Listopadové výročí (roku 1989, ale i 1939) dobře ukázalo, jak si naši mocní představují demokracii. Sedmnáctý listopad se z bojovného dne stal tichým, „důstojným“ aktem, který nesmí nic narušovat, a už vůbec ne nějaký „lid“, jenž se zcela malicherně cítí nespokojen, podveden a okrádán. Došlo prý ke „zneužití“ posvátného dne. Podobná rétorika mi připomněla paní, která aktivisty u petičního stánku nabádala: „Když nyní máme tu demokracii, musíme být pěkně ticho jako myšky.“
Znovu se ukázalo, jak moc v české společnosti přetrvává totalitní myšlení. Právě ono je hlavní složkou politické kultury, která se nejsilněji přenesla do „nové doby“, jenže už není zahaleno v rudé barvě, ale v modré.
Pohoršení nad zneužitím svátku, nadávky a sprostoty vůči těm, kteří chtějí vyjádřit (a stále pokojně!) svou nespokojenost, neustálé strašení minulým režimem, zdůrazňování jediné možné cesty a i klidu na práci, který nespokojenci narušují – to vše zaznělo v hodnoceních památného dne. Možná by si současní mocní rovnou rádi zakotvili v Ústavě větu, že k té správné demokracii nás Kalousek prostě proškrtá.
Sedmnáctý listopad snad nejlépe vyjadřuje odpor proti zvůli moci. Nikoliv konformitu a plutí s proudem, ale právě odpor, který je – i když u nás to tak nevypadá – pravým základem občanství. Češi mají s protesty problém, od Bílé hory nejsou součástí naší politické kultury, a projevuje se tak určité zpoždění (nejen) v politickém vývoji oproti našim sousedům. Teprve se učíme. Učíme se spolupracovat, koordinovat akce. A přitom ještě i dnes můžeme tu a tam zaslechnout, že „slušný člověk neprotestuje“. Úkolem slušného občana v polistopadové éře je podle všeho víkendový výlet do nákupního centra a posléze večerní sledování televizních seriálů, které slouží jako útěk před čím dál tíživější sociální realitou.
Demokracie, při jejíž klasifikaci ani mezi politology nepanuje shoda v otázce, jestli jde o ideologii, nebo prostě o jeden z typů režimů, není takříkajíc nikdy dokončena. Je to nejspíše proces, který se neustále obnovuje v hledání řešení, diskusích i kompromisech. Radikalizace nastává, když právě tyto průvodní jevy nefungují. Může to být třeba tím, že (nejen u nás) došlo k propojení politické a ekonomické moci způsobem, kdy vidíme v přímém přenosu přijímání legislativy šité na míru určitým skupinám. Sledujeme pohrdání lidmi a jejich již často zoufalou sociální situací. Jsme svědky toho, jak se ostentativně dává na odiv bohatství nabyté prazvláštními způsoby, které se zákonností nemají nic společného.
Jestliže bude podobná skutečnost dále pokračovat, pak příští rok můžeme na Národní třídě opět tiše položit věnec – tentokrát ovšem za demokracii samotnou. Jasně se ukazuje, že demokracie nemůže fungovat jen s formálním nastavením politických práv za situace, kdy jsou ničena práva sociální. Geniálně to vyjádřil Václav Bělohradský ve svém výroku, že „nelze být svobodný podle Ústavy a být otrokem podle pracovní smlouvy“.
Průběh posledního 17. listopadu naše mocné vyděsil. Jejich reakce byly často na pokraji paniky a hysterie. Protest se přitom číselně vzato nedá srovnávat s dubnovou demonstrací platformy Stop vládě, kdy se na Václavském náměstí sešlo zřejmě více než sto tisíc občanů. Snad to byla určitá spontaneita, důraz na občanskou angažovanost a šíření alternativních informací, nebo snad zaplněná Národní třída, které evokovaly změnu. Nečekejme, že vyjde od struktur establishmentu – to ale neznamená, že není naším občanským úkolem po nich systematicky tuto změnu vyžadovat. Máloco konvenuje oligarchii tak jako stav, kdy jsou občané sice nespokojeni, ale atomizováni v důsledku přijetí sloganu „ať se každý stará sám o sebe“. Stejně tak žádné nebezpečí neplyne od občanů, kteří se vyžívají v útěku od veřejného do soukromí svých bytů, chat a koníčků. Před zlem nelze utéct, ale často se na to přijde příliš pozdě. Neškodné brblání u piva, klasický rys české politické kultury, má pro oligarchii dokonce pozitivní dopad. Lidé se vypovídají, uleví si a druhý den zase poslušně nastoupí k plnění svých „povinností“.
Aktivita je ale na nás, občanech. Pragmaticky řečeno: nikdo další tady není a nikdo to za nás neudělá. Mezi obyčejnými lidmi je spousta znalostí, zkušeností, které leží ladem a nejsou využity pro rozvoj země. Prozatím nemáme dost široké struktury občanské informovanosti, které by byly schopné prolomit mediální blokádu, ani jsme si neosvojili metody občanské spolupráce, které by narušily atomizaci společnosti. Je to ale úkol, jemuž se nelze vyhnout.
V Alternativě Zdola přímo používáme výrok náčelníka indiánského kmene Hopi: My jsme ti, na které jsme čekali. Nebo můžeme uvést výrok představitele ropného kartelu OPEC, který byl – před ropnými šoky – považován za směšnou organizaci s nulovým politickým a ekonomickým vlivem: „Našli jsme svou sílu, až když jsme si ji uvědomili.“
Autorka je ekonomka.