Zápletka s teorií - literární zápisník

Shakespearovské „Co je po jméně?“ na knihkupeckých pultech věru neplatí: chcete prodat krimi román? Pokud se jmenujete Lars, Jo či Henning, nebo snad dokonce disponuje vaše jméno nějakou pro našince neobvyklou diakritikou, máte polovinu úspěchu zaručenou. Záplavou všech těch Lassů, Bossů, Ann a Britt jako by se ale někteří vydavatelé kvalitní překladové prózy vyčerpali, takže se jim na nežánrovou překladovou beletrii už nedostává sil. Kniho Zlín, proč jsi nás opustila?

Nakladatelství Host vydalo před několika dny třetí román úspěšného amerického autora a beletristického pulitzeristy Jeffreyho Eugenidese Marriage Plot. Brněnskému nakladatelství se za to sluší poděkovat: čtenář, který se mohl dle poslední tamní produkce začít skoro obávat, zda i tento dřívější vlivný zprostředkovatel kvalitní soudobé zahraniční prózy už zcela nerezignoval na tituly, které nevyhovují skandinávskému krimi třeštění, může být spokojen. Překladatelka Martina Neradová se rozhodla titul nové knihy autora hermafroditického opusu magnum (Middlesex, 2002, česky pod titulem Hermafrodit, 2009; viz A2 č. 16/2009) do češtiny převést spojením Hra o manželství. Jistě by dokázala tuto svoji volbu zdůvodnit, nic to však nemění na skutečnosti, že převodem podstatě a tématu románu mnohem bližším by bylo spojení „Zápletka se svatbou“. Právě literárněvědný pojem „zápletky“ se všemi jeho strukturálně naratologickými konotacemi prodlévá v centru autorovy pozornosti. Eugenidesův podařený román totiž – samozřejmě kromě jiného – reflektuje i dobově specifický „obrat k teorii“, který přibližně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let postihl kurikula humanitních oborů na amerických univerzitách. Řadí se tak po bok dalších prominentních autorů dnešní americké prózy, kteří tuto svoji studentskou zkušenost transformují do konstrukčních modelů a příběhových východisek svých úspěšných knih.

S trochou důvěřivé shovívavosti lze vlastně mluvit až o určité generaci: Nicholas Dames, vedoucí katedry anglické a komparativní literatury na newyorské Kolumbijské univerzitě, označuje autory vzešlé z univerzitního prostředí uvedeného období přímo za „theory generation“. Spojuje je podle něj jak důkladná znalost prací francouzských poststrukturalistů a dekonstruktivistů, tak i jistý kritický distanc, který vůči školsky osvojovaným teoriím Barthesovým, Derridovým či Foucaultovým zaujímají. Ve své rozsáhlé šestirecenzi, která vyšla v literárním časopise n+1 (a je v plném znění dostupná na internetových stránkách nplusonemag.com/the-theory-generation), pak za užití příkladů nejuznávanějších a nejoceňovanějších současných amerických prozaiků – k nimž kromě Eugenidese patří třeba Jennifer Eganová, Teju Cole či Jonathan Franzen – dokládá, jak se v pracích těchto autorů skepse z teorie přetavila v až trochu staromilskou formu literárního realismu. S tezí by se jistě dalo polemizovat – selekce zkoumaných prozaiků je zde určitě částečně motivována patrným přednastavením kýžených argumentačních závěrů. Jako vysvětlení toho, proč soudobé americké próze dominují v podstatě klasicky konstruované romány realistického modu, ale Damesova interpretace funguje pokud ne zcela přesvědčivě, pak minimálně neotřele a inspirativně.

Ohromující závrať z teorie, oslnění gramatologií i diskursivitou všeho se ostatně u Franzena, Eganové či Eugenidese promítá i přímo do příběhových peripetií: v promluvách postav je snadné rozpoznat naučené pojmy i metody, které jsou tu ironicky parafrázovány, tu přejímány v podobě idejí tak hlubokých, až je běžný smrtelník nucen internalizovat je bezmyšlenkovitě. Vysmívá­-li se Eugenidesovo vyprávění radikálním dekonstruktivismům, nečiní tak z pozic „selského rozumu“, ani neargumentuje „humanitním blábolením“. Teorie, která Eugenidese, Franzena či Colea formovala, je zde prezentována jako inspirativní, jakkoli leckdy v radikálním podání směšný prostor k experimentu. Ten se pak ironicky propojuje s tradičně realistickým tíhnutím k příběhu. Českému prostředí, ve kterém se literárněvědná poučenost některých prozaických autorů tradičně projevuje generováním elitní a pro řadu čtenářů neprostupné vysoké kultury, přijde taková lekce „realistického románu doby postderridovské“ jistě vhod.

Autor je bohemista.