HDP je bezesporu nejsledovanější ekonomickou veličinou. Jeho propady a nárůsty, rozložení per capita neboli na obyvatele, to vše se bedlivě sleduje a analyzuje. Jde ale skutečně o vhodné měřítko ekonomické výkonnosti země i naší životní úrovně?
Jedna z prvních věcí, s níž se studenti ekonomie setkají na seminářích, jsou propočty HDP třemi různými metodami. Výdajová je z nich nejjednodušší a o ekonomice hodně vypovídá: ukáže nám, jakou částí do HDP – tedy sumy všeho, co bylo v dané ekonomice vytvořeno během daného období (jeden rok) – přispěla spotřeba domácností, investice (hrubé = proto hrubý domácí produkt), výdaje vlády a čistý export.
Studenti se často učí dosazovat do vzorečků, ale už méně chápou empirické výsledky růstu či poklesu HDP a také jejich interpretaci. V nasycené, stabilizované ekonomice nelze očekávat příliš dynamický nárůst, naproti tomu v zemi, která vychází z nižší úrovně, stačí doslova postavit jednu továrnu, abychom se dostali na dvouciferný ekonomický růst. Nejde však zdaleka jen o dynamiku růstu, ale také o jeho udržitelnost a rozložení v populaci. Nemluvě o dalších aspektech, především ekologických.
Čínský růst je pak obdivován nejen proto, že se jedná o vysokou dynamiku (v dlouhodobém průměru okolo deseti procent ročně, přičemž stabilizované usazené ekonomiky se pohybují kolem tří procent, což je pro ně vynikající výkon). Ekonomika ve fázi dohánění, kterou Čína stále ještě je, má totiž mnohem větší potenciál k rychlému růstu. Podivuhodná je hlavně dlouhodobost tohoto stoupání, protože jde o něco ve světovém měřítku zcela nevídaného. Řada afrických zemí například dokáže jednorázově vykázat vysoký růst, ale po něm následují prudké propady, takže je ekonomický cyklus velice strmý, což má značně negativní dopad na nezaměstnanost (při očekávání dalšího prudkého propadu nenajímám pracovní sílu, která by odpovídala současnému vzestupu ekonomiky).
Ještě závažnější je otázka interpretace HDP na hlavu, který může být uváděn pro srovnání mezi zeměmi (a jejich „životní úrovní“) v přepočtu na americké dolary, buď podle kursu, anebo, což je obvykle přesnější, v paritě kupní síly, která lépe odráží cenové úrovně daných zemí. HDP na hlavu trpí tím, čím všechny veličiny vyjádřené v širokém souboru dat a v průměru – skoro každého rozzlobí. Stačí vzpomenout průměrnou mzdu, která je vždy mediálně probírána a irituje jistě značné množství obyvatel, neboť soubor dat (mezd) je velmi široký a enormně vysoké mzdy táhnou průměr nahoru. Není proto divu, že zhruba dvě třetiny obyvatel jsou pod průměrnou mzdou a mediánová mzda je podstatně nižší než tolik prezentovaný průměr. Stejné je to i s HDP na hlavu a obecně s růstem HDP – neříká nám na první pohled nic moc o tom, kdo a jakým způsobem z růstu profituje.
Zatímco pro posouzení využití kapacit ekonomiky je vhodné uvádět a případně s výše uvedenými výhradami srovnávat reálný růst (tj. očištěný o vliv cenových změn), pro výběr daní (inkaso) je zase důležitý nominální HDP a jeho odhad. Pokud to netušíte, tak ministerstvo financí vedené opakovaně oceňovaným chemikem Kalouskem odhadovalo nominální nárůst HDP pro rok 2012 (a od toho očekávané daňové inkaso) původně nad pěti procenty.
Vraťme se ke slovu „hrubý“, jež se váže k hrubým investicím. Znamená to, že zahrnují takové investice, které nahradily již zcela opotřebovaný stroj nebo strženou budovu. Bylo by vhodnější používat ukazatele čistých investic, což je ale vzhledem k odpisům poněkud komplikované, proto se celosvětově používá hrubý domácí produkt. Zde je možné upozornit na starý známý problém tohoto nejpoužívanějšího ekonomického ukazatele: zničení výrobních kapacit (ať už válkou nebo přírodním neštěstím) zároveň poskytuje prostor pro vykázání značného růstu pro příští rok či období (dle rozsahu). Tak by se koneckonců mohlo hodnotit celé období padesátých a šedesátých let minulého století jako ekonomicky rekordně nejlepší doba vysokého růstu (poválečné obnovy!) a nízké nezaměstnanosti.
HDP je bezesporu měřítkem ekonomické výkonnosti, ale můžeme na něj nahlížet i jako na ukazatel masové výroby odpadu. Samotné jedno růstové číslo nic nevypovídá o tom, jak je „růst“ v ekonomice zpracován, kdo a jaký z něj má prospěch.
Proto existují alternativní ukazatele – jedním z nich je například HDI (Human Development Index), neboli index lidského rozvoje, který bere v úvahu i přístup k pitné vodě, možnosti vzdělání, zdravotnictví atd. Žebříček zemí podle HDP a podle HDI se nutně liší.
I když to působí trochu zvláštně, existují i indexy měřící spokojenost či štěstí. U indexů štěstí příliš velkou korelaci mezi výší HDP nenajdeme – ukazuje se, že materiální blahobyt pocit štěstí nepřináší. Národy, které mají vysoký HDP na hlavu (typicky USA), patří paradoxně mezi dosti nešťastné – což může být dáno právě rozložením bohatství ve společnosti či přístupem k základním veřejným statkům. Vysoko se umisťují i země z hlediska „Evropana“ materiálně chudé, ale zato se silným důrazem na mezilidské vztahy či budování pospolitosti, jako jsou státy Latinské Ameriky. Gallup Poll, zabývající se výzkumem „wellbeing“, potvrdil dominanci skandinávských zemí a řadě analytiků způsobil šok, když se na 6. místě ve spokojenosti celosvětově umístila Venezuela.
Pokud chceme uvažovat o alternativách k současnému typu ekonomického růstu (v zemích Západu spíše nerůstu), pak musíme změnit mimo jiné i ty brýle, kterými se na svět a ekonomiku díváme a skrze něž jej hodnotíme. Pro země, jejichž materiální nárůst je do značné míry vyčerpán a nerovnost narůstá do nových, netušených mezí, HDP zůstává jen otupujícím a závislost vzbuzujícím opiem, nikoliv dobrým zobrazením úrovně ekonomiky a společnosti.
Autorka je ekonomka.