Začít nový život, zemřít

Někteří čtenáři románů mají kuriózní zvyk. Jedná se o přepjatý zájem o první věty. Jde o předpoklad, že z první věty lze nejen vyčíst, zda daný román je dobrý nebo špatný, ale že se v ní jakýmsi způsobem zrcadlí i jeho celek. Je ovšem spravedlivé říct, že takové knihy jako Bílá velryba, Anna Karenina či Odysseus je v této víře utvrzují. Kniha, která začíná větou „Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil“, staví takového čtenáře, a dost možná nejen jeho, do poněkud komplikované situace. Jak tomu má rozumět? Je to příslib? Stojí zde prohlášení, které jen málokterá kniha, pokud vůbec nějaká, může splnit, jako pusté holedbání? Nebo je to snad ironické popíchnutí, za nímž se skrývá otázka, proč vlastně romány čteme?

Nehody jsou východiskem

Autorem tohoto prohlášení je vypravěč Nového života (Yeni Hayat, 1994), pátého románu tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Tím vypravěčem je dvaadvacetiletý student techniky Osman, v němž tajemná kniha rozdmýchá touhu „najít nový život bez nesnází a ran osudu“. Když ho pak spolužačka Canan, do které se bez váhání zamiluje, seznámí s dalším čtenářem knihy Mehmetem, doufá, že by mu mohl pomoci nalézt svět z knihy. Mehmet je ale zanedlouho na ulici postřelen a stejně jako Canan, která je podle všeho jeho snoubenkou, mizí beze stopy. Osman se vydává dívku hledat a zároveň doufá, že najde svět, o kterém si četl v knize. Protože postrádá sebemenší vodítko, cestuje po Turecku náhodně zvolenými, špatně udržovanými autobusy. Po několika týdnech takového bloudění se připlete k nehodě a přijme identitu jednoho z cestujících, kteří ji nepřežili. Tím jeho putování dostává jistý konkrétnější směr, hrdina totiž vyhledává další nehody, v nichž spatřuje jistý smysl, spojený s knihou. U jedné z nich nakonec potkává Canan a společně se dostávají na stopu čehosi, co je snad organizací, která si za svůj cíl vytkla boj proti knize.

Navštíví rovněž doktora Narina, podle všeho otce ztraceného Mehmeta a hlavu sítě špionů, jež měla původně za úkol sledovat jeho syna, ale postupně se stala společenstvím, majícím zabránit rozsáhlému „spiknutí proti starým věcem“. Doktor Narin odmítá beztvarost, kterou přinesl obdiv k Západu a postindustriální společnost, a nostalgicky se obklopuje artefakty, které jsou nejen připomínkami někdejší doby, ale i ztělesněným odrazem jeho vlastního stesku a melancholie. Od Osmana čeká, že se mu stane náhradním synem a bude pokračovat v jeho nejasném poslání. Ten souhlasí, zanechává v jeho domě nemocnou Canan a vybaven seznamem adres dále cestuje autobusy a vyhledává další čtenáře knihy.

Mládí…

Hlas Pamukova vypravěče je exaltovaný, vypjatý, na hraně očekávání. Je to hlas pátrání, hledání smyslu a tajemství, které může být každou chvíli, s každým nadechnutím odhaleno. Je to mladý hlas, který jediný se může vrhnout stejně bezhlavě do lásky jako do hledání světa, jenž se zableskl v knize. A je to také hlas zanechávající svá znamení všude kolem, ve světě, který se sám zdá být textem slibujícím rozluštění. Proto vypravěče jiná z postav Nového života marně upozorňuje, že „dobrá kniha je něco, co nám připomíná celý svět (…) ale je zcela zbytečné hledat svět ukrytý za jejími slovy jinde než v ní, než v tom, co bylo napsáno“. Z posedlosti číst text světa, objevující se už v předchozím Pamukově románu Černá kniha (1990, česky 2011), s nímž se Nový život na několika místech letmo propojuje, se lze vyléčit, pokud vůbec, jen o samotě.

Ve vyprávění se mísí banalita s mystičnem. Když říká „Život je krásný, když potkáš tajemství a vydáš se za ním“, je to jedna z mnoha svůdných vět, které ale mohou být zcela prázdné. Slova tajemné knihy nám zůstanou utajena, ale jako vždy, když čteme, nás proud textu unáší, zapomínáme, kým jsme byli, co jsme četli, a jako vypravěč Osman, střídající identity na cestě za světem knihy, se stáváme jinými. A nevyhnutelně jsme si tohoto procesu vědomi přinejmenším ve chvíli, kdy pod vypravěčovou naivitou probleskuje Pamukova ironie.

Osamělost života a knih

Nový život je „malým“, intimním románem. Neaspiruje na komplexitu a mnohovrstevnatost předcházející Černé knihy ani na pestrou polyfonii následujícího románu Jmenuji se Červená (1998, česky 2007). Přesto si pohrává s oblíbenými Pamukovými tématy – objevuje se zde již zmíněné stávání se jiným i tajemství či možná, s patřičným nadhledem řečeno, mysterium moci textu nad čtenářem. A samozřejmě vztah Východu a Západu, ať už v povzdechu „Dnes se snažíme jejich rozumem pochopit naše vlastní pocity a říkáme tomu civilizovanost“, ironické poznámce „Navíc tato moderní hračka, které se říká román, tento z největších objevů západní kultury, není nic pro nás“ nebo v jedněch z nejpůvabnějších řádků, v nichž Pamuk celou otázku řeší za pomoci podivných artefaktů, jež se v knize vyskytují: „… natahovací hodiny, které moderním a ekonomickým způsobem naráz vyřešily celý problém minaretu, muezzina, tlampače a otázky westernizace a islamizace. Na místě, kde obvykle bývá kukačka, byly tradičním mechanismem připevněny dvě postavičky. Když nastal čas modlitby, na spodním ochozu podobném jako na minaretu se objevil maličký imám a třikrát zvolal: ,Alláh je veliký.‘ A při každé celé hodině se na horním ochozu ukázal maličký hladce oholený panáček v kravatě a hlásal: ,Jaké štěstí, že jsem Turek, Turek, Turek!‘“

Pamukův román je ale především kniha o mládí, o novém životě, jejž v tomto období hledáme a chceme prožít, až si nakonec jednoho dne uvědomíme, že jsme nic nenalezli, a žijeme své staré životy. Otázky, jež mohla vyvolat první věta knihy, zůstávají i na jejím konci nezodpovězeny. I kdybychom ale skutečně byli odsouzeni k tomu setkávat se s jiným životem jen v knihách, které sotva změní ten náš, můžeme se tak jako vypravěč Nového života snažit najít útěchu třeba v tom, že „je mnohem horší být krabem než člověkem“. Možná.

Autor je publicista.