Literatura psaná Američany asijského původu patřila dlouho mezi ta zákoutí severoamerického literárního dění, která jsou širší veřejností i vlivnější kulturní kritikou spíše opomíjená. Tematizací nelehké novodobé imigrantské zkušenosti, provázené vlnami společenské i institucionální recepce domovských Asiatů coby kolaborujících podezřelých, neli rovnou nepřátel, ostatně tato tvorba ne zrovna dobře zapadala do velkého příběhu o státem podporovaném americkém snu. První antologie asijskoamerické literatury se tak začaly ve větší míře objevovat až v průběhu postvietnamské deziluze let sedmdesátých a trvalo ještě dlouhá léta, než se výrazněji vyčlenily jednotlivé národnostní okruhy. I nadále však asijskoameričtí autoři povětšinou pobývali na izolovaných předměstích zájmu, imaginárně, ale téměř neprodyšně odděleni od celoamerické literární kultury. Dvojici současných japonskoamerických autorek se ale – zdá se – daří toto letité vyčlenění konečně prolamovat svými čtenářsky i kriticky úspěšnými romány. Karen Tei Yamashita a především Julie Otsuka tak reprezentují dílčí obrat, ke kterému v současnosti na americké literární scéně možná dochází.
Karen Tei Yamashita publikovala svůj první román již v roce 1990 a se svou pátou knihou předloni postoupila až do nejužšího finálového kola National Book Award, jedné z nejvlivnějších amerických literárních cen. Do té doby bylo mimo úzkou skupinu zainteresovaných kritiků a čtenářů jméno této autorky a zároveň teoretičky a historičky asijskoamerických literatur z Kalifornské univerzity prakticky neznámé a román I Hotel (2010), vydaný navíc malým neziskovým nakladatelstvím Coffee House Press, představoval v sousedství knih hvězd soudobého romanopisectví typu Petera Careyho či Nicole Kraussové asi největší překvapení celého ročníku. Ambiciózní, do deseti víceméně samostatných novel komponovaný dokumentární román detailně prozkoumává onu společnou asijskoamerickou zkušenost, když do centra své pozornosti staví osudy obyvatel sanfranciského hotelu International, který se v průběhu sedmdesátých let stal ústředním místem rodícího se hnutí Yellow Power.
Věnujeli se Karen Tei Yamashita ve svých románech povětšinou sdílené asijskoamerické zkušenosti, pak Julie Otsuka programově prozkoumává komplikované osudy japonských imigrantů do Spojených států. Už ve své první knize When the Emperor was Divine (Když císař byl ještě božský) z roku 2003 zaujala maximálně zvládnutým úsporným stylem, jímž nepateticky, až nelítostně líčila osudy jedné imigrantské rodiny v americkém internačním táboře za druhé světové války. Tato pozapomínaná kapitola amerických dějin, při které bylo do internačních táborů pro Japonce a americké občany japonského původu nuceně přesídleno na sto deset tisíc obyvatel pacifického pobřeží USA, logicky ustavila přetrvávající kolektivní trauma japonskoamerické komunity. To bylo navíc oživováno a připomínáno neochotou Ameriky se za válečné věznění omluvit (k oficiální omluvě došlo až v roce 1988). Válečné věznění představuje ústřední motiv literární tvorby Američanů japonského původu již od konce války, dosud však převažovala především forma memoárová. Až Julie Otsuka dokázala toto, pro většinového amerického čtenáře stále trochu nepříjemné téma převést do prozaického textu, kterému se dostalo, jistě i pro jeho stylovou a vypravěčskou excelenci, nevídaného ohlasu.
Loni publikovaným románem Buddha in the Attic (Buddha v podkroví) dokázala Julie Otsuka ohlas svého debutu nejen zopakovat, ale snad i překonat. Její třetí kniha postoupila do finále National Book Awards za rok 2011, úspěšná ale byla i u čtenářů – tři týdny se držela na žebříčku bestsellerů sestavovaném americkou sítí veřejnoprávních rádií NPR. Nicméně i v případě, že odhlédneme od všech těchto leckdy zkreslujících indikátorů literárního provozu, zbude nám výjimečný román skutečně mimořádných kvalit.
Stylový tvar vyprávění v první osobě plurálu, který Otsuka pro svůj nový text zvolila, skýtá jistě nemalé obtíže. Samozřejmě, na několika prvních stranách působí svěže a neokoukaně právě pro svoji nezvyklost, také ale hrozí nebezpečí, že sklouzne do otravného a příběhem neopodstatněného sebepředvádění. Buddha v podkroví se však k takovému stereotypu nikdy ani na dohled nepřiblíží. Spisovatelčino líčení kolektivních, ale přesto vždy unikátních osudů japonských žen přijíždějících do USA na základě předjednaných manželství využívá chórických analogií s rozvahou – vždy přesně ví, kdy působnost onoho sborového „my“ zesílit a kdy ho naopak utlumit a nechat promlouvat jednotlivé „konkrétní osudy“. Tak nejlépe vynikne, jak seberozdílnější osobní trajektorie nakonec neodvratně vedly ke stejnému vyústění. V posledním oddílu románu se vypravěč proměňuje, slova už se chápe jiné „my“: sdílená identita japonských obyvatel USA po proběhnuvší internaci přestala veřejně existovat. Díky vynikajícím knihám současných asijskoamerických autorek se o ní začínáme opětovně dozvídat.
Autor je bohemista.