Když roku 2005 vystoupil na festivalu ve Victoriaville věhlasný freejazzový saxofonista Anthony Braxton spolu s michiganskými noisery Wolf Eyes, bylo to vnímáno jako hudební senzace svého druhu, jaká se musí čas od času udát, aby si hudební fanoušek sledující, jak na sebe narážejí dva rozdílné kontexty a otírají se o sebe, prožil rozkoš z transgrese. Jenomže víme, jaké důsledky většinou obdobná překračování žánrových tabu mívají. Explodují ohromnou silou, a vzápětí pomalu vyhasínají, až odejdou úplně a ztratí se v kanále času. Občas ovšem věci naberou poněkud jiný směr a ve zlomku sekundy zrozený nápadkuriozita zapustí kořeny do skutečnosti a počne jí zmítat. Výboj nutící k jednání říká něco velmi podstatného o situaci, v níž se nacházíme. Ve zmiňovaném případě tedy o pozici free jazzu, noisu a jejich vztahu k institucionálním mechanismům hudebního umění.
Ta nejradikálnější a zdánlivě subverzivní tvorba je zároveň také artiklem, který nabývá vysokou tržní hodnotu. Jednoduše, subverze prodává. Free jazz se ze své radikální a očistné etapy vypracoval do poměrně zkostnatělého stroje na produkci neproblematického umění, jehož „radikalita“ stvrzuje demokratický základ západoevropských společností. V šedesátých letech dokázal rozvolnit a zproblematizovat jazz, jenž se tehdy stal útočištěm snobismu a spíše kastovním atributem nežli médiem sdělení či prožitku. Jeho současným problémem je samotné slovo free. Ačkoliv se sám vymezoval proti pojímání jazzu jako středostavovské kratochvíle, nezáměrně ustanovil soubor jasně rozpoznatelných znaků, díky nimž se definuje jako žánr. V čem vlastně spočívá překonávání mezí hudebních nástrojů, posledních chuchvalců stylových postupů, jež ovlivňují samotnou improvizaci?
Braxton s Wolf Eyes při společném vystoupení, jehož záznamem je deska Black Vomit, demonstrovali, jaká potencialita dřímá v rozkladném pohybu jazzu a noisu. Vyvstala celá řada otázek, s nimiž se hudební scéna musí konfrontovat. Jedním z původců tohoto decimujícího pohybu, jejž můžeme zastřešit nálepkou kazetový noise free jazz, byl John Olson z Wolf Eyes. Společně s Danielem Dlugosielským a Holly Youngem (Cardboard Sax) v roce 2007 nahráli desku Cut Out Sax, která odstartovala celou sérii nahrávek volných improvizací, v nichž hraje ústřední roli saxofon zefektovaný s takovou mírou deformace, díky níž se stává akusmatickým zvukem.
Právě Daniel Dlugosielski vede label Excite Bike, kolem něhož se sdružuje hned několik projektů s umanutou vizí osvobodit free jazz od upjatosti a naplnit jej etickými požadavky noiseové scény. Body Morph, Uneven Universe či Wasteland Jazz Unit zpochybňují běžnou představu free jazzu, v níž je zakódováno poselství: čím frenetičtější změny temp, tím větší svoboda výrazu.
Produkce Wasteland Jazz Unit má stále ještě blízko nejradikálnějším formám freejazzové improvizace a zároveň i noiseové afirmace hysterických stahů věku úzkosti. Ze zmíněných projektů klade také nejvíce důraz na „živé“ hraní, v němž mají ústřední roli nástroje a hranice vycházející z jejich konstituce. U Body Morph a Uneven Universe již slyšíme rezignaci na extrémní hlukové projevy, nebojí se ztišit, zpomalit, uvolňují saxofon od navyklých jazzových šablon a zároveň se nezdráhají výrazně modulovat jeho zvuk pomocí analogových efektů.
Už ve čtyřicátých letech Pierre Schaeffer hledal fenomenologicky uzávorkovaný zvuk, jenž by negativně odhalil zdroje naší recepce hudby ve vizuálním vnímání slyšeného. Problém nastolený teorií a praxí musique concrète se v současnosti vynořuje v mnoha podobách. Jednou z nich je free jazz a jeho apropriace americkou noiseovou scénou. Důvodem toho, proč zřejmě nebude ještě dlouho považován kazetový noise free jazz za součást žánru, je zažitá představa, v níž je jazz spojen se skutečným fyzickým úkonem hraní a zvuk konvenuje pohybům hráče. Paradoxně je tak schopný držet si zneklidňující vzdálenost od uměleckého provozu, jenž by ho vstřebal a převedl na Stejné v laboratoři obranných mechanismů pozdně kapitalistické společnosti.
Autor je hudební publicista.