Nobelova cena za literaturu je událostí sledovanou médii po celém světě (viz též Zápisník na straně 7). Letošním nositelem tohoto ocenění je Číňan, máme tedy dobrý důvod porozhlédnout se po čínském tisku a zjistit, jak tuto událost reflektuje. Zadat do vyhledávače kteréhokoli z celostátních deníků Mo Jen a Nuo-pej-er wen-šüe-ťiang (Nobelova cena za literaturu) znamená ještě čtrnáct dní po vyhlášení vítěze jistotu, že na monitoru se zobrazí desítky článků z několika posledních dnů – událost je komentována jako máloco.
Podle článku agentury Nová Čína z 15. října, pojednávajícího o tom, že z peněžní odměny za Nobelovu cenu si nekoupíte ani byt v Pekingu (jak měl spisovatel prý v úmyslu), není cena žádné velké terno. Když ovšem článek přečteme pozorně, dozvíme se, že významný funkcionář ze svazu čínských realitních agentů, pan Wang, chce Mo Jenovi darovat nikoli pouhý byt, ale dokonce svou soukromou rezidenci na Chaj-nanu, protože je „jeho věrným čtenářem“. Bylo by prý dobře, kdyby se díky podpoře magnátů, jako je on, do oblasti dostalo více takových osobností. Prospělo by to všem stranám: „To, co učitel Mo napsal doposud, čerpá z čínského severu. Myslím, že žít na pobřeží rozlehlého moře by mistrovi mohlo dodat novou inspiraci.“ Tato velkorysá nabídka zaujala čínskou internetovou veřejnost a na Mo Jenovu hlavu se sesypala řada protichůdných návrhů, jak se k nabídce postavit.
Článek „Opilý Mo Jen prodán za deset milionů“, který ze sečuánského regionálního tisku převzala tatáž zpravodajská agentura, zase přináší příběh jistého „inženýra Chou“ z Pekingu. Ten se podle legendy před šesti lety opil a poté si za tisícovku jüanů registroval název Mo-Jen-Cuej (doslova: Mo Jen se ožral) jakožto obchodní značku kořalky. Po vyhlášení letošního vítěze Nobelovy ceny za literaturu tuto obchodní značku po dlouhém smlouvání prodal za celých deset milionů jüanů, přičemž počáteční nabídka byla o čtyři miliony nižší. Zdá se, že literaturou se v Číně dá docela dobře uživit, pokud ovšem nejste zrovna spisovatel.
Nová Čína se zajímala dokonce i o to, jakým způsobem se Číňané o novince dověděli. „Ve chvíli, kdy se vítěz vyhlašoval [tj. v sedm večer čínského času, pozn. A. Z.], byla spousta lidí na cestě z práce, v metru, autě či autobusu. Podle průzkumu se o Mo Jenově ocenění dozvědělo padesát dva procent lidí z mobilu, přes třicet procent u PC a jenom devět procent z televize.“ Termíny, jež se objevily ve zprávě zdůvodňující, proč se právě Mo Jen stal laureátem, jako například „halucinatorní realismus“, se následně objevily i v komentářích ke zprávám. Stejně tak lidé na serverech, jako je sohu.com, diskutovali o Mo Jenovi jako o autorovi, který stírá rozdíly mezi halucinacemi a obyčejnými příběhy, mezi historií a současným životem atd. V článku se dokonce dozvíme, že Mo Jen a jeho Nobelovka byly na sociálních sítích a komunitních serverech ještě dva týdny po vyhlášení absolutně nejdiskutovanějším tématem.
Čínské noviny sledují i ohlasy letošní Nobelovky v zahraničí. Internetové vydání týdeníku Nan-fang čou-mo (Jižní víkend) přineslo portrét překladatelky Mo Jenova díla do švédštiny. „Ve Švédsku se druhý den po vyhlášení vítěze Nobelovy ceny za literaturu prodalo tisíc výtisků překladu jeho románu Šeng-s pchi-lao, přičemž jeho romány vydané tamtéž před patnácti lety nákladem přes tisíc výtisků byly do letoška stále na pultech. Mo Jenova překladatelka, paní Anna Čchen je bývalá sinoložka, manželka švédského Číňana a někdejší studentka jednoho z členů literární komise Nobelovy ceny. „Mo Jen vypráví tak, jako by vyprávěl vesničan dětem nebo ostatním vesničanům,“ říká Anna Čchen. Překladatelka přiznává, že prózy tohoto spisovatele jí právě „neodsýpají“ – jsou psány nesnadným jazykem. Slova některých lidí, že podíl na Mo Jenově Nobelově ceně by měl připadnout právě jeho překladatelce do švédštiny, zděšeně odmítá: „Členové Akademie samozřejmě čtou i jiné překlady autorů, o které se zajímají. Kdyby můj překlad do švédštiny byl špatný, bylo by to přece vůči Mo Jenovi nespravedlivé.“ Podle manžela Anny Čchen jsou to právě barvitý jazyk a živě vyjádřené city, co činí tohoto autora ve Švédsku tak populárním.
Týdeník také přinesl obsáhlou reportáž z Mo Jenova domova, vesnice Kao-mi. „,Jsem děsně unavenej, od včerejška nedělám nic jiného, než že přijímám návštěvy a mluvím,‘ říká žlutošedý, strhaný Mo Jen, jehož oči jsou po dlouhém bdění krvavé, a bez přestání se nalévá zeleným čajem a kouří, aby se udržel vzhůru.“ Jeho dvaadevadesátiletý otec stojí přede dveřmi domku a zapaluje petardy, které darovala místní vláda na oslavu velké události. „Sousedé se to doslechli a přiběhli, a spolu s hlídkujícími novináři slaví, křičí a poskakují.“ Mo Jen i jeho rodina vzpomínají na dřívější časy. O tom, že za hladomoru Mo Jen jedl trávu a kůru stromů. Nebo jak v zimě přivezli do školy, kde se učil, vozík s uhlím na zátop a hladové děti si tajně vzaly po kostičce – učitel se pak nemohl soustředit na výklad, jak mlaskaly a chroupaly. Vzal si prý taky kousek a byl překvapen, jak dobře chutná. To jsou nicméně stíny minulosti. „Místní vláda před dvěma lety zaznamenala, že sem za Mo Jenem jezdí turisté, a chtěla dát jeho starý dům opravit, což Mo Jen odmítl,“ praví se v textu. Do budoucna se ale úpravám nevyhne, a nejen na svém domě – v Kao-mi se chystá velký památník velkého spisovatele.