Na Novou scénu Národního divadla se 5. června při festivalu Tanec Praha vrátila choreografka Constanza Macras. V inscenaci Open for Everything pracuje jak s profesionálními tanečníky ze svého souboru Dorky Park, tak s Romy z Česka, Maďarska a Slovenska. Nechává je tančit, zpívat, hrát a vyprávět vlastní příběhy. Využila přitom z předchozího kusu Hell on Earth ozkoušený koncept a metodu – pásmo, které dává prostor příběhům jednotlivých aktérů, dramatům i úsměvným historkám, nízkému i vysokému a zároveň vše kombinuje s propracovanou skupinovou choreografií a tentokrát také s živou muzikou.
Romové byli ke spolupráci s Macras vybráni konkursem. Už tento princip vede k zamyšlení nad mírou autenticity jednotlivých příběhů, které se dostaly až na jeviště. Samotný konkurs již totiž nutí k sebestylizaci a sebedramaturgii. V další fázi autenticitu obrousí inscenování a oko dramaturgyně (Carmen Mehnert). Stylizace a estetizace tak má více úrovní.
Constanze Macras není cizí patos ani klišé. V diskusi po představení vysvětlila svůj přístup ke klišé právě v Open for Everything. Tvrdí, že klišé obecně neexistuje – jde jen o úhel pohledu: to, co někomu může připadat jako klišé, je pro jiného životní realita. Co má například na mysli? Scén, na něž bychom asi vztáhli pojem klišé, je v inscenaci požehnaně. Třeba hned otvíračka: na jeviště vjede auto naprosto přeplněné Romy a ozdobené monogramy choreografky, jež parafrázují Louise Vuittona – značka přece hraje svou statusovou roli. Macras nechce hrotit problémy romské komunity; když už na ně z logiky věci narazí, jejich hrany spíše zaobluje, více se zaměřuje na společné jmenovatele kultur lidí, kteří se spolu ani nedomluví jedním jazykem. Proto se tu hodně tančí v company a muzicíruje – to je srozumitelná forma komunikace, pro aktéry i pro publikum. V zadním plánu jeviště se promítají fotky z neutěšených romských lokalit. Kritický osten? Ani ne, na těch fotkách jsou i hrůza a špína vlastně krásné.
Open for Everything je prostě show (opravdu zábavná show, to nelze popřít, klobouk dolů!), velká profesionální mezinárodní produkce vytvořená na zakázku Goethe-Institutu s řadou koproducentů. Může cestovat po světě jako dárek, který problematičnost obsahu zamaskuje hezkým balicím papírem převázaným dekorativní mašličkou. Může se nabízet jako kolektivní odpustek. Ale zanechává za sebou zatuchlinu otázky, proč se Romové ocitnou na majoritním jevišti většinou až ve chvíli, kdy někdo vymyslí a štědře zafinancuje speciální projekt. Je paradoxní, že inscenace, která chce stavět mosty, ve svém důsledku hloubku skutečné propasti ještě zdůrazní.