Po líbánkách

Nová situace pražské komunální politiky

Nové vedení hlavního města chce posílit kontrolní mechanismy při zacházení s veřejnými prostředky. Problémem ale nejsou jen finanční uniky, neprůhlednost veřejných zakázek a korupce. Je třeba jít ještě o krok dále a důsledněji prověřovat, na co a jak efektivně jsou peníze vynakládány.

Před šesti lety se v českých médiích objevovaly titulky: „Nejlepší ve způsobu vyjadřování je Pavel Bém“, „Bém nevyloučil případnou kandidaturu na předsedu ODS“, „V čele žebříčku se stále drží Pavel Bém“. Od té doby se něco pokazilo. Jak dnes každý ví, pražská vláda Pavla Béma se stala celostátním symbolem pro korupci a plýtvání. Po tlaku ze strany veřejnosti a nevládních organizací byl jeho nástupce Bohuslav Svoboda nucen přislíbit, že bude pražská radnice efektivnější a transparentnější. Po roce v úřadu se 1. prosince primátor sešel se zástupci různých iniciativ, aby zhodnotili první rok pobémovské éry. Očekávalo se, že Svoboda, jehož mnozí považovali za fíkový list starých struktur, zažije při diskusi horké chvilky.

 

Šťastné ztotožnění

Několik dní před akcí však došlo k velkým změnám. V aule Filozofické fakulty to vypadalo, že se Svobodovi jeho riskování vyplatilo. Třebaže musel čelit řadě kritických poznámek panelistů i lidí v publiku, viditelně si užíval aury muže, který všechny překvapil. „Sám jsem si tuhle práci vybral, tak si nestěžuji,“ prohlásil. I když se vyjadřoval skepticky ohledně možnosti otevírat staré skandály, načrtl několik zásadních kroků k transparentnější správě hlavního města. Zároveň přivítal konkrétní návrhy občanských iniciativ: „Obdržel jsem seznam požadavků sepsaný pražskými iniciativami, ve kterém žádají šest konkrétních bodů od vedení radnice. S těmito kroky se neztotožňuji pouze já, ale i radní za ODS. Proto nevidím důvod, proč by nemohly být zařazeny do programového prohlášení nové rady, které bude přílohou koaliční smlouvy. Samozřejmě, pokud s tím bude koaliční partner souhlasit.“

Diskuse na Filozofické fakultě se zaměřovala především na to, jak lépe kontrolovat veřejné výdaje. Ve světle excesů Bémova primátorství se zdá pochopitelné, že se nejen nový vládce města, ale i moderátor Jindřich Šídlo a mnozí lidé v publiku nejvíce zajímali o průhlednost veřejných zakázek nebo kontrolní mechanismy. Díky tlaku veřejnosti, odhodlání nového primátora a v neposlední řadě také kvůli nedostatku peněz v městském rozpočtu se zdá, že se zvyšuje šance, aby se Praha naučila lépe hospodařit.

 

Spousta tunelů

I když je problém korupce nepochybně závažný, neměl by nás odvést od toho, na co jsou vlastně peníze vynakládány. Současné pražské problémy s nedostatkem financí nejsou způsobeny jen drahými hračkami, jako je Opencard, ale jsou především výsledkem špatné politiky v oblasti dopravy, která navazuje na utopii „města přátelského k automobilismu“ ze šedesátých let minulého století. Chce ji přitom zkombinovat s ohledem na pražskou historickou architekturu a urbanismus. Pokud jde o dopravní situaci ve městě, politici rádi odkazují k tunelu Blanka jakožto jednorázové investici, která většinu problémů vyřeší. Jenže samotné oficiální plány ukazují něco jiného. Blanka, která se stane nejdelším evropským městským tunelem (6,3 km), má být doplněna dalším pětikilometrovým tunelem (Blanka II), který má propojit Městský okruh. Ten má cestování automobilem uprostřed města zjednodušit, a tím přitáhnout více aut. Město proto plánuje ještě vybudování několika tzv. radiál. Řada z nich opět povede pod povrchem. Jen v případě Břevnovské radiály má být vyhloubeno dalších 3,74 kilometru tunelů. Pokud by byly všechny tyto stavby dokončeny, podzemní silniční síť by se v Praze protáhla na zhruba 20 kilometrů. Tunely přitom není drahé jen postavit, ale také provozovat. Úřady v Berlíně spočítaly, že roční náklady na provoz a údržbu tunelu Tiergartentunnel o délce 2,4 kilometru dosáhnou 750 000 eur. Pokud bychom z této ceny vycházeli, mohla by Praha v blízké budoucnosti jen za údržbu svých podzemních silnic zaplatit okolo 156 milionů ročně. Ve skutečnosti jsou ale náklady na vybudování autům přátelské utopie mnohem vyšší a dopadají na nás už teď. Jedním z prvních rozhodnutí pražského magistrátu v novém složení byl odklad výstavby trasy metra D. Nejsou přece peníze! Tisíce obyvatel rozsáhlých sídlišť na jihu a jihovýchodě Prahy tak budou i nadále odkázány na autobusy a auta. Již teď přece mohou dojet na Jižní spojku, součást pražského vnitřního okruhu, za pár minut.

 

Pozor na odborníky

Moderátor Šídlo se v debatě na Filozofické fakultě pokusil shrnout otázky z pléna a formulovat otázku po strategii pro budoucnost: „Bude město po dokončení Blanky investovat do trasy metra D, nebo bude naopak pokračovat s Blankou II?“ Odpověď primátora Svobody byla bohužel velice vágní a vedená nepochopením strategických důsledků tohoto rozhodnutí na budoucí rozvoj Prahy i její rozpočet. Alespoň se ale můžeme těšit z otevření debaty, v níž možná časem přijde řada nejen na otázky dopravy, ale i na další zásadní problémy, jako jsou územní rozvoj, kvalita architektury, ochrana památek, rozvoj zeleně nebo budoucnost rozvojových území typu Masarykovo nádraží.

Bude přitom životně důležité, aby tyto diskuse o otázkách, které na první pohled vypadají jako „technikálie“, nebyly přenechány jen odborníkům, například dopravním inženýrům z magistrátu, kteří jsou vycvičeni jen k tomu navrhovat více a více tunelů, mostů a dálnic. Naštěstí se zdá, že se občanské iniciativy rychle učí, jak v debatě prosazovat své vlastní návrhy na „město pro lidi“. Jedním z příkladů je i petice sdružení Auto*Mat, která prosazuje zřízení pěší zóny na Smetanově nábřeží. Jak poznamenal jeden z aktivistů, představitelé magistrátu se nyní obtížně vyrovnávají s novou zkušeností, kdy návrh „radikálních cyklistů“ podpořili rektoři hned tří fakult, které v lokalitě sídlí. Jiným příkladem podobného tlaku je iniciativa za „humanizaci“ magistrály. Na jedné ze souvisejících akcí, workshopu „Vize pražské magistrály“, který uspořádalo Centrum pro středoevropskou architekturu, vysvětlil architekt Igor Kovačević, proč musí město zasáhnout právě teď a zabránit tomu, aby po otevření tunelu Blanka význam i bariérová funkce magistrály ještě vzrostly. Navrhl vznik pracovní skupiny složené se zástupců iniciativ a městských částí Praha 1, 2 a 7, která by přípravila strategii, jak udržet v určitých mezích zlozvyk komunistického plánování. Zdá se, že právě taková iniciativa je teď potřebná. Magistrát i městské části svou nečinnost zatím omlouvají tím, že se nemohou dohodnout. V Programovém prohlášení nové koalice (Vize pro Prahu 2020 & priority pro Prahu 2014) tak není o humanizaci magistrály ani o pěší zóně na Smetanově nábřeží ani zmínka.

Autor je urbanista, angažuje se v občanském sdružení Praguewatch.