Mubárak byl v době svého vynuceného odchodu těžce nemocný muž, který s vědomím blížícího se konce usiloval o jediný politický cíl, kterým bylo zajištění nástupnictví pro jeho syna Gamala. Tato snaha narážela již delší dobu na odpor špiček ozbrojených sil, které byly páteří režimu už od nástupu Násira a z nichž pocházel i samotný Mubárak. Právě armáda stála za Mubárakovým odchodem a pod hlavičkou Nejvyšší rady ozbrojených sil převzala nad nejlidnatější arabskou zemí vládu. Statisíce lidí, kteří se svolávali po sociálních sítích na náměstí Tahrír, vytvořili krásnou a fascinující kulisu, které však cynické převzetí moci armádou ani nebylo hodno. Pozitivní samozřejmě je, že postoje ozbrojených sil a protirežimních demonstrantů byly v klíčové fázi ve shodě, čímž se zabránilo zbytečnému krveprolití. De facto došlo k urychlenému vyřešení problému nástupnictví, který by stejně nastal nanejvýš v řádu měsíců. Lze očekávat, že armáda bude chtít výkon moci předat civilnímu subjektu. Nedávné referendum o ústavních změnách bylo evidentně prvním krokem tímto směrem. Je však nepravděpodobné – a kosmetická podoba ústavních změn tomu nasvědčuje –, že armáda se vzdá veškerého vlivu a bude iniciovat přechod k plnohodnotné demokracii. Dosavadním egyptským spojencům současná situace nepochybně vyhovuje. Na tvářích západních politiků, kteří si nyní podávají dveře v káhirských kasárnách, se zračí nepochybná úleva a spokojenost. Ať již bude novým vládcem Egypta kdokoliv, bude jen těžko plnit očekávání demonstrantů z náměstí Tahrír a zbytku egyptské populace. Země se potýká se strukturálními společenskými a zejména hospodářskými problémy, které nepůjde řešit „pouhým“ vymýcením korupce a nepotismu.
Skutečné změny?
Nezpochybnitelným výsledkem arabské revoluční vlny je, že zdejší vládci se ocitli pod skutečně nebývalým tlakem. Řada z nich se snaží reagovat obnovením společenské smlouvy s obyvateli, což je v zásadě pozitivní jev. Alžírský prezident i marocký a jordánský král slíbili omezené politické a ekonomické reformy, zatímco jejich saúdský kolega rozdává svým poddaným hrsti petrodolarů.
Ne všude se však daří dospět k dohodě. Bahrajnský režim rozehnal pokojné šíitské demonstranty silou s bratrskými arabskými tanky v zádech. Je nyní obtížné posoudit, zda zdejší demonstranty skutečně podporoval Írán, jak se domnívají arabské státy Zálivu. Kdyby to byla pravda, zahrával by si Teherán s ohněm. Z pouličních demonstrací, které ostatně tamní režim před více než třiceti lety vynesly k moci, má jednoznačný respekt. Situace se nebezpečně dramatizuje v Jemenu, kde se začíná štěpit armádní velení. Ve zdejším kontextu jde jen obtížně předpokládat, že by pád režimu mohl proběhnout klidným způsobem. Země se již nějakou dobu nachází ve stadiu rozkladu a stát jen těžko uplatňuje svou moc na většině území. Ekonomická a bezpečnostní situace je alarmující a mezi lidmi se nachází velké množství zbraní.
I přes dramatické záběry, jejichž prostřednictvím je arabská revoluční vlna předkládána televizním divákům, lze konstatovat, že ke skutečné změně režimu zatím došlo, či lépe řečeno stále dochází, pouze v Tunisku. Jak již však bylo řečeno, nelze vyloučit další otřesy, přičemž velmi pravděpodobně bude zasažen přinejmenším Jemen.
Záměrně poněkud stranou byla ponechána situace v Libyi. Zde „arabská revoluce“ nejprve rezonovala v tradičně odbojné Kyrenaice na východě země. Postupně však situace v důsledku dlouhodobého oslabení formálních i neformálních mocenských nástrojů režimu degradovala do stavu, který splňuje i velmi konzervativní definiční kritéria občanské války. Vítězství Kaddáfího bizarního režimu lidových výborů se ještě v polovině března zdálo nevyhnutelné. Situace se změnila v důsledku rezoluce Rady bezpečnosti a následné letecké kampaně západních států. I bez ohledu na intervenci však může krize mít jen tři vyústění: vítězství Kaddáfího, jeho absolutní porážku či zakonzervování stavu rozdělení země a občanské války. Pád režimu se zdá nejvíce sexy vyústěním, je ale na místě se obávat, že na korbách obrněných vozidel přijede do Tripolisu leckdo, jen ne armády přesvědčených demokratů.
Nejen v souvislosti s Libyí se nabízí otázka, jaké bude mít současné dění v arabských zemích dopady pro Evropu a zbytek Západu. Prozápadní politika řady zdejších režimů není ve většině případů (s výjimkou některých států Zálivu) u obyvatel příliš oblíbena. I tam, kde vládci své postavení udrží, budou velmi pravděpodobně nuceni alespoň k částečnému přehodnocení své zahraniční politiky. Saúdská Arábie, Egypt a Jordánsko přitom dlouhodobě vydávali značný politický kapitál na podporu západní politiky, zejména v oblasti mírového procesu. Výměnou sice dostávali hmotnou či vojenskou pomoc, u svých obyvatel si však vysloužili obrázek hlupáků účastnících se chytré izraelské hry na zdržovanou za bezmocného přihlížení americké administrativy. Pro další pozici Západu bude nepochybně klíčový i výsledek jeho libyjské intervence a toho, jak ji pojmou arabské země.
Mírní islamisté
Za oslabení pozice Západu by bylo nepochybně považováno posílení islamistů. Lze ho do jisté míry čekat tam, kde proběhne alespoň nějaká forma liberalizace (tedy v Tunisku a možná v Egyptě). Islamisté se však za současné situace nikde neprojevili jako relevantní revoluční síla. Mnoho lidí žije pod dojmem alžírského traumatu ze začátku devadesátých let, kde Islámská fronta spásy hrozila ovládnout parlament. Tamní voliči islamisty podporovali v naději, že se zbaví zkorumpovaného režimu. Islamisté však při protirežimních událostech v Tunisku a Egyptě zcela absentovali. Nepochybujme, že cílem řady, byť umírněných islamistických hnutí je získat moc či se na ní podílet. Sami se však obávají alžírského scénáře, kdy byli islamisté za potlesku Západu zcela rozprášeni. Proto nyní vystupují velmi mírně a kupříkladu v Egyptě vezmou Muslimští bratři pravděpodobně zavděk kooptací ze strany režimu. Je rovněž třeba připomenout, že v řadě zemí islamisté na legálním politickém životě země již participují (např. v Jordánsku či Maroku) a jejich vzorem se do velké míry stala spíše turecká AKP než živořící palestinský Hamás či zmíněná Islámská fronta spásy.
Autor je spolupracovník redakce.