Následující texty představují legendární, v Česku však nepříliš známou spisovatelku Hannu Krallovou, která je spojená s fenoménem „polské školy reportáže“. Další představitele tohoto literárního proudu bude A2 uvádět v podzimních číslech.
Nejslavnější kniha Hanny Krallové vznikla náhodou. Autorka původně vůbec nejela do Lodže za Markem Edelmanem, posledním žijícím vůdcem židovského povstání ve varšavském ghettu, ale do továrny. Díky shodě náhod – nebo, jak by řekla sama Krallová, vůli osudu – právě on kontroloval článek o operaci srdce, který nakonec v Lodži napsala, a přitom se ho, jen aby řeč nestála, zeptala i na ghetto. Tak začal rozhovor, v němž se Edelman poprvé po třiceti letech vrací ke svým válečným zážitkům. Knižně vyšel pod názvem Stihnout to před Pánem Bohem (Zdążyć przed Panem Bogiem) v roce 1977, od té doby byl přeložen do téměř dvaceti jazyků, do češtiny v roce 1999.
Třicet let trvalo, než Edelman s kýmkoliv o válce promluvil. Ani ne proto, že by nechtěl, po válce se nebránil vzpomínkám, ale tak trochu se nehodil do role hrdiny – vyhýbal se patosu, vyprávěl o každodennosti ghetta a povstání více než o heroických činech, nezamlčoval sporná rozhodnutí, která musel udělat, navíc otevřeně vystupoval proti vládnoucím komunistům. Možná zkrátka čekal na Hannu Krallovou. Tak jako mnoho jiných, kteří se o své příběhy podělili, až když jim ona začala naslouchat a ptát se. Ačkoli Krallová tvrdí, že přirozenou potřebou každého člověka je vyprávět, pamatovat si a předávat své vzpomínky – a proto nikdy nikoho nemusela nutit mluvit.
Věcně vyprávět
Pouto důvěry, které přirozeně navazuje se svými respondenty, jí dovoluje použít vlastní literární hlas a vyslechnuté převyprávět. Texty polské reportérky se zásadně drží skutečnosti, což ale neznamená, že by byly jejím přepisem. Úsporný styl, léty dovedený až k minimalismu, se spojuje s promyšleným způsobem narace. Hanna Krallová je pokládána za jednu ze zakladatelek literární reportáže v Polsku, žánru, který vychází z konkrétních, skutečných příběhů, ale vzdaluje se běžné novinářské praxi jazykovou precizností a formální propracovaností.
Stihnout to před Pánem Bohem je literární reportáž ve formě rozhovoru. Ten vychází z drobného detailu, potom se rozvětvuje a štěpí, hlasy se v něm prolínají, často není výrazně oddělena rovina tazatele a dotazovaného. Povstání v ghettu se z proudu řeči vynořuje v nechronologicky řazených vzpomínkách, ne jako monolitický pomník velkých dějin, ale mnohostranný, komplikovaný a zásadní okamžik v životě konkrétního člověka, Marka Edelmana. Ať už píše Krallová o židovských osudech nebo o současnému Polsku, nikdy nevynáší banální, zobecňující soudy – využívá jen svůj talent věcně a klidně vyprávět, ponechávat vedle sebe různé a promísené podoby dobra a zla. Žádné slovo není zbytečné, všechna sledují rytmus vyprávění. Jak jednou řekla svému žáku Mariuszi Szczygiełovi: „Věty musí být rychlejší.“
Hanna Krallová se často ocitá v situaci podobné příběhům Tisíce a jedné noci: nalézá jeden příběh, rozplétá ho a mezitím se objevuje další odbočka a vyprávění pokračuje s novým hrdinou. Někdy narazí na zvláštní osudy sama, jindy – a poslední dobou stále častěji – se na ni obracejí neznámí lidé a svěřují jí „pokračování“. Na rozdíl od Šeherezády, která musela vyprávět, aby si zachránila život, nutí polskou reportérku pokračovat snad jen utkvělá vnitřní potřeba zachytit kousky mizející paměti.
Autorka je polonistka.