Na stránkách Resident Advisor, hudebního serveru zaměřeného na experimentální taneční hudbu, se objevil článek Justina Farrara s názvem Technoise. Touto svůdnou škatulkou se pokusil uchopit rodící se fenomén americké hudební subkultury, v němž se objevně proplétají DIY noiseová scéna a techno. Spíše než přirozené splynutí dvou žánrů však tato hudba zhmotňuje představu experimentujících postnoiseových hudebníků o tom, jak má techno znít. Noise se v jejich tvorbě už zcela rozplývá v nepovědomu a ozvuky techna přicházejí v nárazech přes stěnu tanečního klubu. Ačkoliv přítomnost beatů a pravidelné rytmiky je v extrémních polohách industriální hudby celkem běžná, technoise jde poněkud odlišnou cestou.
Celý článek vznikl díky nečekanému úspěchu bezejmenného vinylu projektu Container Rena Schofielda. Jejich společný rozhovor odhalil hudebnímu publicistovi Farrarovi celou bující scénu, jíž je Container součástí. Když Schofieldovi během rozhovoru pouštěl skladbu Rip the Cut z nové desky Planetary Assault Systems technoproducenta Lukea Slatera, Schofield ji okomentoval slovy: „Jeden z důvodů, proč jsem nikdy nebyl pohlcený technem, je, že zní příliš uhlazeně a vyleštěně, jako by bylo uděláno na laptopu. Mám rád, když věci nejsou dokonalé.“ Podobná vyjádření jsou symptomatická pro americkou noiseovou scénu. Nedůvěra k dokonalosti digitálních technologií je výchozím bodem estetického gesta celé scény, jejíž variace a odnože neznají konců. Nejvýraznější stopu vlastní noiseové minulosti Schofield zanechal působením v kapele Gang Wizard. Se současnou produkcí má společné pouze ohmatávání materiality zvuku, přestože i v Gang Wizard se z kytarového noise občas vynořily náznaky tanečních rytmů.
Vznikající mikrotrend, jak jej Schofield nazývá, má v noiseové subkultuře hluboké kořeny i opodstatnění. Projekty a kapely stojící u zrodu industriální a noiseové estetiky vždy pracovaly s beaty. Ať už to byli Throbbing Gristle nebo ještě explicitněji Psychic TV a dokonce i nestor čistého noise Masami Akita (Merzbow) na některých nahrávkách pracuje s techno a drum’n’bass rytmickými vzorci. Projektem, k němuž se ovšem současný americký „technoise“ skutečně explicitně odkazuje, jsou švédští outsideři Frak. Trio ve složení Jan Svensson, Johan Sturesson a Björn Isgren produkuje od osmdesátých let radikální, rituální techno s primitivními melodiemi analogových syntezátorů, jež nemělo ve své době následovníků. Temné, agresivní beaty v kombinaci s trochu těžkopádnými plochami syntezátorů, připomínajícími archaické zvukové efekty osobních počítačů Commodore 64, pomáhají na svět nezvyklé taneční hudbě, na niž je i při nejlepší vůli obtížné tančit.
Hudba projektu Container má k tvorbě Frak poměrně blízko, zato hudba Schofieldovy přítelkyně Valerie Martino už jde docela jiným směrem. Pod autorským pseudonymem Unicorn Hard-on vytváří skladby ponechávající si z techna pouze minimalistickou kostru rytmu, na níž rozprostírá hrubozrnné zvukové plochy. Její přivlastnění techna tak odhaluje, čím je pro ni rituální repetitivnost taneční hudby. Tak jako má čistý noise katarzní účinek, jenž nevyžaduje žádné předporozumění, usiluje i minimalistické techno o gesto oproštění. Z intelektuálního prožívání hudby se důraz přelévá do sféry tělesnosti a afektu.
Zcela výjimečnou pozici zaujímá portlandské duo Diamond Catalog, jež tvoří Pat Maherr a Lala Conchita. Jejich nahrávka Magnified Palette posouvá celou poetiku směrem k emocionálnímu prožívání městské reality. Frenetická rytmika tvoří kulisy pro vrstvení subtilních ambientních ploch, jejichž vzájemné tření, prolínání a disonance tvoří ornamentální krajku citového vztahu člověka k odosobněnému tepu města. Leccos z jejich přístupu k taneční hudbě odhaluje Lala Conchita, když tvrdí, že raději než útroby klubů si užívá postávání pozdě v noci před jejich dveřmi. „Poslouchám přebassovaný 4/4 rytmus utlumený okolními budovami a překrytý běžnými zvuky města.“ Jejich fascinující hudební koláže si budete moci ohmatat 27. května v pražském klubu K4, kde se chystá první audiovizuální vystoupení Diamond Catalog u nás.