Z předchozích částí ekonomického zápisníku mohlo čtenáři vyplynout, co vše je v ekonomice, nebo i ekonomii jako vědě, špatně. Mohl získat dojem, že kritika je snadná, ovšem hledání schůdných řešení už je obtížnější. Alternativ k současnému dominujícímu ekonomickému uspořádání přitom existuje celá řada, jenže v českém, tradičně konzervativním a uzavřeném prostoru nejsou příliš známé.
O participaci na úrovni politiky se hovoří především v souvislosti s pociťovanou krizí demokracie. Nejčastěji má tento přístup podobu často až nekritického vynášení přímé demokracie jako samospasitelného nástroje. Dost se přitom zapomíná, že demokracii jako takovou ovlivňuje politická kultura, jejíž nedílnou součástí je fungování médií, informovanost občanů a jejich zájem, nemluvě o úrovni vzdělání a rozvoje kritického myšlení.
Jedním z efektivních, i když u nás stále poměrně málo známých nástrojů, jak podporovat účast občanů na věcech veřejných, je uplatnit přímou demokracii v politicko-ekonomické rovině. Družstevnictví či zaměstnanecká participace jsou formami ekonomické demokracie, které se silně rozvíjejí především v Latinské Americe. Odtud také pochází takzvaný participativní rozpočet, nástroj a proces, který může České republice a jejím občanům přinést netušené výhody. Počátky participativního rozpočtu lze hledat na konci osmdesátých let v brazilském městě Porto Alegre, jež je spojené se vznikem Světového sociálního fóra. Právě zde byl ustanoven participativní rozpočet jako proces výkonu přímé demokracie, v němž občané mohou rozhodovat o využití určité části rozpočtu. Může se jednat o celé město, obec, vesnici či čtvrť. Občané tak mají nejen možnost diskutovat o prioritách města, ale také vytvářet konkrétní projekty, podílet se na jejich realizaci a následné kontrole. Důležité je, že participativní rozpočet má daná pravidla, po svém zavedení by tedy neměl být aplikován podle libovůle zastupitelů.
Lokalizovaný zájem o věci veřejné tak umožňuje i skrze malé projekty zásadně ovlivňovat místní dění, ať už se jedná o umístění cyklostezek, výstavbu hřišť nebo třeba o přerozdělování prostředků na sociální a zdravotní problematiku jako v Porto Alegre. Naučit se zájmu o věci veřejné – neboť stát nepatří vládě, ale občanům – je veliký úkol, bez jehož splnění se těžko posuneme dál. A právě participativní rozpočet vede k demokratické kultuře diskuse a učí občany hledat priority, efektivně kontrolovat a zapojovat se do práce. Jeho širší aplikace zvyšuje navíc politickou kulturu v zemi, a to od té nejnižší úrovně, zdola. Velkou výhodou je také jeho transparentnost, jež může, i díky využití internetu, účinně zamezovat korupci.
Na námitku, že Latinská Amerika je daleko a latinskoamerická politická kultura je navíc velmi odlišná od naší, je možné odpovědět jednoduše: Participativní rozpočet se dnes používá v téměř dvou tisících měst, obcí či čtvrtí po celém světě. Příkladem, který máme doslova za humny, je slovenské hlavní město Bratislava, kde se Milanu Ftáčnikovi právě díky slibu zavedení participativního rozpočtu podařilo i přes tradiční pravicovou orientaci metropole zvítězit ve volbách. „Blava“ má za sebou první rok nového přístupu a ustanovené komunity (senioři, junioři) nyní v rámci svých možností samy realizují vybrané projekty (zelené město, Open Data). Zájem o tuto demokratickou formu spravováni věcí veřejných, kterou vychvaluje pro své zřetelně pozitivní sociální dopady i OSN, se postupně rozšiřuje také do dalších slovenských měst. V Bratislavě si občané sdružení v komunitách zatím prosadili vytvoření komunitního centra, kde se mohou setkávat mladí i staří, nebo třeba nouzovou linku pro seniory. Mladí se snaží vybudovat své „autonomní“ zóny, v centru pozornosti jsou tradičně také cyklostezky a nejrůznější kulturní projekty. Participativní rozpočet rozjelo na Slovensku občanské sdružení Utopia, v procesu je ale i systém Open Data, který by měl nejen přispět k odkrytí karet v konání zastupitelstev a výběru veřejných zakázek, ale představuje také efektivní propojení veřejného zájmu a fungování státní správy.
V Porto Alegre se po letech dostali do fáze, kdy občané rozhodují o dvaceti procentech rozpočtu. V Lisabonu, kde s participativním rozpočtem teprve začínají, je to prozatím jen procento. Participativní rozpočet přesvědčivě ukazuje, že ekonomická demokracie je možná, že nejde o utopii, ale o důležitý přístup v uplatňování skutečné vlády lidu. Implementace alternativ půjde ale těžko bez občanů chápajících, že právě oni jsou hlavními aktéry, kteří musí vzít aktivitu do vlastních rukou. Participativní rozpočet je bezesporu jedním z nástrojů, jak se to rychle naučit.
Autorka je ekonomka.