Jedno z nejexponovanějších míst pražského centra má zaplnit novostavba zvaná Novomlýnská brána od ateliéru DaM. Celý projekt vyvolává řadu pochybností. Například zda navržená podoba multifunkčního domu souzní se sousedním barokním domem a renesanční vodárenskou věží.
V poslední době probíhá v médiích diskuse o projektu novostavby tzv. Novomlýnské brány na rohu Revoluční a Lannovy třídy. Zúčastnění při jeho hodnocení operují mnohdy pozoruhodnými argumenty. Nejvíce frekventovanou otázkou v této diskusi je případné odstranění novorenesančního domu Revoluční čp. 1502, které by si realizace novostavby vyžádala.
Naproti tomu není věnována náležitá pozornost podmínkám režimu pro výstavbu nových objektů na území pražské památkové rezervace, který již čtyři desetiletí upravuje nařízení vlády o památkové rezervaci v hlavním městě Praze č. 66/1971 Sb.
Ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) tohoto předpisu stanoví, že „při nové výstavbě a při vnějších úpravách nechráněných objektů se musí dbát architektonických vztahů ke kulturním památkám a jejich souborům, navazovat na jejich objemovou a prostorovou skladbu i prostředí a dotvářet jejich celky přiměřenými prostředky současné architektonické tvorby.“
Barokní dům s mansardovou střechou a sousední renesanční vodárenská věž kulturními památkami jsou.
Je si tedy třeba primárně položit následující otázky:
- Dbá projekt novostavby architektonických vztahů ke kulturním památkám a jejich souborům?
- Navazuje projekt novostavby na jejich objemovou a prostorou skladbu i prostředí?
- Dotváří jejich celky přiměřenými prostředky současné architektonické tvorby?
K první otázce je třeba pro vysvětlení poznamenat, že barokním dům a vodárenská věž takový soubor nepochybně tvoří, byť v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky figurují jako samostatné položky.
Stručnou poznámku vyžaduje také obsah třetí otázky. Projekt bezesporu je výsledkem současné architektonické tvorby a tuto okolnost nemá smysl zpochybňovat. Jádro otázky ovšem spočívá v tom, zda navrhovaná novostavba dotváří celek, představovaný uvedenými kulturními památkami, přiměřenými prostředky. Nejde ovšem pouze o posouzení přiměřenosti těchto prostředků, neboť nejprve je třeba se vypořádat s tím, zda vzhledem k poměru vzájemných hmotových objemů uvedených kulturních památek a navrhované novostavby jde o vztah, který lze podřadit pod pojem „dotváření“.
Formulace odpovědí na tyto základní otázky musí tedy mít zákonitě přednost před poněkud abstraktními úvahami o „vhodnosti“ či „nevhodnosti“ zamýšlené konkrétní novostavby v těchto místech.
Autor vedl v letech 1991 – 2011 památkovou inspekci ministerstva kultury.