Ostravská platforma nazvaná Kukačka ukazuje alternativu ke galerijní prezentaci umění. Stejně jako pták, podle něhož je pojmenována, umisťuje umělecká díla do veřejného prostoru města a komunikuje tak s nejširší veřejností.
„Jen několik málo obyvatel docela obyčejného městečka unikne osudu rodin, které zůstaly doma v onen den, kdy je zasáhla neznámá nevysvětlitelná síla. Z bezvědomí se po onom ,Mimodni‘ probouzí městečko zdánlivě nezměněné až na… odkud se vzaly ty zvláštní… Rozsévají kolem sebe zkázu? Jak to, že si tak navzájem rozumějí a předávají zprávy o světě kolem? Nejsou to snad nakonec poslové z jiné planety, vyslaní sem, aby zničili lidstvo?“ Tahle předmluva ke knize Midwichské kukačky od mistra světové science fiction Johna Wydhama se skvěle hodí také jako úvod k představení projektu Kukačka – nenápadného výtvarného útoku na veřejný prostor Ostravy.
Pryč z galerií
Letos od září bude pořádán již třetí ročník festivalu intervencí do městského prostoru, příhodně nazvaný Kukačka. V rámci tohoto pololegálního projektu s jasně diverzním charakterem jsme mohli v předchozích letech v Ostravě vidět několik desítek nenásilných zásahů do veřejného prostoru. Za organizací festivalu stojí mladý kurátorský tým okolo Fakulty umění OU, složený z Hany Vorlové, Tomáše Knoflíčka a Libora Novotného, kterým se neformálním až punkovým charakterem akce daří oslovit ty nejzajímavější a ještě čerstvé výtvarníky.
Ačkoli kurátorský výběr nepodléhá nějakému jasně profilovanému omezení, přednost dostávají instalace pohybující se v mantinelech sociálně aktivizujícího, interaktivního a místně specifického umění. Zároveň se ale festival jasně vymezuje vůči klasické a úpadkové formě street artu. Společná snaha dokazuje, že lze realizovat současné umění ve veřejném prostoru bez – anebo jen s minimem – oficiální podpory, a zároveň předvádí možnosti a výhody komunikace umělců s nejširší veřejností mimo klasické kamenné galerie. Tento fenomén nabírá v metropolích moravského regionu velkou sílu (v Brně je to například Brno Art Open).
Umění pro bezdomovce a kuřáky marihuany
Za všechny umělce, kteří se zúčastnili loňského ročníku festivalu, můžeme jmenovat Pavlu Scerankovou, která vytvořila mobilní Kráter, jehož jícnem si mohli aktivní diváci prohlížet zapaspartovanou strukturu chodníků, rozbitou přes kaleidoskop. Uživatel tak mohl esteticky hodnotit geologii povrchu ostravských komunikací, transformovanou do symetrických obrazů. Pohyblivá plastika s vnitřním prostorem plnila ještě mnoho dalších „funkcí“, které jí přisoudili nápadití uživatelé veřejného prostoru.
Éterická je také postminimalistická intervence do architektury od Martina Daška, zvaného Feráč, která si hraje s formální elegancí ocelové betonářské mřížoviny. Do geometrizovaného rastru fasády je vložena jako nehmotný šperk, jehož op-artová struktura se mění pohybem diváka. Je jisté, že tohoto téměř neviditelného zásahu si všimne buď poučený účastník festivalu, nebo velmi pozorný kuřák marihuany.
Úlohu umění ve veřejném prostoru pochopil slovenský sochař Tomáš Džadoň jako službu veřejnosti, když se na dva dny posadil s kytarou na náměstí s cedulí „Zahrám vám vaši oblíbenou píseň“ – pochopitelně zdarma. Autor tak chtěl znovu zvednout dnes již zaprášený prapor sociálně angažovaného umění ve prospěch všeho pracujícího lidu. Pravda je, že jej jako živý jukebox až do ochraptění využívali především místní bezdomovci. Tomáš Džadoň se uměním ve veřejném prostoru dlouhodobě a seriózně zabývá, pro tyto aktivity například spoluzakládal na Slovensku platformu Verejný podstavec.
Mimozemšťané a přemnožené satelity
Do sbírek Ostravského muzea paraziticky infiltrovala své objekty skupina Handa Gote, která pracuje na pomezí divadla, hudby, performance a vizuálního umění. Mezi archeologické artefakty muzea umně zakomponovali obřadní dýky, vyrobené paleolitickou technikou ze skla televizních obrazovek.
Před muzeem se pak ve svitu magické záře zjevila snová, éterická a zdánlivě levitující instalace Pavla Novotného. Objekt byl ovšem velmi reálný půltunový kamenný kvádr položený na kládách, vyklíčovaný světlem projektorů. Esteticky přesvědčivé zátiší působilo dráždivě, neboť bylo rozkročeno mezi klasickou polohou sochy, používající tradiční materiály, a minimalismem, využívajícím nová média, přičemž nezanedbatelná byla recepce v kontextu muzea. Je artefakt dokladem zručnosti řemeslné práce jiné, možná cizozemské civilizace? Chce-li nebešťan odstranit takovou tíhu, může ji na dřevěných kmenech odkutálet, jako se to dělalo na naší planetě ve starověku, anebo ji prostě vaporizuje laserovým dělem?
Zmínit je třeba také inteligentní intervenci do veřejného prostoru, pracující s vnímáním střešní a fasádové krajiny. Jakub Geltner osadil v sousedství krajského úřadu na betonový skelet nedostavěného sídla komunistů skrumáž dvaceti satelitů. Ty vypadají, jako by se jim bez dočasné kontroly podařilo mezi sebou namnožit a zaplevelit tak konstrukci podobně jako náletové břízy v okapu. Geltner, který podobná hnízda, vytvořená například z mnoha průmyslových kamer, instaloval již dříve třeba na nábřeží v Praze, poukazuje na rakovinové bujení technologie monitorovacích systémů a kontroly komunikace uvnitř městské struktury.
Proti stereotypům
Na otázku, jak se daří těmto citlivým intervencím oslovovat laickou veřejnost, se dá stručně odpovědět, že festival není zaměřený na kvantitu, ale na kvalitu. Pokud akce potěší jen pár přemýšlivých lidí, kteří se rádi nechávají překvapit a vyrušit ze stereotypního užívání města, plní festival svůj účel.
Ostatně i negativní reakce je reakce vítaná, protože i tak může vstoupit současné umění do komunikace s nejširší diváckou obcí. Na ukázku lze citovat reakci na internetový článek o Geltnerově Hnízdě v Moravskoslezském deníku, kterou zmatenému a nechápajícímu divákovi po setkání se současným uměním stálo za to napsat: „Přimontovat satelity na fasádu je umění? Jedině snad umění si při té montáži nezpůsobit úraz pádem z výšky. Autor ,umělec‘ ale už z nějakého stromu evidentně spadnul. Ten, kdo tuhle ,uměleckou‘ pi.čovinu vymyslel, by měl vyfasovat lopatu s koštětem a jít zametat ho.vna do ulic Ostravy.“
Autor je sochař, autor projektu Vetřelci a volavky.
Ukázky děl naleznete na www.kukacka.org.