Özlem Altin, Esther Kläs, Eva Koťátková
Two Hands And a Head
Svit, Praha, 5. 12. 2012 – 26. 1. 2013
Výstava tří mladých, generačně spřízněných umělkyň je naladěna do temných odstínů rozpadu, společenské vyloučenosti a snad i traumatu doprovázejícího ztrátu identity, jež nám byla společensky předurčena. Instalace v Berlíně usazené tvůrkyně Özlem Altin se skládá z předmětů a obrázků, jež se soustředí kolem nalezených fotografií lidských bytostí v postojích evidentně vytržených z kontextu. Osoby na nich zobrazené se stávají neosobními, záhadnými obrazy. Plastiky německé sochařky Esther Kläsové mimo jiné představují odlitky jejích vlastních rukou, jež tak byly odděleny od svého původního smyslu. Z kontextu celé expozice však svým intelektuálním nábojem i náročným uměleckým zpracováním zřetelně vystupuje instalace Evy Koťátkové. Řeč je o videu Divadlo mluvících předmětů, instalovaném v provizorní černé komoře uprostřed výstavního prostoru, jehož čtyřicetiminutová délka zřejmě způsobí, že jej téměř nikdo nezhlédne celé. Projekt je inspirován dílem českého avantgardního architekta a umělce Jiřího Krohy, který v letech 1919 až 1922 realizoval pro pacienty a personál psychiatrické léčebny v Kosmonosech loutková představení. Video se inspiruje Krohovými počiny, jakož i jeho sérií obrazů Divadlo věcí, zobrazující obyčejné věci v pohybu. Objekty ve videu Koťátkové mluví hlasy pacientů vyprávějících příběhy o společenské vyloučenosti. Taktéž tu promlouvá velice pomalý ženský terapeutický hlas, který jakoby koordinuje dění ve fiktivní terapeutické skupině.
Jakub Singer
Antonín Máša
Rváč
Divadlo ABC, Praha, premiéra 17. 11. 2012
Na holé scéně stojí dva mladí carští důstojníci a míří na sebe pistolemi. Nad nimi modrá obloha s plujícími mraky. To je vrcholná scéna z inscenace hry vynikajícího režiséra, scenáristy a dramatika Antonína Máši, který v době normalizace, kdy nesměl režírovat, napsal drama podle Turgeněvovy rané povídky z roku 1864. Turgeněv, který byl ovlivněn Puškinovým a Lermontovovým romantismem, vytvořil v postavách důstojníků Kistera a Ručkova dva protichůdné typy: Kister obdivující Goetha a Schillera je přesvědčen, že zlo a násilí je možné přemoci dobrem, jako by tím předznamenával tolstojovské „neprotivit se zlu“. Rváč Ručkov nevěří v nic a ničemu, je předchůdcem nihilistů. A mezi nimi půvabná Máša Pěrekatovová, která si s oběma zahrává, ale ve skutečnosti zoufale touží po volnosti a lásce. Nakonec se bolestně zklame a Kister zaplatí za svou víru v dobro životem. Hledání smyslu života a lásky – to je aktualizační jádro Mášova dramatu, které opravňuje existenci současné inscenace Městských divadel pražských. Přispívají k tomu herecké výkony tří protagonistů: Martina Písaříka, Tomáše Novotného a Veroniky Kubařové. V neposlední řadě je působivá také hudební složka, tvořená lidovými písněmi v interpretaci důstojníků Kisterova a Ručkovova pluku, a rovněž scénografie – především neustále plynoucí oblaka, která Máša tak často pozoruje. Režisérem inscenace je Ondřej Zajíc, scénu vytvořil Adam Pitra.
Alena Morávková
kunstWerk
Kniha chat: konvolut chatařské církve Sekula
Revolver Revue 2012, 71 s.
„Kytara a ty/ patří do chaty/ když sluníčko zapadááá“, řečeno slovy jedné trampské písně, bez chaty v našem zeměpásu ani ránu. Stavění chat ve velkém – pominu-li chaty lesní, poustevnické, lovecké a rybářské čárdy – započalo v údolí Sázavy a Kocáby, Berounky a Vltavy někdy na počátku třicátých let minulého století spolu s rozvojem trampingu. K chatě patří tedy kostkovaná košile, kanady, stetson aneb námořnická čapka, legíny a stříbrem krumplované revolvery. Chata jest obydlí stavěné ponejvíce ze dřeva nebo proutí, určené k občasnému rekreačnímu bydlení. Ovšemže jsou i chaty z jiných materiálů: bedniček, lahví anebo vyřazených vlakových vagónů. Sdružení kunstWerk přišlo nyní s poetickými texty, které vyjadřují základní ideové úběžníky chatařství – toho životního stylu, jejž doprovází kutilství a melodie dávných časů. V chatařských básních a invokacích se čtenářstvu odkrývá stinné krásno z mechu a kapradí, borových zákoutí šumlajících potočních tůněk a vyřezávaných totemů. Konej obětinu vuřtu nejlépe při svěcení víkendu, vždy ale při velkém svěcení dovolené, ať neuplyne rok bez toho. Lze ovšem užíti salám točený, anebo uzeninu jinou libou. Lze uznat, že dřevo je třeba – k opékání buřtů na rozjásaném ohýnku i k stavbě chatiček vlhkotěsné konstrukce, ve kterých si potom lze následně užít zasloužené chvíle rekreace. V takových ohledech ovšem třeba dřevo skýtající stromy případně vysazovat, jak psáno v příručkách dendrologických. Knihu chat doprovázejí reprodukce linorytů.
Vít Kremlička
Jan Balabán
Zeptej se táty
CD, Radioservis 2012
Balabánův posmrtně vydaný román Zeptej se táty se dočkal uznání z řad kritiků, slušných prodejních výsledků a zanedlouho i rozhlasového zpracování. Na stanici Vltava se objevil v roce 2011 jako osmidílná četba na pokračování, stylově natočená v ostravské pobočce Českého rozhlasu. Režie se ujal rodák z nedalekého Třince Radovan Lipus, hlas propůjčil Norbert Lichý, rodák ostravský. Jan Balabán byl mistrem povídky a i jeho román je spíše souborem příběhů, občas až hrabalovského ražení, které jsou propojeny postavou mrtvého otce. Jak podotýká Blanka Kostřicová na přebalu, objevují se v románu často motivy výtvarné. Oproti české próze devadesátých let tu chybí nadšení z listopadového převratu, nacházíme tu spíše hořkost: lidé se nezměnili, a pokud někdo na převrat doplatil, byli to spíše ti slušní. Jako třeba v příběhu středoškolského katolického učitele, který, aby mohl ve své profesi pokračovat, začal učit marxistickou filosofii, a právě proto musel po revoluci skončit. Jak asi dopadl ředitel školy, který ho zlomyslně do této výuky namočil, se můžeme jen dohadovat. Lichého důrazný projev a především jeho postava, kterou s hlasem identifikujeme, dodává Balabánovu románu až barokní rozměr. Naopak punc novosti dodává četbě dobře vybraná hudba, jíž vévodí úvodní zvuková stopa vysamplovaná ze skladby 99.9 F od Suzanne Vegy. Balabánův román svými několika vyprávěcími liniemi svádí k návratům – což je ovšem u zvukové nahrávky náročnější.
Jiří G. Růžička