Literární debut Smrt Múz mladé autorky Marie Michlové je opředen očekáváním. Příběh z viktoriánské Anglie vychází v prestižním nakladatelství, doprovází ho množství nadšených ohlasů. Víc než kdy jindy je nám tak vnucován postoj, s jakým k dílu čtenářsky přistupovat. Přesto na této knize něco je.
Děj románu Smrt Múz, na němž Marie Michlová (nar. 1989) pracovala od svých čtrnácti let, se odehrává převážně v Anglii a Skotsku 19. století. Ke všem zaběhnutým představám o tamější realitě autorka přidává své poznatky získané během studia historie i vlastních výzkumů přímo ve Skotsku. Dílo tak balancuje na hranici mezi prózou inspirovanou historií a přípravou k biografii literárního okruhu seskupeného kolem Waltera Scotta a Johna Lockharta. Michlová udržuje rovnováhu kompromisem. V doslovu přiznává, že se osudy fiktivních postav snoubí s osudy historických osob 19. století, jež pronášejí autentické výroky, aniž by to čtenář měl šanci poznat a aniž by tato skutečnost v románu nějak rezonovala. Ani neznalost historických souvislostí ovšem četbu nijak neochuzuje.
Výjimečně čtivou knihu ze Smrti Múz dělá především fakt, že mladá historička je až překvapivě dobrou spisovatelkou. Umí vystavět dialogy, upoutat pozornost odbočkami, náznaky, na které dlouhý čas neodpovídá, i opakováním stejných vtipů v odlišných situacích. Má smysl pro ironii, černý humor a údernou pointu. Celek příběhu však místy zadrhává.
Pohodlí pamětníka
Hlavní hrdina, zbabělec a zároveň nejslavnější literát všech dob John Smith, měl to štěstí, že jako jediný spisovatel na světě přežil smrt Múz a rozhodl se vyprávět příběh svého bouřlivého života, v němž se mu každá skutečně převratná událost přihodila omylem či náhodou. Ačkoli se zdánlivě řadí mezi takové literární typy, jako jsou Don Quijote či Baron Prášil, opak je pravdou. John Smith rozhodně není naivka a už vůbec ne bojovník, ovšem usiluje o to, aby za všech okolností – i těch nejnevhodnějších – říkal pravdu. Síla vyprávění přitom tkví plně ve vypravěči, jehož komentáře, zdánlivě nesouvisející výkřiky i předjímání událostí budoucích udržuje čtenáře v nejistotě, nebo ho naopak zdánlivě ukolébává.
John Smith přežil svůj vlastní život, veškeré své literární vrstevníky, kterých si vážil. Nyní jako stařec vypráví o něčem, co je pro ostatní dávnou minulostí. Přežil i svou vlastní smrt, totiž smrt Múz, jež postihuje básníky neschopností tvořit. Uvědomil si totiž, že žádné literární schopnosti nemá. Postupem času se z jeho života pomalu vytrácejí úsměvné chvíle a zbývá jen bezmoc a pohodlí posledního pamětníka. Doba se změnila a přizpůsobivý Smith s ní. Nyní zrazuje všechny své minulé přátele, protože doba si to žádá. Lord Byron ani sir Scott nejsou v industriální Anglii v módě.
Nástrahy telenovely
Strnulá romantická Anglie se svým sešněrovaným řádem, chladnými způsoby a odměřenými lordy pookřává díky detailům, jako jsou Smithova záliba v ženách či Scottova láska k alkoholu a psům. Jediné, co ruší celkový dojem, je paradoxně samotný příběh, respektive jeho délka. Smithův život chvílemi připomíná telenovelu či nikdy nekončící koloběh. Přispívá k tomu i jisté karnevalové vykreslování charakterů. Postavy jsou maskované, skrývají svou pravou tvář do chvíle, než jim přijde vhod ji odkrýt. Z malířky se stane lehká dívka, z lehké dívky intelektuálka. Příliš mnoho okamžiků v Smithově životě rovněž ovlivňuje podivuhodná náhoda nebo opakující se vzorec – v určité fázi příběhu se začnete sami sebe ptát: Jak proboha umře jeho manželka tentokrát? Některé pasáže pak působí až násilně a uměle.
I přesto vyprávění, navzdory problematickým místům, neztrácí svižnou dynamiku. Jakkoli se jedná o trpkou zpověď bláhového starce, příběh vposled vyznívá nadneseně a lehce. Stejně tak se v díle nadneseně a lehce spojuje historie s fikcí. Snad i proto, že, jak řekl hlavnímu hrdinovi Walter Scott, „každý zná nějakého Johna Smitha. Alespoň jednoho.“ A poznat tohoto není na škodu.
Autorka je studentka bohemistiky.
Marie Michlová: Smrt Múz. Torst, Praha 2012, 514 stran.