Co o moci říká „atentát“

Ve svém posledním úvodním komentáři v A2 jsem se zabýval určitou interpretací filmu Cosmopolis, ve které jsem se pokusil ukázat, že před námi leží úkol vyrovnat se s problémem imaginace přechodu. V tomto filmu se ovšem – kromě centrálních motivů rozpadu systému – odehrála jedna drobná příhoda s vedlejší postavou „koláčového atentátníka“, jenž symbolicky, pomocí upečených koláčů, páchal atentáty na vybrané představitele ekonomické, politické či náboženské moci. Sešel se měsíc s měsícem a toto téma bylo skutečnými událostmi aktualizováno: 28. září 2012 Pavel Vondrouš (26 let) zaútočil airsoftovou pistolí (projektily z plastu) na prezidenta Klause proto, že chtěl podle vlastních slov „poukázat na zhoršující se kvalitu života obyčejných lidí a velký problém s mafiánskými praktikami v České republice“.

Francouzský politický a sociální myslitel Michel Foucault moc zkoumal na základě analýz forem odporu, neboť ty odhalují povahu moci v dynamice jejího působení – jako praktiky vycházející primárně z lidského jednání. Jeho analýzy se samozřejmě týkaly širších – především historických – souvislostí. Jedna u(U)dálost může zachytit charakter moci jen obtížně. Avšak přesto se domnívám, že aplikace jeho přístupu na současnou českou realitu může osvětlit některé z jejích základních atributů.

Především je potřeba si uvědomit, v jaké podobě se nachází současné „hnutí“ nesouhlasu s neoliberální politikou působící v České republice. Počty veřejných akcí této široké koalice (od iniciativ, jako je AZ či ProAlt, až po různé odborové organizace) rapidně klesají. Jedním z důvodů je, že současné vládní kruhy v České republice si postupně osvojily praktiky úspěšně vyzkoušené některými západními vládami již v osmdesátých letech (např. Margaret Thatcherové ve Velké Británii). Základním pravidlem boje proti organizovaným obyvatelům bylo/je dostatečně dlouho počkat; ideálně až do doby, kdy se aktuálně nashromážděný hněv/nesouhlas rozředí do každodenních starostí a radostí. Neoliberální moc se opírá o čekání – a tudíž vlastně o nicnedělání; ochraňujíc institucionalizované praktiky ovládání ekonomického či sociálního života; tento potřebný „čas na čekání“ čerpá ze svých kapacit souvisejících jednak s pozicemi získanými při volbách a jednak s kontrolou nad veřejnými rozpočty. Jak mohou občanské iniciativy konkurovat stranickým a ministerským (či jiným) placeným aparátům?

Druhým opěrným bodem neoliberální moci je téměř všelidový rasismus a mýtus střední třídy, které společně vytvářejí vražedný koktejl stvrzující legitimitu tohoto vládnutí. Většina obyvatel země nechce do svého politického vědomí přijmout skutečnost, že narůstání chudoby v České republice obecně a potýkání se s jejími důsledky v jejich životech je jasným sociálním důsledkem jejich vlastních politických rozhodnutí. Za všechno mohou cikáni či vzdálení kmotři mafiánského kapitalismu, říká se často. „My“, tj. (domnělé) střední třídy, jsme neustálou obětí něčeho zvenčí. (O tom, jak často sami sebe nevhodně zařazujeme do sociální struktury – výš, než kam skutečně patříme –, zde není prostor více hovořit.)

Ontologie „jiného“ zde funguje velice podobně jako u kolonialismu: jiní existují jinak než my. Jsou „vřídky“ na čistém systému, který ale budujeme vlastním jednáním. Podle čeho je poznáme? Především přece nejsou námi. Jsou černí, špinaví, tak nějak „divně se chovaj“ apod. Středostavovská (tzv. přirozená) politická imaginace změny získává jednoznačný podnět: jakmile se „jich“ zbavíme, uchráníme naši společnost před neřádem a „nás“ samotné před problémy. Spokojenost jedince je v této imaginaci vlastně iluzorně odvislá od schopnosti systému zbavit se cizího a jiného a zároveň je neustále obnovovat. Systém je zachován a naše pozice je zdůvodněna částmi jeho celku, které sice stojí v jistém smyslu mimo něj, ale zároveň jsou pro jeho trvání skrze naše politické vědomí nezbytné.

Na jedné straně stojí tedy jiní (cikáni) a na straně druhé kmotři a de facto i politická třída, kterou většina obyvatel považuje za jediné reálné držitele politické moci. Tyto dvě složky pomáhají externalizovat moc od aktéra v jeho politickém vědomí. Hlavní důsledek je pak ten, že toto politické vědomí je postaveno na představě, že vlastně občané nejsou součástí moci. Paradoxně tak nesouhlas s mocí opřený o iluzi rasismu a mýtus středních tříd není schopen zasáhnout její jádro, ale vždy naopak okrajové části systému, které mocí trpí nejvíce. Moc jako taková je takto zachovávána.

Pokus o útok na veřejnou osobu je výrazem zoufalství politické imaginace, která se ještě zcela nepodala logice neoliberálního vládnutí a moci. Jedná se o radikální návrat aktéra do působení moci; a zároveň je sebepřiznáním aktéra k odpovědnosti. Moc v momentě toho činu nestojí mimo nás, ale je výrazem praktik našeho jednání. Pokud útočím na moc (slovem, artefaktem, airsoftovým projektilem), říkám, že se mne moc týká. Přiznávám tak vlastně, že jsem si vědom toho, že „není jiná moc než ta, kterou ‚my‘ vykonáváme nad ‚jinými‘; moc existuje jen aktuálně, jakkoli je vepsána do pole rozptýlených možností, opírajícího se o setrvalé struktury“ (Michel Foucault, Subjekt a moc). Rozptýlené možnosti nesouhlasu s neoliberalismem se ocitají v krizi, jejímž výrazem je i „atentát“ z 28. září. Tato u(U)dálost nám ale zároveň ukazuje hranice neoliberálního vládnutí. Touto hranicí je každý aktér, který může říci: „Se mnou ne! Stojím zde a odmítám se na utlačovatelské moci účastnit. Odmítám rasismus a nespravedlnost stávajícího řádu.“ Toto nám svatováclavský pokus o atentát říká o moci a možném návratu aktéra.

Autor je sociální filosof.