Piráti plují dále

Letos v březnu proběhly volby v Sársku, v květnu ve Šlesvicku-Holštýnsku a Severním Porýní­-Vestfálsku, přičemž ve všech kantonech se Piráti dostali bez větších problémů do parlamentu. Zatímco v Sársku obdrželi 7,4 procenta, ve Šlesvicku to bylo 8,4 procenta a v neděli 13. května v Severním Porýní­-Vestfálsku získali 7,8 procenta. Volební výsledek tedy osciluje okolo osmi procent, což umožňuje zhruba dvaceti Pirátům pobírat poslanecký plat. Výhledy jsou růžové, což platí především o spolkové úrovni. Kdyby byly v neděli 27. května v Německu volby, dostali by Piráti dle průzkumu agentury Forsa třináct procent hlasů. S tímto výsledkem se dělí o třetí příčku se Zelenými a nechávají za sebou liberály z FDP (Freie Demokratische Partei) i postkomunistickou levici Die Linke. Výsledky zemských voleb tak činí z Pirátů noční můru zavedených německých stran, protože celostátní volby přijdou již v roce 2013 a podle všech (i velmi střízlivých) analýz je nutné počítat se vstupem strany se zkříženými hnáty do Spolkového sněmu. Ačkoliv se vychází z toho, že Piráti budou po volebním úspěchu v opozici, jejich samotný výskyt v parlamentu povolební situaci bezesporu promění.

Problémy s etikou a obsahem

Pro další vývoj strany je zásadní také vývoj členské základny – platí staré pravidlo, že „úspěch je sexy“. Bezprostředně po volbách v Berlíně měla Pirátská strana v Německu dvanáct tisíc členů. Dnes, tedy po necelých osmi měsících, je to již třicet tisíc členů a lze dovozovat, že jejich počet ještě poroste. S rostoucí kvantitou ale nestoupá nutně stejnou měrou kvalita členstva. Místo na kandidátce začíná být atraktivní, protože slibuje velkou pravděpodobnost zvolení, a tedy poslaneckého platu i možnosti „ovlivňovat věci“. Před několika týdny se objevila zpráva, že jeden zájemce byl ochoten zaplatit za volitelné místo na kandidátce v Severním Porýní­-Vestfálsku deset tisíc eur. Strana ho odmítla. I tak je stále zřetelnější, že se v okolí strany přestávají pohybovat pouze idealisté a „hackeři z přesvědčení“, ale přicházejí také lidé, kteří větří příležitost a vyhovuje jim, že se dlouhé roky nebudou muset proplétat juniorskými organizacemi velkých stran.

Kvůli charakteru strany, která nové členy prakticky nelustruje a k níž se mohou připojit v podstatě všichni zájemci, se přidávají také individua s podivnou historií. Problémem Pirátů je tak především několik členů, kteří mají jednoznačně neofašistickou minulost a dříve patřili k radikálně pravicové NPD (Nationaldemokratische Partei Deutchlands). Německá média na tuto problematiku reagují z pochopitelných důvodů velmi citlivě. A představitelé strany na dotazy novinářů reagují naprosto nejednotně, čímž upozorňují na jednu z velkých slabostí nového politického uskupení: názorová pluralita je sice v pořádku, ale od představitelů politické strany se očekává jednotné stanovisko, obzvláště v takto choulostivě věci. Šéfové Pirátů ovšem twittovali a blogovali k tématu, jak se jim zachtělo. Kritika byla zdrcující a stranu dost poškodila. Ukázalo se, že straně v podstatě chybějí jednotná etická měřítka.

V době krátce po berlínském úspěchu Piráti stále upozorňovali na svou věcnou neznalost velkých témat. Na většinu odborných dotazů odpovídali s naivním úsměvem slovy „Sorry, jsme tu krátce, nic po nás nechtějte“. To bylo ještě před několika měsíci milé. Své hlasy přece dostávali především od těch, jež lákala jejich příjemně jiná forma vystupování, a od těch, kteří se chtěli distancovat od etablovaných stran. Dřívější devíza se ale pomalu stává palčivým problémem, protože mnozí požadují zřetelnou pozici i u témat reálné politiky. Finance, daně, zahraniční politika, sociální politika: okolo těchto témat se Piráti pohybují s posvátnou úctou, ale bez jasných názorů. Podle profesora Jürgena Faltera z univerzity v Mohuči je jejich lavírování pochopitelné: „Pokud zaujmou Piráti jednoznačná stanoviska, ztratí mnoho voličů, kteří se s těmito stanovisky nebudou chtít identifikovat.“ Trvání na formě bez obsahu je ale trvale neudržitelné.

Na netu a v kuloárech

Piráti diskutují nezávazně o všem možném. Forma diskuse se nazývá liquid feedback a jde v podstatě o komentování nejrůznějších návrhů na internetové platformě Pirátů. Jakmile má někdo nápad, umístí jej na internet a strhne se diskuse, která může vést k závaznému výsledku. Diskutující mohou vystupovat pod přezdívkami, z čehož vyplývá, že se pod rouškou anonymity do tvůrce návrhu mnohdy pustí zcela bez servítků. Nečekanou změnu této praxe přineslo nedávné jmenování ústavních soudců v Berlíně. Frakce Pirátů v berlínském parlamentu mohla jmenovat jednoho kandidáta, ale namísto diskuse formou „liquid feedback“ se její členové odebrali do kuloárů a členům o svých diskusích neřekli ani slovo. Ani všudypřítomná kamera, která přenáší všechna jednání frakce, nebyla za zavřené dveře vpuštěna. Lekce z reálné politiky tedy nedopadla pro Piráty a jejich deklarovanou otevřenost nejlépe a rozčarování některých voličů na sebe nenechalo dlouho čekat.

Ještě si užít

Parlamentní frakce Pirátů ve čtyřech spolkových zemích, ve kterých byli zvoleni, mají jednu zásadní výhodu, která je činí „rovnějšími mezi rovnými“. Jsou to příspěvky ze státních rozpočtů, které jim umožňují udržovat standardní stranický aparát a soustředit se na práci. To je odlišuje od spolkového předsednictva Pirátů a také ostatních sdružení na zemské úrovni, kde se pracuje na dobrovolnické bázi, bez možnosti jakéhokoli výdělku. Výsledkem je naprosté přepracování stranických špiček, které musí zároveň vykonávat svá občanská povolání. Zářným případem je nový předseda Bernd Schlömer, který pracuje na plný úvazek na Spolkovém ministerstvu obrany, anebo bývalá výkonná šéfka strany Marina Weissbandová, jež zkolabovala přímo v televizním studiu před běžícími kamerami.

Piráti nyní stojí zcela jasně na rozcestí: ještě si pár měsíců užít avantgardu, anebo zaplout do standardního politického provozu. Ani jedna z cest jim ale neumožní zůstat takovými, jakými dosud jsou.

Autor vystudoval teologii, ekonomiku a logistiku.