Na začátku června si fanoušci benátského kněze, špiona, diplomata, spisovatele a svůdníka Giacoma Casanovy připomněli výročí jeho úmrtí. Následující text se však vrací k záhadám jeho života, netají se okouzleným obdivem a snaží se uchopit odkaz tohoto libertina, jenž dodnes leká návštěvníky duchcovského zámku.
Zní to paradoxně, ale kdyby se Casanova nestal knihovníkem na duchcovském zámku, patrně by byl dnes vnímán jako jeden z řady dobrodruhů, kteří cestovali Evropou ve velkém 18. století. Byli to učenci, mágové, prostopášníci i podvodníci jako hrabě Cagliostro alias Joseph Balsamo, nesmrtelný hrabě de Saint-Germain, markýz de Sade, „král Korsiky“ baron de Neuhoff nebo dominikánský mnich Giambattista Boetti, který se v roce 1785 jako prorok Mansúr stal králem na Kavkazu. Jako většina těchto rozporuplných postav ani Casanova nebyl černobílý. Posmíval se mocným, ale vyhledával jejich pomoc a přátelství.
V masce svůdníka bez morálky svedl desítky žen i mužů, ale vřelý cit ho poutal k nevzdělané benátské dívce, o které věděl, že už se nikdy nesetkají. Současníci ho měli za poživačného a povrchního, ale ve svých pamětech prokázal pozorovací talent a zanechal hluboké sondy do povahy člověka své doby. V neustálé nejistotě a nezakotvenosti jeho života nacházíme tři konstanty: sex, magii a mystifikaci. Otázka je, co tento libertin vonící pačulí tak typickou pro jeho dobu může říct dnešnímu čtenáři. Casanovovo literární dílo díky jeho geniálnímu pozorovacímu talentu ocení historici, sociologové i spisovatelé, a především každý čtenář v něm – kromě erotických dobrodružství a výčtu všemožných hanebností – objeví příklad člověka, pro něhož jakýkoliv náznak přizpůsobivosti znamenal porážku.
Láska s lehkým srdcem
Vzdělanci sice nazývali své století věkem rozumu, ale především to byla doba rozkvětu tajných organizací, zednářů a rosenkruciánů a doba galantních slavností, vzývající kult lásky. Casanova pochopil ducha doby a velice brzy pronikl do aristokratických kruhů v Londýně, Paříži nebo Petrohradu. Ačkoli byl synem herců, přijal predikát rytíř de Seingalt. Při jedné příležitosti mu jistý šlechtic tento titul vytkl, načež Casanova opáčil: „Abeceda je přece pro všechny, já jsem si z ní jen sestavil jméno!“ Své proslulé paměti mohl s klidným svědomím nazvat „komedie mého života“.
Magická představení, která pořádal pro vznešenou společnost, později popisuje se značným smyslem pro humor. Naopak vážně bral sám sebe jeho současník a konkurent hrabě Saint-Germain, který tvrdil, že žije už tři staletí a nikdy nezemře. Casanova hraběte obdivoval pro jeho hudební talent a schopnost zaujmout ženy, ale považoval ho za šarlatána a špiona. On sám však byl několik let špionem benátské inkvizice. Vědecky založenému pruskému vládci Fridrichu Velikému namluvil, že v krátké době vydělá s pomocí magie milion. Anglický casanovista Ian Kelly připomíná, že pro volnomyšlenkáře jako Casanova byly filosofické knihy jen eufemismem pro erotickou literaturu.
Magie komická a erotická
V pamětech Casanova popisuje magickou evokaci, při které měli duchové italskému statkáři ukázat poklad. Vyžádal si desítky různých magicky působících ingrediencí a přikázal, že on sám musí umýt všechny obyvatele statku. Casanova připravil magický kruh a pustil se do očišťovacích rituálů. Konečně přišla řada na sedlákovu čtrnáctiletou dceru. To, jak připomíná, bylo hlavním cílem jeho práce: „Počal jsem ji důkladně omývati ve všech směrech a postojích, při čemž byla velmi poddajnou… Mé neskromné ruce dotýkaly se všech částí jejího těla a setrvávaly rády a déle na jistých velice choulostivých místech,“ vzpomíná Casanova. V noci vstoupil do kruhu s olivovou hůlkou, mečem, v hábitu ušitém pannou. K jeho překvapení se záhy rozpoutala bouře. Kolem Casanovy začaly lítat blesky, ale on se ani nehnul ze svého kruhu v domnění, že ho nezasáhnou. „Tak velice jsem zbožňoval své vlastní dílo,“ dodává pyšně.
V roce 1750 vstoupil do zednářské lóže skotského ritu. Mezi zednáři však hledal především společenské kontakty, v jejich vzájemné korespondenci nechybí výsměch. Hrabě Lamberg ironicky glosuje magickou praxi lóžového mistra hraběte Thun-Hohensteina: „Duch Gablidone mu odhalil, že císař František byl zatracen, aby měl dohled nad všemi hlemýždími ulitami.“ Na otázku sběratele náboženských kuriozit, proč může církev shromáždit tolik pokladů, odpověděl Casanova: „Protože mnichové znají víc ďáblů než my.“ Odvaha a smysl pro černý humor mu nechyběly.
Názor romantiků, že láska je věcí citu a vášně, Casanova (ani jeho doba) rozhodně nesdílí. Kult lásky 18. století vyjadřuje malířství Watteauovo, Fragonardovo a Boucherovo – galantní dvoření, hry zdánlivých náhod, rafinovaná korespondence plná zámlk, jak ji známe z Laclosova románu Nebezpečné známosti (1782, česky 1968). Svádění je podřízeno vše, od interiéru po oblečení. Sexuální orgie, výstřední a někdy kruté, chtějí vyvolat všechny možné emoce, ale o lásku jde až na posledním místě. Sir Francis Dashwood, zakladatel výstředního Klubu pekelného ohně, považuje milostné vzplanutí za zkázu každého sexuálního spojení. Casanova pokládal za samozřejmé, že sex, jídlo a vůně tvoří nerozlučnou triádu. Holdoval pití černé kávy a čokolády, které byly v té době uznávanými afrodisiaky. Krásné eroticky laděné pasáže svých vzpomínek věnoval právě jídlu, přestože sám zvládl pouze omeletu a vždy zdůrazňoval, že „rytíř vařit nebude“.
Casanova vizionář
V elegantní společnosti o sobě Casanova prohlašoval, že vidí do budoucnosti. Ve svém utopickém fantastickém románu Icosameron čili Historie Edwarda a Alžběty, kteří strávili jednaosmdesát dní u Megamikrů, původních obyvatel protokosmu v nitru naší zeměkoule (od roku 1788 jej vydával na pokračování) předpověděl elektřinu, televizi, automobily a letadla. Základní myšlenku o podzemním světě převzal z knihy Mundus Subterraneus (Podzemní svět, 1678), od Athanasia Kirchera, která byla ve valdštejnské knihovně. V románu do podzemí proniknou mladí Angličané v malé ponorce obřím vírem Maelströmem. Maelström a podzemí se mnohem později objevují i v prózách Edgara Allana Poea nebo Julese Verna. Poe dokonce věřil tomu, že v dutinách země existuje jiný svět. Adolf Hitler nevylučoval, že žijeme v dutině Země a že hvězdy jsou údajně světla ze zemí protinožců. Až k takovým závěrům můžeme vystopovat Kircherovu vědeckou teorii a Casanovovu vizi ideálního vyspělého světa, který v podzemí spatřili Edward a Alžběta.
Posledních třináct let v Duchcově
Casanova byl i ve svých šedesáti letech mistrem zábavné konverzace a vítaným společníkem. Za svůj úspěch u žen i mužů vděčil charismatu, pohotovosti v řeči a zvláště prý matematickému nadání a okultním vědomostem. Několikrát unikl smrti jen o vlásek, ať to bylo ve vězení benátského dóžete nebo ve Španělsku. Josef Emanuel hrabě Valdštejn-Vartenberk ho nepochybně zachránil před osudem typickým pro dobrodruhy z rodu dandyů. Casanovův obdivovatel a následník v roli krále elegantní společnosti George Beau Brummel umírá v chudobě a šílenství, dandy fikce Lucien de Rubembré volá ve vězení pro dlužníky: „Jaký osud! Jaký neblahý osud!“ Casanova měl štěstí – jeho znalosti hermetismu a příslušnost k zednářské lóži mu zjednaly přízeň hraběte Valdštejna a nakonec i doživotní azyl v Duchcově.
Muž velkého světa neměl mezi duchcovskou měšťanskou a lidovou vrstvou dobrou pověst. Místní drni ho nazývali „il dissoluto punito“ neboli starý prostopášník. Casanovista Vítězslav Tichý uvádí, že jednou se horkokrevný Ital málem dostal do souboje se svým dobrodincem, ale vzápětí se rozplakal z lítosti nad jeho prý „neodvratnou“ smrtí. Patrně nikoli bez důvodu, byl skvělý duelant. „Opakoval svou lítost nad vyzváním a strachoval se, že ho lidé budou mít za bázlivce, vzal tedy pistole od hraběte, ale vrátil mu je opět v pozici menuetové, jal se znovu plakati a mluvil pak s hrabětem o magii a kabale i o makarónech,“ píše Tichý.
Histoire de ma vie stále neznámá
Literární talent nechal naplno projevit až po svém příjezdu do Duchcova. Prvním významným dílem byla Historie mého útěku z vězení republiky benátské zvaného olověné kobky. Dílko sklidilo okamžitý úspěch. V horečnatém tempu vytvořil v letech 1789 až 1798 své nejvýznamnější dílo – Historii mého života. Casanova sepsal nejen příběh svého života, ale dokonale zachytil celou epochu. Dnes je Historie mého života považována za nejdražší rukopis na světě. Dvanáctisvazkové francouzsky psané dílo poprvé vycházelo v letech 1826 až 1838. Necenzurované vydání však vyšlo až v roce 1962 a ani to nemůžeme označit za kompletní.
Casanovista Marco Leeflang objevil před několika lety ve valdštejnském archivu v Mnichově Hradišti několik dosud neznámých listů z Casanovova rukopisu. Casanova zpracoval několik verzí pamětí a současné výzkumy dokládají, že nejotevřenější je první verze. Ta je však z větší části nezvěstná. Mnoho záhad z jeho života určitě osvětlí neuvěřitelně rozsáhlá korespondence, kterou vedl s přáteli po celé Evropě. Podle duchcovského historika Jiřího Wolfa se můžeme jen dohadovat, kde na takové dopisování bral peníze. Pošta tehdy nebyla nijak levná záležitost. Mezi další záhady patří i místo jeho hrobu. Tvrdí se, že čeští casanovisté přesně vědí, kde v duchcovském parku Rudé armády (sic!) odpočívají jeho kosti. Nic však neprozradí z obavy, že by si je Italové odvezli do Benátek.
Autor je básník a publicista.