Každá politická identita má kořen v minulém konfliktu, v historické situaci, kdy se určitá politická síla vyhraní vůči zbytku společnosti. Každé hnutí si v sobě nese paměť tohoto vyhraňování a je – více, než si připouští – ovlivňováno obrazem třeba již dávno minulých odpůrců či nepřátel.
Ve své chystané knize o vztahu českého alterglobalizačního a protiválečného hnutí Spřízněni válkou píše politolog Jiří Navrátil o jedné zdánlivé drobnosti: jednotlivé skupiny, které se hlásily k českému alterglobalizačnímu hnutí, na otázku po své identitě odpovídaly především, že jsou anarchistické, komunistické, ekologické či křesťanské, a až v druhé řadě alterglobalizační.
Ve spojení s tím, jak u nás probíhaly – či spíše jak po slibném náběhu v podobě street parties a protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky opadaly – protesty proti globalizaci, je to výstižný doklad o způsobu, jakým česká společnost zpracovala dosud patrně nejzajímavější a nejdalekosáhlejší z protestních impulsů, které protestní hnutí na Západě po roce 1989, či spíše už po roce 1968, získalo. Na počátku tisíciletí tak v českém prostředí nebylo důležitým tématem štěpení alterglobalizačního hnutí, ale štěpení z doby vzniku nového režimu v letech 1989 až 1992 stavějící na rozdělujících ideologiích. Bylo třeba především udržet vlajku, již si jednotlivé proudy klopotně osvojily v počátcích budování kapitalismu.
S několika výjimkami došlo k problematickému rozdělení. Bezmála monopol na konkrétní problematiku získaly nevládní organizace, které se soustředily na jednotlivá, relativně úzce vymezená témata – obyčejně ta, jejichž naléhavost lze přeložit do žánru „projektu“. Kvazimonopol na obecnou kritiku a témata příliš obecná či vzdálená získala okrajová uskupení a alternativní hnutí, která většinou nedokázala propojit svou rétoriku s každodenní realitou. Cosi zůstalo ztraceno v překladu – a těch několik výjimek, kterým se podařilo spojit obecné téma s něčím bezprostředně pociťovaným, mělo sice značný ohlas, ten ale nepřetrval své téma. Příkladem je hnutí proti americkému radaru. Aktivity nevládních organizací byly především projektovým pachtěním, aktivity radikálů byly především sebevyjádřením. K hnutí, které strhuje a proměňuje společnost, má obojí přibližně stejně daleko.
To snadno vede k debatám na téma, proč „neumíme protestovat“. Jako kdyby protest byl nějaká dovednost, kompetence, kterou je možné a vhodné se trpělivým cvikem učit od expertů, jako kdyby mnohem víc než nějaké dovednosti nechyběla vůle. Neustálé srovnávání s idealizovaným Západem, kde „protestovat umějí“, je součástí právě té ideologie postkomunismu, která zároveň brání jasnému pohledu na reálné problémy. Přitom právě ty by mohly motivovat k protestu, jenž by si vzhledem ke svému většímu ukotvení v běžném životě lidí snáze našel cestu ke svému vyjádření. Představy o Češích, kteří nezvládají „umění protestu“, se přitom spíše než součástí terapie a pozvánkou na kurs protestních dovedností snadno stávají sebenaplňujícím proroctvím.
Protestu, který by byl zakořeněný v každodenním prožívání života a vlastního postavení, stojí v cestě ještě jiná věc – divácký způsob prožívání politiky. Tento stav je celosvětový a k zastupitelské demokracii mediálního věku patří. V českém prostředí se ale zdá být doplněn až překvapivě vysokou mírou emoční investice. Václav Bělohradský nedávno připomněl, že české prostředí má silnou tradici suplování politiky občanskou společností a kulturní aktivitou. Dnes jako by to bylo skoro naopak: jako by politické jeviště suplovalo sebereflexivní roli občanské společnosti a kultury. Jako by občan uvyklý na roli diváka dokázal snáz prožívat příběhy jednotlivých politiků či jevištní politické třídy jako celku než vlastní příběh zaměstnance, odboráře, obyvatele nějakého místa, stoupence nějakých názorů, nositele nějaké zkušenosti. A na věci nic nemění, má-li toto prožívání stále častěji podobu paušální negace. Silná protestní identita a představivost nových forem aktivity však nevycházejí z divácké fascinace světem politiky, nýbrž ze schopnosti přetavit sdílenou, a přitom vlastní zkušenost v kolektivní akci. I proto představovaly nejsilnější vyjádření protestu v českém prostředí protiromské demonstrace na Šluknovsku a protesty vyháněných Romů z Přednádraží.
Autor je politolog.